J 20,19–31

Písně: 98, 346, 572, 118, 408, 165, 399, 489
Introit: Ž 100,3–5
Čtení: 1Pt 1,18–2,6
Text: J 20,19–31
Těmito slovy, jež si Církev od dávných dob čte právě na tuto první neděli po velikonocích, končí Jan své vyprávění o setkání Ježíše s učedníky. Nevadí mu zavřené dveře: On je uprostřed nich, zdraví je pozdravem pokoje a dává jim Ducha svatého. A nevadí mu ani nevěra Tomášova, který přitom nebyl a chce důkazy, že to všechno nebyla jen halucinace. Tomáš je tvrdá hlava a nenechá se opít rohlíkem. Klade si podmínky pro to, aby uvěřil. A Ježíš na ně přistupuje, když mu nabízí, aby nejen zrakem, ale i hmatem se přesvědčil, jak si přál.

My jsme nic takového neprožili. Neviděli jsme svého Pána, natož abychom se ho dotkli. A přece v něho věříme bez viditelných důkazů, jen na základě svědectví dávných lidí, kteří Ježíšovy skutky zapsali pro nás. Někdy tomu Tomášovi tak trochu závidíme, ale Ježíš nás ujišťuje, že jsme na tom lépe než on, protože jsme neviděli a uvěřili a jsme tak blahoslavení; což znamená Ježíšovo nevyšší ocenění. Ježíš se s Tomášem setkal přímo, s námi se setkává ve víře, kterou probouzí slovo evangelia. Tam čteme o všech jeho skutcích, o jeho divech, o jeho smrti a vzkříšení. To všechno ti lidé, kteří už při prvním setkání s ním dostali Ducha svatého, zapsali proto, abychom o Ježíši mohli říci totéž co Tomáš: „Můj Pán a můj Bůh.“

Jan psal vzpomínky na Ježíše, abychom věděli, že existoval. To by nám ani moc nepomohlo. Jan píše evangelium, radostnou zvěst se záměrem zcela jiným: „abyste věříce, měli život v jeho jménu.“ Když se v evangeliu mluví o víře, nejde o nic menšího než o život. A je to život v jeho jménu, tedy život s ním. Top, co my chápeme jako život, má nutně svůj konec, to, čemu Písmo říká život, je naše trvalé spojení s Kristem, jemuž patříme od svého křtu. A tento život nemůže ohrozit ani smrt, protože ani smrt – tak to říká apoštol Pavel – nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši našem Pánu.

Neviděli jsme jej, ale když jsme v něho uvěřili, setkali jsme se s ním jako s živým Pánem stejně jako Tomáš a ostatní učedníci. Nenabízí nám, abychom se dotkli jeho ran, ale zve nás k svému stolu, který pro nás prostírá jeho láska. Nevysvětluje nám svou přítomnost, ale dává nám prožívat jistotu, že je s námi po všechny dny, až do skonání světa.

Amen.