J 20,19–31

Introit: Ř 8,31–34
Čtení: 1Pt 2,1–10
Text: J 20,19–31
Ježíš po svém vzkříšení přichází k učedníkům, kteří se shromáždili za zavřenými dveřmi. Tuto malou podrobnost výslovně zmiňuje právě Janova evangelium. Když je odvalen kámen od hrobu, pak sebepečlivěji zavřené dveře nejsou pro Toho, který přináší do strachu svůj pokoj, žádnou překážkou. Přichází za svými učedníky tentýž den, kdy vstal z mrtvých. A oni se zaradovali, když viděli Pána, jak poznamenává Jan.

O tu radost je ochuzen jeden z nich, který tam právě nebyl. Přišel o toto setkání a vůbec mu nestačí ujišťování druhých, že Ježíš je živ. Tomáš má svou představu víry: ta nevzniká ze slyšení, jak byl přesvědčen apoštol Pavel, ale z důkazu, dokonce hmatatelného. To je jeho přesvědčení, že nestačí slova, ale jsou třeba fakta. „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“

Z Petrovy epištoly všem novorozeným dětem Božím zní ujištění: „Okusili jste, že Pán je dobrý!“ A tu laskavost a dobrotu svého Pána poznal i Tomáš, když další neděli se s ním setkává. Ani zavřené dveře, ani Tomášovy podmínky pro víru Pánu Ježíši nejsou překážkou. On na ně vchází, nabízí mu právě ten důkaz, který si žádal, aby se netrápil pochybností a mohl uvěřit. A ta velkorysost a vstřícnost Vzkříšeného vůči Tomášovi dala zaznít tomu největšímu vyznání víry v Ježíše, které může člověk vyslovit: „Můj Pán a můj Bůh!“ To neřekl nikdo z učedníků: ti byli svědky přítomnosti živého Ježíše. Ale jen Tomáš si jej ve víře přivlastní – „jsi můj“. Jsi Bůh, který stvořil celý vesmír a přece jsi svázán s mým životem. Na tvém těle jsou stopy ukřižování, ale já tě vyznávám jako svého Boha a Pána. Nejhlubší víra se narodila v srdci největšího skeptika, protože Ježíš za ním přišel a dal se mu poznat.

K nám Ježíš takto nepřichází. Nikdo, kromě apoštolů, nemůže říci: „Viděli jsme Pána!“ Všechno, co o něm víme, je jenom z jejich svědectví, jemuž Tomáš sám nedůvěřoval. Jestliže uvěřil, měl to o mnoho lehčí než my dnes, kdy se o naši duši perou nejrůznější reklamy a nabídky štěstí, kdy slova jsou prázdná, jalová a zbytečná, takže jsme si k nim vypěstovali nedůvěru. A přece nám zní slovo, v němž je plnost pravdy, slovo živého Pána: „Blahoslavení, kdo neviděli a uvěřili.“ Neviděli jsme Vzkříšeného jako Tomáš, ale modlíme se k němu s láskou a vírou a vyznáváme: Můj Pán a můj Bůh! Můžeme jen slyšet zvěst Božího slova, aniž bychom měli důkazy a vysvětlení, a přece smíme věřit s celou církví, že živý Pán Ježíš nezná žádné zabedněné dveře, že přichází a je s námi, dokonce s námi jí na znamení své lásky. A to je evangelium, po němž máme toužit jako nemluvňátka po životodárném mléku, jímž roste a sílí naše víra. Vlastně jen kvůli tomu také psal Jan své svědectví, jež zaznělo i dnes k nám; proto je napsal, „abyste věřili, že Ježíš je Kristus Syn Boží a abyste věříce měli život v jeho jménu.“

Amen.