J 5,1–18

Introit: 1J 5,5–12
Čtení: Ex 34,1–10
Text: J 5,1–18
Ten rybník, u něhož se Ježíš setkává s nemocným člověkem, se ani trochu nepodobá tichým rybníkům Ladových obrázků. Tady není žádná poezie přírody, jen množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých, kteří tu čekají na zázrak uzdravení. A to jméno Bethesda, česky Dům milosrdenství, také klame: právě zde se každý chce dostat bez ohledu na druhé do vody, protože jenom tak se mu vrátí zdraví. Některé mladší rukopisy Janova evangelia uvádějí, že čas od času vodu rozvířil anděl a kdo první tam vstoupil, býval uzdraven od své nemoci. Proto ti lidé, kteří zoufale čekají na zázrak, mohou vidět v druhém jen překážku, ne bližního. Tady u rybníka Bethesda bližní dokonale schází: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ Vítězí ten, kdo je silnější, kdo má ostřejší lokty, kdo dovede být nemilosrdný a tvrdý. Jakoby tohle byl obraz našeho světa; jen když jsi první a převálcuješ ostatní, kteří ti překážejí, máš vystaráno.

A právě sem přichází Ježíš. Neobejde místo, které je depresivní navzdory své architektuře, kde pět sloupořadí jen nedokonale skrývá lidské neštěstí v nejrozmanitější podobě. On to všechno vidí, ale nemávne kouzelným proutkem, aby z rybníka Bethesda se stala rekreační oblast, kde budou všichni zdraví a šťastní. To by předbíhal Boží čas. Teprve na konci, kdy přijde v plnosti Boží království, se uskuteční tahle generální proměna, o níž ujišťuje poslední kniha Bible: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid. a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude, neboť co bylo, pominulo.“ (Zj 213–4) Čas Boží spásy, o níž svědčí Ježíš celým svým životem, však v plnosti ještě nenastal; ten jenom v naději vyhlížíme, často i s tím sténáním, které – podle apoštola Pavla – zní celým stvořením.

Je zřejmé, že Ježíš se nedává zdeptat a ochromit koncentrovaným lidským neštěstím, aby se nevěnoval jednomu člověku; ten uslyší jeho hlas: „Vstaň, vezmi lože své a choď!“ Jen o jednom z celé té tragické pospolitosti nemocných je řečeno: „A hned byl ten člověk uzdraven; vzal lože své a chodil.“ Možná, že tam byli postižení, kteří si užili o mnoho víc než on, ale Ježíš se sklonil právě k němu. A zdá se, že také nebyl žádný anděl: však proč by mu jinak Ježíš říkal: „Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího.“ Ten muž dozajista věděl, o co jde a kde má svá slabá místa. A Ježíš, který uzdravil jeho tělo, myslí i na jeho vnitřní vztah k Bohu. Je-li porušen, může člověk v plném zdraví dojít do pekla, řečeno velmi srozumitelně.

Tento muž si nesl na zádech své lůžko bolesti teď jako znamení svého uzdravení. „Vezmi své lože a choď!“ – tak mu to řekl Ježíš a on to udělal. Vůbec ho nenapadlo, že je sobota, den odpočinku, a že poslušností Ježíše vzbudí nelibost zbožných Židů, kteří v tom viděli neúctu k Božímu zákonu. Však jedno z přikázání Desatera, které Mojžíš vytesal na kamenné desky a přinesl Izraeli, se týkalo právě svěcení soboty. Aby si člověk stále připomínal, že Bůh dokonal dílo stvoření a odpočinul, nesmí konat žádnou práci. Celé generace židovských učitelů stanovily jakési prováděcí předpisy k tomuto tak důležitému přikázání. A podle nich nošení břemen bylo jeho vážným přestoupením. Proto je muž vyslýchán, kdo jej k tomu navedl. Zřejmě dostal strach z toho, co by mohlo nastat: „Ten člověk šel a oznámil Židům, že je to Ježíš, kdo jej uzdravil. A proto začali Židé Ježíše pronásledovat, že takové věci dělal v sobotu.“

Měli na své straně Desatero a tradici, dokonce i mučedníky, kteří se raději dali zabít, než aby se bránili v sobotu nepřátelům. Těm horlivým zastáncům Božího zákona jistě i dnes patří úcta a obdiv pro jejich důslednost a věrnost. Ježíš ji vůbec nepopírá, ale říká slovo, které je skutečně rozběsnilo: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ Oni znali Boha soboty, který po šesti stvořitelských dnech odpočívá, ale Ježíš svědčí o Otci, který stále pracuje, působí a jedná ve prospěch člověka; „proto i já pracuji.“

Právě ta sounáležitost s Otcem, podle jehož modelu Ježíš jedná, když uzdravuje a pomáhá lidem i v den odpočinku, vzbudila největší odpor a smrtelnou nenávist. „Nazýval Boha vlastním Otcem a tak se mu stavěl na roveň.“ O to tady jde především: o jeho vztah k Bohu. Když jej vyznáváme jako Božího Syna, právě na odporu jeho současníků poznáváme, jak tato víra je nesamozřejmá. A přitom bez ní to nejde. „Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život“ – tak to píše apoštol Jan. Na tomto světě, který se tolik podobá rybníku Bethesda, Bůh neustále jedná a působí, nedrží svátky, aby měl od nás pokoj, ale usiluje všemi prostředky o záchranu všech lidí. To víme, protože ten, který k němu patří od věčnosti a jehož vyznáváme jako Syna Božího řekl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“

Amen.