J 6,3–4.14–15

Písně: 136[1–3], 642, 613, 355, 621, 341[1.5–6]

Introit: Ž 122,1b–2
Čtení: Lv 23,4–8 a J 6,1–15
Text: J 6,3–4.14–15
Poslání: 2K 9,8–11.15

(osnova kázání)
(úvod k branickým – student pod kazatelnu Luďka Rejchrta; housličky zesnulého Jara Křivohlavého; teď jednou nedávno v mládeži o vojně – nahráli to a zveřejnili na internetu… děkuji za pozvání)…

Prosím vás, hlavně „nevěřte všemu, co se povídá“. A taky nevěřte hned všemu, co se píše. A nevěřte taky hned tomu, že když je něco v Bibli, že to tak skutečně bylo.

Já vím, to je zbytečný úvod, kážu v evangelickém sboru a protestanti jsou přece odjakživa známí svou skepsí vůči všemu. To v římskokatolickém kostele bych mohl stěží takto začít. V této tradici se v této části liturgie, kdy je čteno evangelium, vše zaměřuje na to, aby jasně vyniklo, že jde o „svatou“ věc. Evangelium v katolickém kostele čte pouze kněz; jiné biblické oddíly čtou laici, evangelium kněz. Všichni se křižují před přečtením i po čtení. A celé čtení evangelia kněz končí slovy – slyšeli jsme slovo Boží; shromáždění odpovídá – sláva tobě, Kriste.

Jsme skutečně tak jiní, tak odlišní, že mohu při slavnostním postním kázání začít výzvou, abyste úplně nevěřili slovům evangelia? Ano – v tomto ohledu jsme skutečně jiní, že v té odlišnosti je důvod k tomu, aby se církev stále svých rozdílů držela – protože konsensus není zatím možný. Proč? Protože naše evangelické poznání pravdy spočívá v tom, že Bible Božím slovem není. Tak, jak zde leží a běží, tak jak vám ji přečtu – sebeslavnostnějším hlasem a bez přeřeknutí – tak to pořád ještě není Boží slovo. Písmo se Božím slovem stává!!! Tak to vymyslela reformace. Cítíte ten rozdíl?? Ano, v tom je naše evangelické rozpoznání pravdy – že má-li být náš Pán stále ještě neskonalým pánem nebes i země, nepostižitelný naším rozumem i smysly, pořád ještě vyšší a svobodnější a nezmanipulovatelný, má-li nám jít trochu mráz po zádech, když pomyslíme na jeho velebnost – má-li být Hospodin Bohem nejvyšším, nebere na sebe žádnou podobu. Natož pak podobu knihy či textu.

To by bylo všechno náramně jednoduché; vezmu to či ono do ruky – mám na to monopol a řeknu všem ostatním – to je Bůh; a pak je tím začnu mlátit po hlavě a říkám – to je Bůh a proto mě poslouchejte – všimli jste si – ne Boha, ale mě poslouchejte. Na to si chtěli dávat evangelíci pozor, když vymysleli tu geniální poučku o slově Božím – že ono není „samo o sobě“ ale že se děje, že se stává. (Samozřejmě pak nastává ten evangelický nekonečný zmatek, protože se dohadujeme, za jakých podmínek se to děje, kdy a hlavně – jak se to pozná.) Ale princip je správný – Boží slovo se děje – je neuchopitelné, nelze s ním manipulovat; v každém případě a vždy člověka přesahuje. Tak proto jsem v nadsázce zahájil první větu o výkladu nasycení velkého zástupu lidí slovy – nevěřte.

Nevěřte tomu, jak je to tam napsané – tak se to totiž určitě nestalo. Tento kus Ježíšova života je velmi slavný a známý. A proto ho rádi zapsali všichni čtyři evangelisté. Víte dobře, že každý z nich si psal své dílo po svém – a jen někdy něco mají třeba dva nebo tři. Všichni čtyři však popisují událost nasycení. A každý se ve svém vyprávění liší. Proto vám v nadsázce říkám – nevěřte tomu, takto se to nestalo.

Já vás nevybízím k nevěření, k atheismu. Já nás chci postrčit k postní práci! Nevěřte tomu, ale pracujte s tím. Čtěte to, porovnávejte a hlavně: PTEJTE SE! A ne na prvním místě – zda se to stalo; co se stalo a jak se to stalo – ale ptejte – co mi to má říct!? Cože nám mají říct přečtená slova? A proč je evangelisté i od sebe vzájemně opisují a každý si k tomu přidá své? Je to jednoduché.

Církev má za sebou 30, 50, 70 let své existence; etapu bouřlivého překotného vývoje. A sepisuje si svá vyprávění, své tradice. A do těch sepisování už vkládá svou zkušenost. Víte, jak to psali ti autoři – oni píší církvi, sborům – o Pánu Ježíši Kristu. Oni píší o našem Pánu. Oni píší – toto je Pán. Takový byl, toto říkal, toto dělal. A to hlavní, proč to celé píší a jak to píší, vám říkám teď Takový byl náš Pán, takoví buďme my. K tomu vyzývá Jan, Lukáš, Marek, Matouš. Takoví buďte, když se k němu tak hlásíte, tak hrnete…!!! Taková buď, milá církvi! Takový buď, milý sbore v Jeruzalémě, v Římě, v Dejvicích či Braníku. Když se k němu hlásíš, ba přímo hrneš.

Tak to tehdy zcela určitě bylo. Hrnuli se za ním; hrnuli se na něj. Fascinoval je. Učedníci se jako bodyguardi příliš neosvědčili. Jednou musel Ježíš skočit do loďky, aby před davy zachránil holý život. Taky zde – poté, co se všichni najedli – jim Ježíš utekl. Musel se chránit sám; jeho učedníci, jeho žáci byli občas trochu natvrdlí. Tady taky – na té hoře nasycení. Ptají se, jak hloupí? Kde seženeme? Kde nakoupíme? Co máme dělat? Ježíš odpovídá – vy je nasyťte.

Jaká tedy má být církev, sbor Páně – když následuje, když napodobuje.

Co chtěli říci evangelisté svými popisy dávno odehraného děje? Vybírám ze všech evangelií a jednotlivých zápisů alespoň některé rysy.

Církev má být soucitná – takový byl a je její Pán; bylo mu jich líto. Zástupu, davu. Ten dav se choval trochu zfanatizovaně, jako v transu. Vydají se někam a vůbec nepomyslí na zadní kolečka. Že třeba večer na blízku, že to místo je na poušti, že tam se nejde jako na výlet apod. Naštěstí se hrnuli bezhlavě za Ježíšem a měli štěstí – protože on byl soucitný.

Církev má být vynalézavá – takový byl a je její Pán. Ptá se učedníků, když vidí ten veliký zástup, že jako kde nakoupí tolik chlebů… a Jan píše – to však řekl, aby je zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Jeden z učedníků už přece jen udělá průzkum na místě a získá jakýsi přehled o dostupném jídle a jeho množství. Aspoň něco udělal. Toho si všimněte!!! Ona totiž naše víra, když funguje, když je krásná a všechno se daří, nás trochu trhá do nebes. My bychom někdy ve víře chtěli změnit celý svět. Něco významného udělat. Nějak tou Prahou či Českem či Evropou pohnout. Přitom to vůbec nemusí být kdovíjaká bomba; začíná to asi u úplně přehlédnutelné nevýznamné maličkosti – která nic neřeší; nic nemění, nic nezachraňuje – copak 5 chlebů a 2 ryby nasytí tisíce lidí? Aha – pro Pána církve je lepší něco než nic. Lepší malý nedůležitý čin soucitu a vynalézavosti; než hrdinství anebo ubrečenost, že se vlastně stejně nedá nic dělat.

Církev nemá být líná, rezignovaná. Takto se totiž nechoval její Pán, takový on nebyl. Ne, nemyslím si, že by církev za uplynulá tisíciletí byla rezignovaná; spíš občas líná a svou lenost zakrývala zbožností. Nebo angažovaností v různých sférách. Ta celá událost kolem nasycení navazovala na to, že Ježíš své učedníky poslal od sebe pryč, aby šli a působili, kázali, zvěstovali i uzdravovali sami bez něj. Když se pak k němu vrátili, prožili událost nasycení. Ano, oni už šli, pracovali, namáhali se pro Krista. Už měli něco za sebou. Měli za sebou tu nejvlastnější činnost, kterou po nich jejich Pána chtěl. Zvěstovali. Neptali se a nemudrovali, jaké že je jejich poslání; jaké je poslání církve. Měli jasno, a tak šli a pracovali na tom nejvlastnějším.

A když se vrátili ke svému Pánu – už zkušení; z terénu. Dostávají další lekci. Lekci o tom, kterému říkají Pán, který si je povolal, zmocnil a vyslal. A pověřil mocnými činy.

Co ještě chtěl evangelista Jan napsat kdysi svým čtenářům o církvi. Určitě to, že církev nemá být hloupá a litovat se. „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ ptá se jeden z hrdinů. Ten, kdo v tu chvíli má jasno, kdo jedná a je iniciativní – je jejich Pán. Vydá několik příkazů a vše funguje. Funguje až překvapivě dobře. Jde to jako po másle. To je úplný zázrak…

Kdepak zázrak. To bylo jen znamení. To mělo ukázat lidem, kdo je ten, který se jmenoval Ježíš a za kterým se hrnuly takovým způsobem, že ho div neušlapali. Celý příběh je postaven tak, aby si všichni uvědomili, kde mají hledat pomoc, když si sami nevědí rady… Že pomoc jejich je třeba hledat u svého Pána, v kterém najdou chléb života.

Tak taková by měla být církev. Takto by to mělo frčet všude. V Jeruzalémě, Římě, v Dejvicích i Braníku. A po celém světě. Je to tak? A kde na to ta církev má vzít, aby splnila tak veliké a krásné ideály. Aby byla taková, krásná. Vždyť jsou to vlastnosti, za které by se nemusela stydět žádná fungující organizace. Dokonce ani žádná sociální či humanitární organizace. Ale kde na to ta církev má vzít? Kde na to máme vzít? Peníze, síly, čas??? Copak se máme rozkrájet? Copak to vůbec jde a je možné?

Celá událost kolem Ježíše popisuje, jak je velikému množství lidí pomoženo ve chvíli nouze. Ale kdo skutečně pomohl? Byli to učedníci? Ne, byl to Kristus. Ale on pak ty úkoly na církev delegoval. A jak si ona má pomoct?

To opět pisatelé té zprávy vysvětlují. Středem všeho je slavné nasycení hladových. To sycení udílí Ježíš Kristus. Tehdy, jako dnes. Kdykoli slavíme večeři Páně, zvěstuje se nám, kdo je naším hostitelem zde na zemi. Kdo chrání a zachovává náš život. Kdo sytí nejen chlebem, ale je pokrmem k životu věčnému.

Takto nasyceni poznávají lidé, že jejich hostitel je… Boží Syn. Takto nasyceni poznávají učedníci, že s plným žaludkem nedosáhli cíle. Že to byla jen posila k tomu, co mají dělat dál. Že to nasycení, které má u stolu Páně povahu ryze duchovní, avšak s důsledky pro náš život, má i důsledky do roviny sociální. Pro službu.

Zdá se toho kolikrát na vás moc? Je toho víc než lze unést? Zdá se vám, že ani církev s tím světem nějak nemůže pohnout k lepšímu? Zdá se vám, že nás občas obchází pocit únavy či marnosti či nebezpečí? To je výzva pro víru. Která spoléhá na jediného, který může nasytit. Nakrmit; zachránit.

Nevěřte všemu, co se jen tak píše nebo říká. Určitě je třeba pořádné skepse a kritického odstupu ode všeho. I od sebe se lišících zápisů o Ježíšově životě. Ale jednomu věřit lze, určitě je to možné. Že od něj samého lze čekat překvapivé věci. Však Velikonoce už jsou na spadnutí.

Amen.