J 6,30–35

Introit: Mt 6,31–34
Čtení: Ex 16,1–4.11–25
Text: J 6,30–35
Text dnešního evangelia je částí dlouhého rozhovoru s Ježíšem. Začínají ho lidé, kteří byli svědky jeho zázraku, když nasytil pětitisícový zástup, jak o tom vypráví začátek této šesté kapitoly Jana. Uplynul jen krátký čas a ti, kteří viděli na vlastní oči Ježíšův div, se ptají: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti“? Copak jim nestačilo jeho zázračné nasycení? Mají tak krátkou paměť, nebo tak silnou nevěru? Chtějí, aby je Ježíš přesvědčil větším divem. Dostali od něho chléb, ale byl to obyčejný chléb, na jaký byli zvyklí. To jejich předkové poznali div mnohem větší, když na poušti jedli manu. To bylo něco jiného, než co jim mohl nabídnout Ježíš. „Je psáno: Dal jim chléb z nebe.“

Je to urážlivá a nevděčná řeč lidské nevěry, třebaže užívá biblických slov. To dělal i satan, když pokoušel Božího Syna. Ale tak jako on mluvil s ním, trpělivě mluví i s těmito lidmi. Mana, kterou tak zdůrazňují jako největší div, umožnila přežít jednomu národu. Malému izraelskému společenství. Teď však se děje něco mnohem většího, co má dosah pro celý svět. Mana patří k minulosti Izraele, který putoval pouští, ale pravý chléb z nebe je přítomnost: „Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“

Jsou to veliká slova, v nichž Ježíš odhaluje tajemství sama sebe. Ti, kteří před chvílí se ho až výsměšně ptali „Co dokážeš?“, náhle prosí: „Pane, dávej nám ten chléb stále.“ Kdoví, co si pod tím představují: z celkové souvislosti se zdá, že nechápou vůbec nic. Možná, že stále mysleli na manu; potom chtějí ten nebeský chléb od Ježíše jako ono znamení, kterým vychází vstříc jejich přání. Chtějí od něj to, co opravdu už stojí za to: Boží chléb z nebe.

Ale Ježíš jim nedává něco, ale sám sebe: „Já jsem chléb života.“ Nejen sytím zástupy, ale já sám jsem chlebem, který dává život. Ne takový, který skončí, ale který trvá v Boží lásce na věky. Jen ten, kdo ke mně přichází, když opustil bezpečí svých dosavadních jistot, nebude hladovět. Jen ten, kdo věří ve mne, nebude žíznit. Všichni, kteří jedli manu – a tak slova Páně pokračují v dalších verších evangelia, – nakonec zemřeli. Pomohla člověku přežít, ale jen na čas. I když padala z nebe, mohla zčervivět a zkazit se. Ten, který sestoupil z nebe na svět, ve zvěsti evangelia stále znovu sestupuje do společenství těch, kteří ho vyznávají. Jeho slova nejsou nadsázkou: On je skutečně chléb života pro všechny, kdo hladoví po pravdě, jež pravdou zůstane a po naději, jež není těšínským jablíčkem. Bez něho člověk i v blahobytu strádá, s ním skutečně žije už teď život budoucího věku. „Kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit.“

Amen.