J 8,12

Písně: 98, 434, 572, 686, 452

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: J 3,11–21
Čtení: Iz 42,1–7
Text: J 8,12
Poslání: Ef 5,8–10

Milí bratří a sestry,

je to opravdu kratičký text dnešního kázání, jeden jediný verš z evangelia, jedna jediná věta, kterou řekl Pán Ježíš. Není zde žádný děj, který se dá rozvíjet, žádný napínavý příběh, který kazatel může aktualizovat dětem i dospělým. Nic takového tu nenajdeme. Znějí nám slova, která přesahují ve své velikosti naše chápání a třeba že jsme je už mnohokrát slyšeli, příliš jim nerozumíme. A přece je v nich skryto bohatství radosti a naděje, kterou všichni potřebujeme. Pokusme se toto bohatství teď společně hledat s pomocí Ducha svatého, o němž Pán Ježíš řekl, že nás uvede do veškeré pravdy (J 16,13).

„Já jsem světlo světa.“ Ten, který o sobě pověděl, že je „tichý a pokorného srdce“ (Mt 10,29) teď říká slova, které bychom od něho vůbec nečekali. O velkých židovských rabínech mluvili jejich žáci jako osvětlech Izraele. Tady však Ježíš nečeká na podobné uznání z úst svých učedníků, ale mluví přímo o sobě. Kdyby aspoň řekl – tak trochu diplomaticky, že on sám je takové jedno světlo Izraele! Ale i to by patrně podráždilo jeho posluchače, kteří jistě znali moudrá slova z biblické knihy Přísloví: „Ať tě chválí cízí a ne vlastní ústa, cizinec a ne tvoje rty“ (Př 27,2) Kdyby aspoň prohlásil, že přináší světlo, třeba jako osvícenci v l8. století, kteří chtěli vnést světlo rozumu do temnoty barokních pověr. Ale Ježíš neříká, že přináší světlo, ale že světlem sám je. A nejen pro Izrael, ale pro celý svět, pro všechny lidi bez rozdílu. „Já jsem světlo světa.“

Četli jsme z proroctví Izajášova Hospodinův slib, že On dá svého služebníka za světlo pronárodům. A tato slova, přesahující běžné představy Izraele o zavržených pronárodech, tedy pohanech, „gójích“, se naplnila v Tom, který k nám teď mluví. On je ten služebník, který lidem bude sloužit doslova až do roztrhání těla, který poslušně naplní Boží vůli, On je světlo celého světa a pro celý svět. A když toto říká o sobě, není to chvástání megalomana, je to pravda, za níž stojí Bůh sám. Pravda, která z úst Božího Syna má znít lidem všech dob a všech kultur jako veliká naděje. Naděje, že není všechno ztraceno, že temnoty, které obestírají naši civilizaci nejrůznějšími hrůzami, nemají vyhráno, protože i nad nimi zní vítězné ujištění našeho Pána: „Já jsem světlo světa.“

Albert Einstein kdysi řekl: „Na celém světě je skutečně jen jediné místo, kde není ani stopa temnoty. Je to osobnost Ježíše Krista.“ Velký vědec, který takto vidí našeho Pána, zřejmě měl své zkušenosti s lidmi. Stopa temnoty se totiž najde opravdu všude, v ideálech, jež nám připadaly někdy zářivě čisté, v našich vlastních příbězích, i v těch roztomilých dětech, které k našemu zděšení jsou schopny leckdy bolestně šikanovat své slabší spolužáky a dohnat je do zoufalství. Ty temné stopy jen potvrzují, že tma v našem textu má hlubší, symbolický význam. Tma je pro Janovo evangelium obraz pro duchovní skutečnost zla, s nímž si nevíme rady. Tato tma může člověka zaslepit natolik, že nejen ztratí cestu a zabloudí, ale co horšího: dokonce se do tmy zamiluje. Už to není jen stopa, temný dotyk, ale životní postoj. Tak jsme to slyšeli na začátku a nejsou to slova škarohlída a pesimisty, ale Božího Syna: „Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali víc tmu než světlo“ (J 3, 19).

Ale přece jen se může stát, že člověk z této úděsné zamilovanosti do tmy vystřízliví a začne toužit po světle, po něčem, co nedovede třeba pojmenovat, ale co přesahuje jeho dosavadní život. Už moudrý Šalomoun, autor knihy Kazatel věděl, že právě za tím stojí náš Stvořitel: „On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti.“ (Kaz 5,11) Proto člověk může i ve tmě svého strachu, beznaděje, nejistoty a smutku zatoužit po světle, stejně jako dávní Izraelci, jejichž vnitřní rozpoložení nám ukazuje prorok Izajáš: “ Čekáme na světlo a je tma, na úsvit, a chodíme v šeru. Ohmatáváme stěnu jako slepí, hmatáme jako ti, kdo nemají zrak. V poledne klopýtáme, jako když se stmívá, mezi zdravými jsme jako mrtví. Hned všichni mručíme jako medvěd, hned zase lkáme jako holubice. Čekáme na právo, ale žádné tu není, na spásu, a ta se vzdálila od nás.“ (Iz 50,9–11)

Chodíme ve tmě – právě to může napadnout přemýšlivého člověk, když se bez růžových brýlí podívá na sebe, na svůj národ, na celou kulturu či politiku, na to, co se děje ve světě. Sem tam nějaká bludička, která za chvíli stejně zhasne, zase nové zklamání a nová nejistota. Chodíme ve tmě, to je smutná pravda Ale Ježíš svým slovem vítězné pravdy nás ujišťuje, že to jde jinak, že ve tmě nemusíme zůstat: Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“

Dlouho a asi neúspěšně – jsem přemýšlel o tom, co znamená následování, které Ježíš tu uvádí jako podmínku, aby člověku svítilo světlo života. František z Assisi se stal bezdomovcem aby následoval chudého Krista. Jiné šli do kláštera či sloužit malomocným. A jiní hledali u Ježíše vzor pro své jednání: on přece řekl, že nepřinesl pokoj, ale meč: proto je možné – a tak to chápe teologie revoluce v Jižní Americe – bojovat proti vykořisťovatelům, kteří berou chudákům poslední skývu chleba, se zbraní v ruce. Je to opravdu tak? Může následovník Ježíšův soudit hrdelní zločiny, když On řekl: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“? A může sekřesťanský politik pokládat za křesťana a hlásit ke Kristu, který žádá lásku k nepřátelům, když vyšle celou armádu, aby nelítostně vyhubila tisíce, vinné s nevinnými? Vždycky je tu nebezpečí, že si formujeme svůj vzor podle vlastního přání a dokážeme si to zdůvodnit i slovy Písma.

Následovat Krista na druhé straně zřejmě neznamená jej napodobovat: až trochu mechanicky a ve všem. To ani nejde. Pán Ježíš měl zvláštní laskavý vztah k dětem, že – tak to zaznamenal Marek – „objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim“ (10,16) Kdyby jej v tomto chtěl napodobovat katolický farář, bude podezřelý jako pedofil. Ani ta známá otázka, kterou si někteří kladou: „Co by dělal Pán Ježíš na mém místě?“ není tak docelavhodná, ba je zcela zbytečná, protože tohle opravdu nevíme. Jedná svrchovaně v moci Božího Syna . Třeba tak, že to dokáže popudit zapřisáhlé abstinenty, kteří právem pranýřují alkoholismus; a On na svatbě v Káni promění vodu ve víno v obrovských kádích. Těm, kdo od něho čekají návod k vytvoření harmonické rodiny, kde všechno klape, položí otázku: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne. pravím vám, ale rozdělení. Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchýně proti snaše a snacha proti tchýni.“ (L 12,51–53) Nejde mu o rodinu, jako nám; jde mu spíš o jednoho maličkého, který v něho věří: kdo by jej pohoršil, svedl k hříchu, bylo by pro něj nejlepší utopit ho v moři s kamenem na krku (Mt 18,6). Máme jít tímto směrem a napodobovat Ježíšovu tvrdost, která počítá s trestem smrti?

Když Ján píše své evangelium, není to proto, aby do budoucna uchoval vzpomínky na Ježíše. To by bylo málo. Jeho záměr je mnohem hlubší a o to jde: „abyste věřili, že Ježíš Kristus je Syn Boží a abyste věříce měli život v jeho jménu.“ (J 20,31) Víra je u Jana to největší. Když člověk věří, že Ježíš je Boží Syn, že je jediný Pán, že není jiného jména, v němž je pro nás záchrana, pak už jde za Ježíšem, jde v jeho směru a následuje ho. Každý z nás je jiný, proto nejsou žádná pravidla, jak to máme dělat, žádná upřesnění, která bychom v církvi dokonce ukládali druhým a pak sledovali, jak to jde, hodnotili a posuzovali či se třeba po sobě opičili. Nejsou žádné návody. Je jen láska k tomu, který pro nás zemřel a pro nás vstal z mrtvých a pro nás si jednou přijde.

Přestože mu tak málo rozumíme a jsme stále v nebezpečí si ho přizpůsobovat podle své nátury, zaznívají k nám slova, která může říci jen Bůh sám: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, alebude mít světlo života.“ To řecké slůvka AKOLOUTHEIN, následovat, má i další význam: „přimknout se“. Věřit Pánu Ježíši může asi jen ten, kdo jej následuje – jinak to ani nejde. A následování potom neznamená nic jiného, než v důvěře, že On je Pán, ta poslední autorita našeho života, k němu přilnout citem, vůlí, i rozumem. „Ke komu půjdeme? Ty slova věčného života máš“ – říká Petr Ježíši a my víme, že to tak je. Slýchámeuž od dětských let mnoho krásných a moudrých slov; některá jsou dokonce užitečná pro život. ale jen Pán Ježíš má pro nás slova života, Božího života, který přesahuje naši konečnost, naši zkušenost, naši dobu.

Když vidíme, jak se připozdívá, tím víc toužíme po jeho světle. Ať už si pod tím obrazem tmy, který Jan tak často užívá, představujeme cokoli, není nám z toho dobře. Už proto, že tma může být v nás samých: „Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči.“ (1J 1,11) A tma nenávisti, hlouposti a omezenosti, tma sobectví a lakomství oslepuje oči těm, kteří mají v rukou moc a přitom nevědí, jak dál. Žijeme dnes ve tmě, kdy vůbec nepoznáváme tvář svého bližního a kvůli pár korunám jsme ochotni ho otrávit a zabít. Tma, o níž mluví Jan, se nedá rozptýlit lepším vzděláním či moralizováním. Jen Pán Bůh sám, který nám dal svého Syna je naší nadějí. Však ve víře, že On je světlo světa, můžeme vyznat všemu navzdory: „Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.“ (Ž 139,12).

Všechno co prožíváme a čeho se bojíme, a toho je víc než dost – nás vede právě k tomu abychom se přimkli k Pánu Kristu a drželi se zuby nehty jeho slova že On, světlo světa, je a zůstane i světlem našeho života, dnes, zítra i v hodinu smrti naší.

Amen.