J 8,21–32

Písně: 25, 416, 455, 420, 425
Introit: Ž 25,6–8
Čtení: Iz 5,1–7
Text: J 8,21–32
Perikopa na druhou postní neděli z Janova evangelia nás přibližuje velikonočním událostem. Pán ježíš o sobě říká, že odchází a mluví o svém vyvýšení na kříž. Ale všichni cítíme, že to není pouhá informace o tom, co se s ním stane; jen svým učedníkům sděloval se zvláštní strohostí, že Syn člověka musí trpět a být usmrcen, ale třetího dne vstane z mrtvých. Ti to vůbec nechápali. Ale teď mluví k lidem, kteří jej také nechápou, ale navíc jsou proti němu nabroušeni, odmítají jeho slovo a už plánují jeho likvidaci. Však na konci této kapitoly čteme, že jej chtěli ukamenovat jako ruhače.
Vlastně by bylo rozumné mlčet. Když člověk nechce, nevysvětlíte mu nic, jen ho podráždíte. Ježíš však mluví a každým slovem si zhoršuje svou situaci. Kdyby jim aspoň řekl něco hezkého, nějaké slovo uznání, kdyby jim aspoň trochu zalichotil a ocenil jejich věrnost v dodržování Zákona! Každý schopnější politik umí zahrát tak, jak si lidé přejí a má je. Ale Ježíš nikoliv. Není to proto, že je konfliktní typ, který s nikým nedokáže vyjít. Ten důvod je zcela jiný; je to naprostá poslušnost Hospodina, který je jeho Otcem. Bůh říká člověku pravdu, nikoliv lichotky. Izrael to znal z proroků: vinice, která rodí jen pláňata, i když jí bylo věnováno tolik péče, skončí jako pustina a přijde vniveč. Tak tvrdá slova říká Bůh svému lidu. A Ježíš svým posluchačům říká neméně nepopulární slova se zdůvodněním: „Ten, který mě poslal, je pravdivý; a já oznamuji světu to, co jsem slyšel od něho.“
Člověk často potřebuje, aby s ním někdo zatřásl a on se vzpamatoval. Proto Ježíš mluví se svými nepřáteli, proto jim říká to, co se jim ani trochu nemůže zamlouvat. „Já odcházím; budete mě hledat, ale umřete ve svém hříchu.“ Hřích, o němž tu slyšíme, je jeden, základní a největší: když člověk ve své pýše odmítne Ježíše, v němž přichází Bůh. Však jen Ježíš může o sobě říci: „Ten, který mě poslal, je se mnou. Nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se mu líbí.“ A stále mu nedůvěřovat, ptát se povýšeně „Kdo jsi ty?“ když odpověď už byla dána v moci jeho slov a činů, to znamená Ježíše navždycky ztratit. On jde k Otci, do slávy, ale všem, kdo mu nevěří, zní: „Tam vy nemůžete přijít.“ To prostě pro vás není, protože vy jste zdola, vy patříte světu, ale já jsem jiný, já patřím k Otci.
Byla to tvrdá řeč, kterou slyšeli Ježíšovi odpůrci. Ani trochu jim nevyšel vstříc a postavil je před rozhodnutí: buď ve mně uvěříte, nebo skončíte zle. Buď já, nebo věčná záhuba. „Jestliže neuvěříte, že já to jsem, zemřete ve svých hříších.“ Není žádná třetí cesta – ani dnes. Možná, že jako Církev jsme toto zůstali světu dlužni, že se nám slova našeho Pána zdála příliš vyostřená a jeho BUĎ, ANEBO, které žádá rozhodnutí jako tenkrát, nadmíru náročné pro dnešního člověka. Snažili jsme se ulámat hroty či ztupit ostří evangelia, abychom lidem vyšli vstříc a získali je. Ale pro co? Sotva pro toho Pána, který mluví tak, jak ho naučil Otec. Proto u vědomí svých zvěstovatelských selhání si v dnešní neděli Reminiscere opakujeme s celou církví slova žalmové modlitby o Boží milost: „Hospodine, pamatuj na své slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti.“
Pán Ježíš lidem nenadbíhal, řekl jim, že bez víry v něho zahynou. A stalo se něco nečekaného: „Když takto mluvil, mnozí v něho uvěřili.“ Byli to právě mnozí z těch, kteří předtím stáli proti němu. Ježíšovo slovo má moc a přemáhá lidskou tupost, nechápavost, nepřátelství i vzdor, třebaže není líbivé či aspoň obecně přijatelné. Není provázeno žádnými viditelnými zázraky a přesto mění člověka. Ale to je jen začátek. A ten musí mít pokračování: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky.“ Skutečný učedník prostě vytrvá v poslušnosti Ježíšova slova dnes a denně, žije s ním a nezapomene na ně. Je to těžké, ale kdyby to nebylo možné, Pán Ježíš by o tom nemluvil. Když člověk s tím slovem zůstává, otevírají se mu oči pro Boží skutečnost, vidí jinak než dřív, protože poznává stále víc Boží pravdu, Boží myšlení o nás, které není o trápení, ale o pokoji.
A ta pravda přináší také svobodu, protože člověk už nepatří nikomu jinému, než svému věrnému Spasiteli, Ježíši Kristu.
Amen.