Jak to bude na konci

Milí bratři milé sestry,

jak se cítíte, když něco končí? Asi jak kdy, že? Máme různou zkušenost s různými konci.

Když člověk dočte knížku, skončí příběh, možná cítíme prázdnotu. Když končí letní tábor, vždy to s dětmi prožíváme – konec zážitků, her, setkání. Náročný konec, když se loučíme s někým, s kým nám bylo dobře. Konec přátelství. Když člověk skončí v práci. Nebo ten nejtěžší konec – konec lidského života, to s námi zamává.

A na druhé straně jsou konce radostné – když se děti těší na prázdniny. Konec nějakého nudného nebo obtížného období. Nebo i toužebně očekávané konce – konec nemoci, propuštění z nemocnice. Konec války, konec tyranie.

Asi obecně se ale věnujeme spíš začátkům. V nich vidíme naději. Začít novou kapitolu, mít novou perspektivu.

Jenže i konce nás mohou něco naučit. To, že nic netrvá věčně. Že někdy je lepší věci ukončit, než se neustále trápit. Ale to hlavní – že konec, konečnost nějak ovlivňuje naši přítomnost.

Blíží se jeden svátek, o kterém zase tolik lidí neví. Totiž den reformace, který připadá na 31. října. Den, kdy Martin Luther veřejně vystoupil se svými tezemi.A možná víte, že ten jeho příběh začal právě zážitkem konce. Zážitkem, kdy ho na cestě přepadla bouřka a Martin Luther prožil strach o svůj život. Prožil pocit, že je to jeho konec. A učinil slib, který zcela změnil jeho životní dráhu. Pane Bože, když tohle přežiju, stanu se mnichem.

A o to jde, když se zabýváme koncem. Je to proto, aby to ovlivnilo náš život v tuto chvíli. Všimněte si, kolikrát Ježíš zmiňuje konec ve svých promluvách. V podobenství, které jsme četli dnes. Ale také v podobenství o deseti družičkách, které navazuje, o hřivnách, o kozlech a ovcích. Nebo třeba o boháči a Lazarovi. Všechny ty příběhy se nějak týkají konce, zúčtování, posledního soudu.

Koneckonců učedníci sami se na to Ježíše ptají. Chtějí vědět, aby se podle toho zařídili už dnes. Aby vědělli, jak se mají zachovat a jak to poznat. Jak se připravit.

Je opovážlivé, když řeknu, že i my jsme tu proto, že nám to není jedno? Jak skončíme. Jak vyzní náš život. Ať už tomu budeme spolu s Lutherem říkat spása. Nebo vstup do božího království, věčný život, nebo prostě jenom život, který má smysl. Život, který se neminul svým cílem.

Ta otázka totiž vůbec není samozřejmá. Leckdo nad ní mávne rukou. Pokusí se na ní nemyslet, potlačit ji, vytěsnit. Zkrátka můžeme žít, jako by konce nebylo. Jako by to bylo fuk.

Učedníkům to fuk nebylo a jak už jsem řekl, předpokládám, že my jsme v tom s nimi na jedné vlně.

Ježíš o tom s nimi mluví podrobně. Napřed říká: nenechte se zblbnout. Nenechte se zmást událostmi, které se tváří jako konec světa. Válkami, katastrofami, zhroucením všelijakých jistot. Nenechte se zmást tím, co se o nic povídá, pověstmi a strachem, který je provází. A do třetice nenechte se zmást těmi, kteří toho vašeho strachu a nejistoty zneužívají. Kteří vám třeba tvrdí, že ví, kdy to bude.A na konec přidá příběh. Vlastně celou sérii příběhů, které poodhalí roušku tajemství, která se nad koncem vznáší.

Příběh první – ten o Noem.

Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noé: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka.

Možná se na první dobrou dáme tímhle příběhem trochu nachytat. Moralisté a asketové všech věků, jakmile slyší o hodování a pití, tak zbystří. Podívejte se na ně. Oni si jí a pijí a klidně myslí na radovánky se svou ženou nebo mužem. To jsou ti, kteří si užívají. Řídí heslem po nás (doslova) potopa, ale ve skutečnosti se řítí do záhuby. Prostopášníci a lehkovážníci, kterým visí nad hlavou pověstný Damoklův meč.

Na to je ovšem jednoduchá otázka. A co Noe? Ten nejedl a nepil? Ale jistěže ano. A taky byl ženatý. A měl děti. Jinými slovy – užívat si života – to spáse nebrání. Ono to bylo v něčem jiném. Noe, jak vypráví kniha Genesis, měl na dvorku parník. Vedle jedení a pití a radosti se svou ženou, stavěl ve volných chvílích loď. Z goferového dřeva – tedy z materiálu, který vydrží. Když ale čteme pozorně, tak to nějak souvisí s tím, že Noe byl především spravedlivý. Proto si ho Pán Bůh vyhlédl, aby ho varoval. Nebo možná naopak – ta spravedlnost způsobila, že právě on byl Pánu Bohu ochoten naslouchat. A tak jako všechny mýtické příběhy znamenají víc věcí najednou, tak si klidně můžeme představit, že spravedlnost je to, co je pevné jak goferové dřevo, co dává našemu životu budoucnost, když se kolem valí mocné vlny všeho možného. A že nás to podrží v situaci náhlé katastrofy ba i úplného konce.

Zkrátka – Noe byl typ člověka, který věděl, že konec bude. Ale neznamenalo to, že by utekl ze života jako dnešní prepeři. Nepostavil si bunkr, kolem bunkru plot a strážní věž s kulometem. Prostě vedle toho, že jedl a pil a radoval se svou ženou stavěl archu a do ní pozval toho, kdo tam chtěl být s ním. A když nechtěli sousedi, tam si tam nastěhoval celou zoologickou zahradu, aby je zachránil. A když nastaly deště, měl si kam vlízt.

Příběh druhý – ti vzatí a zanechaní:

Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána.

To je spíš hádanka než příběh. Otázka, která nás okamžitě napadne: PROČ? A protože tady na ní nedostaneme odpověď – musíme se zeptat – proč nám to tedy Ježíš říká?

Možná proto, že je spása genderově vyvážená? Týká se jak mužů tak žen fifty fifty? Nebo možná proto, že je to zastihne nečekaně, uprostřed těch nejobyčejnějších činností, jaké si tehdy lidé dokázali představit. Uprostřed práce na poli. Uprostřed vaření, přípravy chleba. Není to tak, že jedni by byli zrovna na modlitbách a ti odmítnutí v práci. Nevíme dne ani hodiny. Ale nezdá se, že by nám to mělo bránit v životě, který vedeme. Že bychom měli odejít do lesů, do kláštera, ale ani to, že by nás zachránilo to, že třeba chodíme do kostela. V tom to není. V čem to tedy je? To si Ježíš nechá až do třetího příběhu.Příběh třetí o dvou služebnících

Bděte, vyzývá Ježíš. A přihodí trochu drzý příklad, ve kterém si máme představit Boha jako zloděje. Z toho vyplývá, že spása má být v našem životě tak samozřejmá, jako když si před nádražím zamknete kolo. Schválně – zkuste to neudělat.A dál je to ještě zajímavější. Máme tu dva služebníky. Jednomu bude blaze a druhý bude skřípat zuby. A nějak to souvisí s tím, že Pán přijde. Ovšem jeden z nejzajímavější postřehů je, že ten, co to zvoral, pořád řeší, jestli ten Pán přijde nebo ne. Řekl si: Hm, Můj Pán nejde. Co to asi znamená. Asi je někde daleko. Možná se mu něco stalo. To už teda domýšlím, ale logicky, protože se začne chovat jako kdyby s tím návratem už ani nepočítal. Pro takového člověk přijde Pán brzy – příliš brzy.

Zatímco ten druhý služebník to vůbec neřeší. Neohlíží se pořád přes rameno, jestli ten jeho pán už není za humny. Proč by to taky dělal? A navíc, on na to nemá čas, protože má spoustu práce s tím, abych chasa na statku neměla prázdné talíře. Ale nakonec ani tohle není ten problém. Jestli se jeden pořád neuroticky ptá, zda ten pán přijde a druhý ne. To důležité je, jeden dál dělal to, co měl a druhý ne. A ještě konkrétněji, že ten jeden se staral o své bližní a druhý byl sobec, který se zařídil jen pro sebe.

Možná, že když tohle Ježíšovi učedníci slyšeli, tak byli zklamaní. Místo bombastického líčení apokalyptických konců, to vlastně zní dost banálně. Ale já v tom cítím spíš úlevu. A trochu i popření toho, co jsem řekl na začátku, že žijeme s tou perspektivou konce. On tam někde je. Ale my ho nemusíme řešit. Nemusíme přežívat s myšlenkou na konec. Pořád se ptát, jestli to už je tu a jestli nás pán pochválí či ne. Jak obstojíme. Jestli to či ono má ještě cenu. Jak řekl Luther: Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, půjdu a zasadím jabloň. Protože to, co děláme můžeme dělat s perspektivou, že i když já si to už neužiju, třeba to pomůže někomu dalšímu, nebo ho to aspoň potěší.

Protože, jak to nakonec Luther pro nás v Bibli objevil, ta záchrana je nám stejně blízko jako ten konec. My tak úplně nečekáme, až Bůh jednou přijde. My s ním žijeme tady a teď. Stejně, jako když Ježíš říká – boží království je mezi vámi. A my z radostí můžeme naplnit svůj život tím, že máme pro druhé včas pokrm – tak jako ten věrný služebník. Někdy kus chleba, jindy dobré slovo, které dává naději. A to další není v našich rukách, ale v milosti boží. amen