Jakub 5,13–16

Písně: 116, 210, 481, 182, 172
Introit: Matouš 7,7–11
Čtení: Skutky 19,8–20
Text: Jakub 5,13–16
Když jsme minulou neděli četli z Jakubova listu o nebezpečí rozlišovat bratry a sestry podle kabátu, podle toho, jaké mají postavení a jak imponují, slyšeli jsme, že to je přestoupení královského zákona o milování bližního jako sebe. Takové upozornění na normu, jež se má uplatňovat právě ve vztazích křesťanů, je vždycky velmi potřebné. Ale Jakubova slova znějí k nám i dnes v perikopě, určené na dnešní neděli. Sám bych si toto místo asi nevybral, protože umožňuje – na rozdíl od minulého varování před přijímáním osob, které je jasné, srozumitelné a stále platné v každém sboru – nejrůznější a odlišné pochopení. Pomazání olejem, svátost nemocných, poslední pomazání, se opírá v katolické věrouce právě o tuto Jakubovu výzvu: jde o službu těm, kteří s největší pravděpodobností odejdou na věčnost. Ale jiní křesťané, ponejvíce z charismatických kruhů, právem namítají, že tu jde přece o uzdravení: proto často zdůrazňují nezbytnost mazání olejem staršími sboru. Je to přece biblický návod k tomu, jak získat zdraví: „Ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně.“ Jenomže ani přesné dodržování tohoto návodu nemusí nic změnit. Ostatně Jakub sice olej jako léčebný prostředek zmiňuje, ale přitom nedává na něj hlavní důraz. Nezachraňuje olej, ale „modlitba víry zachrání nemocného. Pán jej pozdvihne a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“ Je to však záchrana, jak by si ji představujeme – totiž uzdravení? V řeckém textu Nového zákona jsou slova, která překládáme jako „zachránit“ a „pozdvihnout“ častokrát užita ve významu „spasit“ a „vstát z mrtvých“. Nedává tedy Jakub té modlící se církvi, která nese trápení svého člena před tvář Boží především ujištění, že jej Kristus přijme a dá mu svůj život? A ani sebevětší hřích mu v tom nemůže zabránit, protože mu bude odpuštěno.
Opravdu, není to snadný oddíl. Tím spíš, že Jakub tady dává do určité spojitosti nemoc a hřích. Ve Starém zákoně o tom slyšíme často. Tak to dělali Jobovi přátelé, kteří nedokázali pochopit, že by nemocný Job nenesl důsledky svého hřích. I učedníci Páně měli tento způsob myšlení natolik zažitý, že při setkání s člověkem slepým od narození jim hned naskočilo, že se prohřešil buď on nebo jeho rodiče. Ježíš to však odmítá: „Ani on, ani rodiče. Je slepý, aby se na něm zjevila sláva Boží. “ (Jan 9,3). Jistě, hřích může tížit: proto Jakub radí: „Vyznávejte hříchy jeden druhému.“ Ale to nejde ani v křesťanském společenství nadiktovat, to vyžaduje zvláštní atmosféru lásky a přijetí, vpravdě přítomnost Ducha svatého. Jestliže z tohoto dění se v církvi časem stala povinná zpověď, je to jen náhražka toho, co má na mysli náš text.
Vraťme se však k onomu „návodu“ na uzdravení, v němž je zmíněn olej, oblíbený léčebný prostředek tehdejší doby. Užil jej milosrdný Samaritán, když ošetřil zraněného i učedníci, o nichž nám marek napsal: „vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ (Marek 6,12). Jakub radí, aby starší sboru, kteří se modlí nad nemocnými je mazali olejem „ve jménu Páně“. To znamená, že měli při tom vzývat jméno Pána Ježíše. Není nic krásnějšího, než dovolávat se moci Ježíšovy. A přece i tady se může projevit naše hříšnost, kdy svatým jménem chceme prosadit své. Proto jsme četli oddíl ze Skutků: Ježíšova jména se zmocnili zaklínači. Vyslovovali je, ale jako účinnou formuli. Jméno Páně tam sice znělo, ale bez úcty, oddanosti a lásky.
I křesťané jsou v nebezpečí jméno svého Pána zneuctít tím, že si jím chtějí něco vynutit, třeba to uzdravení. Kdo z nás by po něm netoužil, když nás sevře nemoc? A přece ani olej, ani jméno Páně nesmí být nátlakem. Přesně to je vlastní každé magii: vynutit si to, co žádám. Modlitba víry je sice tlučení na dveře Božího milosrdenství, v důvěře, že nám bude otevřeno, jak slíbil Pán. Ale neřekl, že nebeský Otec udělá přesně to, co si přejeme, slíbil, že „dá dobré těm, kteří ho prosí.“ On určuje, co je pro nás dobré, ne my. Modlit se znamená toto pokorně vyznat.
Jakubovo slovo nás zve k této modlitbě. K modlitbě, kdy se dovoláváme Božího slitování, když nám je zle, kdy mu zpíváme chvály za to, že je nám dobře. Zve nás k přímluvné modlitbě, abychom na sebe pamatovali před tváří Boží i ve svých nemocech a dovolávali se Boží záchrany, pozdvižení a oění pro ty, kdo to potřebují. „Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“
Amen.