Jan 1,1.14

Písně: 546, 182, 530, 572, 244, 397, 408, 510
Introit: Žalm 98,1–3
Čtení: Filipským 2,5–11 a Lukáš 2,15–29
Text: Jan 1,1.14
Těmito velikými slovy začíná Jan své svědectví o Ježíši Kristu. Neopakuje vyprávění Lukášovo o jeho narození, o zpěvu andělů a o cestě pastýřů do Betléma, jak jsme to slyšeli dnes. Nevypráví příběh, který už církev zná. Jan i nám chce říci, kdo je ten, jemuž patříme, protože je náš Pán. Už apoštol Pavel napsal křesťanům do Filipis, že Ježíš Kristus přijal způsob služebníka, ačkoliv byl způsobem bytí roven Bohu. A právě to chce říci Jan první větou svého evangelia, která začíná stejně jako první věta Bible: „Na počátku.“ „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.“
Jan psal řecky pro lidi, uvažující – na rozdíl od nás, kteří na nic nemáme čas, o smyslu světa, o rozumu, který ovládá celý vesmír, o síle, jež všechno drží pohromadě, o smyslu všeho, co je. Řecká filozofie tomu dávala často označení LOGOS, Slovo. A tu Jan použil tento výraz, aby mohl dosvědčit svého Pána. On je ten, jehož vy nějak tušíte jako tu poslední a největší sílu, moc a smysl. On je to Slovo, On je Bůh, který byl už na počátku všeho.
Proti tomu by patrně nikdo neprotestoval. Že je něco, co nás přesahuje, že jsou zákony bytí, to i v naší ateistické společnosti uznává leckdo. Ale Jan říká větu, která byla pohoršením pro řecké uši a je pohoršením stále: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Ten nejvyšší sestoupil do hlubin našeho lidství, to Slovo se stalo tělem (v řečtině „masem“) ne daleko, ale mezi námi. Bůh se stal člověkem – to je smysl Janova svědectví. A celý Nový Zákon k tomu přitaká: Bůh byl v Kristu. A tento Ježíš Kristus je Pánem, poslední autoritou, před nímž se musí sklonit každý člověk, jak připomíná apoštol Pavel.
V Pánu Ježíši, který se narodil jako děťátko, přichází k nám Bůh sám. Kromě pastýřů a mudrců si toho nikdo nevšiml. Bylo to všechno příliš obyčejné a všední. Ale právě Jan, očitý svědek jeho přebývání mezi lidmi, ujišťuje: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ Světská sláva je opravdu jen polní tráva, brzy mizí a vychází z módy. Sláva Pána Ježíše, kterou viděl Jan a apoštolé, slávu věčného Slova, jež se stalo kvůli nám tělem, tělem zmučeným a za nás obětovaným, tu slávu aspoň v odlesku zahlédáme i my, když stojíme ve vděčnosti kolem Kristova stolu. Vždyť z nás tvoří svou církev, spojuje nás navzdory naší odlišností ve svůj lid. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi lidmi – tak jistotně svědčí Jan o tajemství vtělení. Bůh přišel za člověkem ve svém Synu, který je plný milosti a pravdy. A přece každá Večeře Páně nám dosvědčuje, že tato dějinná skutečnost se týká právě našeho dnešku. Bůh v Kristu je tam, kde se shromáždí dva, tři v jeho jménu přebývá mezi námi a sytí nás svým tělem a krví k životu věčnému.
Amen.