Ježíšův rodokmen

písně: 273, 702, 275, 651, 259
vstup: Ž 24,7–10
1. čtení: Mt 1,1–17
kázání: Mt 1,1
3. čtení: Ef 6,10

Milí bratři a sestry,

listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Co s tím? Svoje předky tam nenajdeme, restituční nárok žádný… K čemu to tedy vůbec v Bibli je? Něco se dozvědět máme. Hlavně proto, že tahle listina rodu je něco jiného, než kronikářský zápis. Matoušovi jde o něco jiného než o zápis historické linie z otců na syny. Listina rodu – pochopme za těmi slovy, že jde o příběh.

Představme si tak nějak polopaticky – Bůh se rozhodl, že přijde na zem. Vybral si rodinu, do které se narodí jako miminko, jako jeden z lidí. Do jakého příběhu by měl vstoupit? Co bychom tak Pánu Bohu asi poradili? Bože, chceš přijít mezi lidi. Chceš se narodit jako jeden z nás, tak to by stálo zato vybrat si nějakou speciální rodinu s dobrým příběhem! No, asi bychom mu poradili všechno možné, jen ne tu rodinu, kterou si Bůh vybral…

Ale nechť – v této rodině přišel Bůh v Ježíši Nazaretském na svět a tuhle rodinu nám teď popisuje evangelista Matouš v oné listině rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Listina rodu – to není seznam jmen. To je příběh, který si teď budeme vyprávět. Lze v něm najít poučení o lidské slabosti a Boží síle, která do této lidské slabosti vstupuje. Vtom je celý fígl toho příběhu: lidé to zkouší všelijak. Zdaleka ne vždycky špatně. Zvláště, když se nechají vést Bohem, tak je to skvělé! Jenže ona ta Boží vůle není jak houska na krámě. Někdy není úplně jasná a někdy ji neznáme vůbec – a stejně se musíme rozhodovat. Tak už to v životě chodí. Napořád ale máme vědět, že nás v tom Pán Bůh nenechá. Vstupuje tu a tam více či méně nenápadně a pak jednou přijde naplno.

Začínáme Abrahamem. Ocitáme se nějakých 2000 let před Kristem u postaršího pána, který svůj život vsadí na jedinou kartu – uvěří Hospodinu. Vydá se se vším, co má, kamsi do neznáma v naivní důvěře. Prý se před ním otevírá budoucnost, která neskončí jeho smrtí. Říká Bůh, ale nedává žádné záruky, ale jen toto svoje zaslíbení. Abraham ho přijme. Přijme zaslíbení, že bude mít nespočet potomstva a požehnání, které přijme, se bude šířit dál a dál. Ne, že by to mělo nějakou logiku, ale Abraham přijme, že pro věřící je poslušnost víc než porozumění.

Nepřehlédněme, že tady vidí evangelista Matouš začátek Ježíšova příběhu. Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova začne Abrahamem. Tady pro evangelistu začíná příběh Ježíše Krista. U praotce Abrahama, který v životě udělá nepřebernou řadu hloupostí, ale v jedné věci neselže – ve víře, že Bůh své slovo splní. Že Bůh vstoupí do jeho života a bude v něm jednat. Abraham sám se pak snaží podle Boží vůle žít. Tu a tam si ji vyloží špatně a tu a tam ji nebude znát vůbec. Přijdou chvíle Abrahamových selhávání, pádů. Vždyť to víme, že tak to v životě chodí, do tohoto života vstoupí Ježíš Nazaretský a tak i to je součástí onoho příběhu, který vypráví listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.

Svému synu Izákovi ale Abraham předá víru v Boha, který neselže a jednou své slovo splní, byť my nechápeme jak. Izák tuto víru předá dál.

Abraham, Izák – Jákob. Jákob řečený Izrael jde zcela ve šlépějích svého dědy i táty – když znáš Boží vůli, tak se podle ní řiď. Problémy nastanou, když ji neznáš a snažíš se to nějak tlačit po svém. Pak člověk udělá kolikrát tak hnusné věci, že se s bráchou rozhádal a nemluvili spolu 15 let – a přitom šlo o něco tak pěkného, jako je dostat požehnání! Jákob nebyl dobrý brácha. Nebyl ani nijak příkladný otec.

To měl Jákobův 4. syn Juda po něm. Potomka získal, až když se jeho snacha převlékla za prostitutku, aby v převlečení dostala do postele aspoň tchána. Juda měl syny Farese a Záru z Támary, píše evangelista Matouš, aby náhodou někdo nezapomněl, jak že to s praotcem pokolení Juda bylo. Támar převlečená za prostitutku není jedinou ženou v tomto příběhu. Záhy se objeví Rachab, která prostitutkou přímo je. Obě dámy mají ale společného ještě něco – uvěřily v Hospodina a všechny ty podivné historky s nimi spojené mají stejného jmenovatele – i ony se snažily nějak poprat se svým poznáním Boží vůle. V případě další jmenované ženy v rodokmenu – jisté Rút – znamená vlézt chlapovi do postele, načež je po této paní celá jedna biblická kniha pojmenovaná. Ježíšova máma Marie, jejíž jméno v listině rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova zazní úplně na konci, se svým podivným příběhem o početí z Ducha svatého vlastně docela zapadne.

První čtrnáctku jmen uzavírá vnuk Rút Moábské, ryšavý mládeneček krásného vzhledu, co to dobře umí s prakem, jistý David. Asi nás nepřekvapí, že to je člověk, který se snaží žít podle Boží vůle. Ale ne vždycky ji zná a někdy se podle ní neřídí, ani když mu musí být jasné, že právě porušuje půlku přikázání Desatera. David není Old Shatterhand, Vinnetou a Mirek Dušín dohromady. Některé věci v jeho životě jsou sporné, některé dost hnusné. Zvláště ta událost s další paní v inkriminovaném rodokmenu, která dokonce ani není popsána jménem. Vazbou „žena Urijášova“ je zmíněn její manžel, co ho nechal David úkladně zavraždit. Dlužno dodat, že se dal na pokání, protože to je na Davidovi asi to nejvzácnější. Není dokonalý, ale umí přiznat hřích.

První čtrnáctka. Ta nejdůležitější, protože ukazuje, kudy vede dobrá cesta – v Abrahamovském spolehnutí se na Boží zaslíbení, v předávání víry v rodině z generace na generaci, v touze najít smíření, když se něco nepovede, v ochotě vyznat svoje viny, když zhřešíme. První čtrnáctka jmen od Abrahama až k Davidovi pak i v zaslíbeních těm dvěma ukazuje kamsi daleko dopředu – k někomu, kdo to tak nějak završí. Nějaká nový potomek Abrahamův a „davidovec“. Snad k tomu ukazuje to číslo 14, protože to je číselná hodnota jména „David“. Někdo, kdo to završí a přinese na zemi pokoj a mír.

Druhá čtrnáctka to zkusila završit politickou silou. David byl přece král a tak tu mám 14 králů. Od Šalomouna, co byl sice moc chytrý, ale jen stále méně zbožný, přes jeho syna Roboáma, který nejen, že nebyl zbožný, ale ani chytrý a říše se mu rozpadla pod rukama. Pokračuje linie panovníků, kteří to tak nějak zkouší plichtit, tu lépe, tu hůř. Biblický pisatel ale znovu a znovu vzpomíná na Davida. Připomíná, že to byl panovník podle Božího srdce a buď někdo byl „jako David“, anebo stál za starou bačkoru.

Jde to ale od desíti k pěti, tedy od jedničky ke čtrnáctce. Čtrnáctý jmenovaný Jechoniáš vládne jen 3 měsíce a následuje babylónské zajetí Božího lidu. 70 let v Babylóně bude pro Boží lid tvrdou, ale nadmíru užitečnou školou – nečekejte spásu od politiky. 14 generací mocipánů dovedlo zemi na pokraj naprostého zániku. Nechme politiky vládnout a spravovat tento svět, modleme se za ně, Bůh si je jistě může použít k dobrému, ale ten vyhlížený potomek Abrahamův a Davidův, který přinese pokoj, ten se odtud čekat nedá.

V poslední čtrnáctce se Zorobábel pokusí obnovit zašlou slávu Jeruzaléma a jeho chrámu, očekávání jsou veliká, ale o to větší je rozčarování, že mesiášský věk nepřijde ani takto. Vzniká strana saducejů, která se chrámu drží a hledá, jak sloužit Bohu tady. Vzniká strana farizejů, kteří se spíš pokouší hledat Boží vůli v běžném životě každého jednotlivce. V linii pokolení Juda se už ale žádná výrazná postava neobjeví. Ta třetí čtrnáctka už jen čeká. Po první čtrnáctce růstu a druhé čtrnáctce úpadku nastupuje poslední čtrnáctka vyhlížení, které pomalu ale jistě dochází, že z lidských sil to nepůjde ani osobní zbožností, ani politickou mocí, ani náboženskou obnovou. To všechno bylo příliš lidské snažení. Nic jiného nám tady na zemi nezbývá, může to být namnoze k dobrému, ale království Boží z toho nebude. Vlastně se vrátili k Abrahamovi a jeho vyhlížení, že Bůh naplní svoje zaslíbení. Do té doby se holt musíme snažit sami.

Do téhle situace pak uplynulo dvanáct pokolení. Tím dvanáctým po návratu z Babylóna byl jistý Josef. Tesař z galilejského Nazareta, který se na Boží pokyn ujme své těhotné snoubenky Marie. Josef je dvanáctý, ale od babylónského zajetí by mělo být po Ježíše generací 14? Kam zmizela jedna generace? Kdo chybí?

Argumenty opisovačských chyb mi blízké nejsou. Že by si tak jako úplně náhodou opisovači nikdy nevšimli, že chybí jedno jméno a nedali si tu práci zjistit, kde je chyba a urychleně ji neopravili? To je v židovském svatopisectví hodně nepravděpodobná představa. Spíš to vidím právě opačně – je to záměr. Je v tom skryta nějaká zvěst. Je to nedílná součást příběhu, který je popsán listinou rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Prostě musíme ještě někoho najít, kdo se tam objeví před Pánem Ježíšem a doplní chybějící číslo.

Josef to pochopí, když se mu zjeví ve snu anděl Páně (Mt 1,20) a řekne mu: „Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.“ Příběh Ježíše Krista není příběh člověka, který se stal Bohem, ale Boha, který se stal člověkem. Syn lidský i Boží zároveň. Nebyl to člověk, kterého by Bůh adoptoval na nebe (takhle se chápali králové – jako Boží synové!), ale Bůh, kterého Josef adoptoval do pokolení praotce Abrahama a krále Davida. O Josefovi se napořád mluví jako o Ježíšovu otci a zároveň Ježíš ví o svém Otci v nebesích.

V Ježíši Kristu Bůh vstoupil do tohoto příběhu. Čili nebylo to celé od začátku do konce špatně a odsouzeníhodně. Bůh bere vážně naše lidské pokusy. Přijímá naši nedokonalou snahu poznávat jeho vůli a žít podle ní. Ježíš přijímá naše lidství ve vší jeho nedokonalosti. Nemusíme se bát, že by nás zavrhl. Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova, ten příběh 3 x 14 generací skvělých i prachmizerných hledačů Boží vůle je svědectvím, že v tomhle všem chce být Pán Bůh s námi a tak má cenu se snažit jeho vůli hledat a nějak podle ní žít.

Amen.