Jk 1,12–18

Písně: 111, 311, 164 636, 452

1. neděle postní
Introit: Dt 8,2–3
Čtení: Mt 4,1–11
Text: Jk 1,12–18
Poslání: 1K 10,13

Milí bratří a sestry,

Když Ježíš je hned po svém křtu pokoušen od ďábla na poušti, jak jsme slyšeli s Matoušova evangelia, není to jeho volba, ale je tam vyveden Duchem. Proti němu stojí pokušitel. Není to monstrum, jež plive oheň a síru, je to spíše kulantní partner, který má o něj živý zájem. Jako by s ním soucítil, když hladoví a navrhuje mu jednoduché východisko: jen řekni a z kamení budeš mít jídlo; jsi-li Syn Boží, bude to pro tebe hračka. Jsi-li Syn Boží, jistě bereš vážně Písmo, které mluví o Boží ochraně – proč tedy si to nevyzkoušet na nejposvátnějším místě? A můžeš dostat všechno, abys měl všechny možnosti pro své poslání – jen když budeš mít ke mně patřičný respekt, když se přede mnou skloníš.

Na všechny návrhy Pokušitele dává Ježíš odpověď, až stereotypně uvedenou slovy „Je psáno“. Je psáno – a my jsme to slyšeli hned na začátku, že člověk nežije jenom chlebem, ale vším, co vychází s Hospodinových úst. Je psáno, že budeš se klanět Hospodinu a jenom jeho uctívat. Je psáno, že nebudeš pokoušet Hospodina, své ho Boha. Ty odpovědi nemusí Ježíš složitě promýšlet a formulovat, ty jsou prostě dány v tom, co zjevil Bůh svému lidu jako své živé slovo. A právě poslušností tohoto slova, ne svévolnými zázraky prokazuje Ježíš, že je Syn Boží. Pokušitel mu tuto jistotu chtěl zpochybnit, ale nebesky Otec mu ji potvrzuje: „Andělé přistoupili a obsluhovali ho.“

Když Nový zákon mluví o pokušení, užívá řecké slovo PEIRASMOS, které stejně tak může znamenat zkoušku. Jedno ani druhé není nic příjemného. Jakub v našem dnešním oddíle blahoslaví člověka, který obstojí ve zkoušce. Ale kdo z nás si může být jist, že to dokáže? Z Deuteronomia jsme slyšeli výzvu: „Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh vodil po čtyřicet let po poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je ve tvém srdci…“ (8,2) Že my sami o sobě moc nevíme, že ani netušíme, čeho jsme schopni v mezních situacích, je obecně známo. Snad i v pozadí těch dnes stále oblíbenějších, riskujících a nebezpečných adrenalinových sportů je skryta lidská touha se dozvědět pravdu o sobě. Ale z toho, co slyšíme z krátkého oddílu Starého zákona je zřejmé, že sám Hospodin všemi zkouškami svého lidu chce poznat, čeho se Izrael skutečně drží, na čem stojí, z čeho žije. Právě v těch nejhorších situacích se ukáže, zda je to skutečná víra. Taková, kterou měl třeba Job, volající ve svém utrpení neuvěřitelná slova: „Byť by mě i zabil, což bych v něho nedoufal?“ (Jb 13,15)

Zkouška – a tak to poznává věřící člověk, zpravidla ne vždy hned, ale možná až v určitém časovém odstupu – může být dokonce důvodem k vděčnosti, jak to poznal žalmista. Ve svém nejdelším hymnu na Boží zákon, v žalmu 119. si bezmála až pochvaluje, že prožil těžké chvíle svého života: „K dobrému jest mi to, že jsem pobyl v trápení.“ (119.71) Není to nějaký projev chorobného masochismu, který si libuje v bolesti, ale vyznání, že vše mělo vnitřní smysl: „abych se naučil ustanovením tvým“. Ale nejásejme předčasně, tak jednoduché to vůbec není: Ani zkušenost biblického svědka nemusí se krýt s prožíváním každého z nás.

Už proto ne, že zkouška, která slouží víře k prohloubení, očištění od povrchnosti a k hluboké pokoře, a pokušení, jež nás má dostat do tmy zoufalství, v níž se uskutečňuje rada Jobovy ženy: „Zlořeč Bohu a umři!“, se nedají hned přesně rozlišit, Vždyť zkouška i pokušení, jak už víme, spolu souvisí i gramaticky, tím spíše obsahově. Zkouška slouží víře, pokušení ji ohrožuje. Zkoušku nám ukládá Pán Bůh, aby poznal, že mu skutečně důvěřujeme – všemu navzdory, pokušení připravuje Pokušitel, a zdaleka ne jen třemi jeho podobami, o nichž jsme četli z evangelia. Ale jak to máme rozeznat? Pokušením se může stát leccos; apoštol Pavel zmiňuje v této souvislosti nějaké své oslabení, jež zřejmě budilo nechuť a odmítání: „Vy jste mnou nepohrdli pro můj tělesný stav, ač byl pro vás pokušením, neodvrátili jste se od mne s ošklivostí“ (Ga 4,13, Žilkův překlad). Možná, že bída a vnitřní zemdlenost církve dovedla mnohé k tomu, aby se od ní také odvrátili ne-li přímo v ošklivosti, tedy v nezájmu; tomuto pokušení podlehlo za posledních dvacet let podle výsledků sčítání tři čtvrtiny našich bratří a sester. To je tvrdá řeč statistických údajů.

Z každé zkoušky se může stát velmi snadno pokušení. Prosbou Pána Ježíše, který je zažil na vlastní kůži, voláme úpěnlivě k Otci: „Neuveď nás v pokušení!“ On totiž byl uveden Duchem na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. On jediný, domnívám se na základě slov apoštola Pavla, byl uveden do nejtěsnější blízkosti toho Zlého – „Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všechny vydal jej“ (Ř 8,32). Vydal jej nejen těm, kteří ho ukřižovali, ale vydal jej za nás i Pokušiteli, aby si s ním pohrával na poušti. Bylo to za nás, v našem zastoupení, abychom to nejhorší měli za sebou, abychom nikdy nebyli vydáni pokušení nad naše síly, když byl za nás za všechny vydán do moci Zla ten, s nímž jsme spojeni od svého křtu.

A teď už se dostáváme k tomu, co nám k tomu všemu chce říci autor epištoly Jakubovy. Je to jasné a určité slovo, které velmi potřebujeme: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán.“ V televizi jsem sledoval pořad rozhovorů s rodiči dětí, které mají těžkou nevyléčitelnou chorobu. Vyprávěli o svém smutku, přiznali svou úzkost, jak to bude dál i slzy, jimž se často neubrání, ale většinou se shodli na tom, že taková je realita a musí se přijmout, protože se s tím nedá nic dělat. Uvědomil jsem si, že věřící člověk to má možná v takových situacích těžší, než ten, pro něhož Bůh neexistuje, jen náhoda či osud. Těžší proto, že se ptá, proč to Bůh dopustil, proč nezasáhl, proč nevyslyšel modlitby. A je krůček k tomu, aby v něm viděl původce svého zoufalství, protože On za to všechno může. Je krůček k tomu, aby Bůh se stal člověku potměšilým nepřítelem, který ho pokouší a vede do neřešitelných problémů, do beznaděje a záhuby.

A Jakub říká se vší určitostí: tohle Bůh nikdy nedělá. „Bůh sám nikoho nepokouší.“ Čekali bychom, že tu najdeme zmínku o Pokušiteli, kterým je ďábel. Ale o tom náš text významně mlčí. Kdo tedy je původcem pokušení, když to není Bůh, ani satan? Odpověď Jakubova dopisu je překvapivě prostá: jsi to ty sám, tvoje vnitřní schopnost chtít zlé věci. „Jeden každý pokoušín bývá od svých vlastních žádostí, jsa zachvacován a oklamáván.“ K Božímu synu přišlo pokušení zvenčí v podobě Pokušitele, ale u nás stačí jen to, co nosíme v sobě. Ten tajemný Pokušitel se ani nemusí obtěžovat, aby k nám přistoupil jako k Pánu Ježíši, může jen vyčkávat, co z nás vyleze jako ničivá síla. Pán Ježíš nám to řekl: „Ze srdce vycházejí špatné myšlenky vraždy, cizoložství, smilství, křivá svědectví, loupeže, urážky.“ My sami, ne Bůh, ba ani ďábel, neseme zodpovědnost za to, co nás láká do záhuby. Je to Jakubův pohled, hodně určený židovským myšlením, kde původcem zla není ďábel, ale lidský sklon ke zlému, který dostane zelenou, není-li držen a kázněn předpisy Tóry. Není na škodu být takto civilní a střízlivý, zvláště když víme, jak přehnaný a pověrečný strach z působení ďábla umožnil hrůzu čarodějnických procesů v Evropě i v Americe. Proto je užitečné slyšet, že právě naše srdce může ze zkoušky, která je k našemu dobrému, udělat pokušení svou žádostivostí: „žádostivost počne a porodí hřích a dokonaný hřích plodí smrt.“

Ale Jakub nezůstává jen u jistoty, že Pán Bůh nám nikdy neublíží. Od něho nemusíme očekávat žádnou zlomyslnost, jen dobré věci. „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu.“ To nejlepší v našem životě není produkt naší píle či nadání, není to šťastná náhoda, ale pochází shůry z Božích rukou. A ten, který nás každý den nějak obdarovává, není přitom proměnlivý jako počasí, není světlo a stín, ale je Otec světel. Jan to říká ještě výstižněji: „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.“ (1 J 1,5)

To největší tajemství si však nechal Jakub v našem oddíle nakonec. Náš život v pohledu biblické víry není břemeno a vrženost do existence bez našeho souhlasu, je to dar, dobrý a jedinečný dar Boží. Alee ten štědrý dárce nám, kteří věříme v Krista, jej dal hned dvakrát. „Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy.“ To slovo, které zahání pokušitele na poušti, to slovo, jež v Ježíši Kristu se stalo tělem a přebývalo mezi námi, z nás, kteří jsme jen prach a popel, učinilo Boží děti, kteří jsou první sklizní jeho stvoření. To slovo pravdy, slovo evangelia, že Ježíš Kristus nás vykoupil i z moci naší pýchy, sobectví a beznaděje, že je jediný Pán, kterému patříme i s tím svým nebezpečným nitrem v životě i smrti, nás postavilo do nového života víry, lásky a naděje. A my – a to chce říci Jakub k našemu povzbuzení – jsme teprve malý počátek toho, co chce učinit Pán Bůh s celým světem ve své dobrotě a smilování.

Možná, že celý náš text Jakubovy epištoly lze zjednodušeně shrnout do třech základních jistot. Jsou dětsky prostinké, ale právě proto si je každý z nás může stále znovu opakovat dobách dobrých i zlých:

Bůh mi nikdy nechce ublížit. Jestliže mě zkouší, je to k mému dobrému. Není proti mně, ale je se mnou. Když je Bůh s námi, kdo proti nám?
Bůh mi stále dává své dobré dary. Největším je nový život, ten život budoucího věku, který mi daroval evangeliem Ježíše Krista mého Pána. Za nás za všechny jej vydal, jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?
Bůh je spolehlivý a nikdy se nezmění ve své dobrotě. Není – a za to mu mohu jen děkovat – vrtkavý jako já, ale „zůstává věrný, i když my jsme nevěrní, protože nemůže zapřít sám sebe“ (1 Tm 2,13)
Amen.