Jk 1,19–22

Písně: 23, 435, 367, 161, 192
Introit: J 15,7–11
Čtení: 1S 1,1–20.24–28 a 3,1–18
Text: Jk 1,19–22
„Mluv, Hospodine, neboť slyší služebník tvůj“ – tato Samuelova slova by měla být naší každodenní modlitbou. Vždyť my všichni potřebujeme Boží slovo, které by nás vedlo a bylo světlem v našich temných dnech. I když čteme Bibli, nemusí k nám z ní toto světlo zazářit; však i apoštol Pavel mluvil o liteře, která zabíjí, zatímco Duch dává život. Jsme v kostele, ale ani kázání, byť bylo i poctivým výkladem Písma, nedává záruku, že z kazatelny zazní automaticky Boží slovo. Proto je třeba prosit, aby se stal ten zázrak a navzdory všemu promluvil k nám živý Bůh.

Když prosíme o Ducha svatého, aby z litery učinili život a z ubohého lidského kázání nám přesto umožnil zaslechnout Boží slovo, je to volání: „Mluv, Hospodine!“ Když jsme četli o době Samuele a Élího, že v „těchto dnech bylo slovo Hospodinovo vzácné“ (1. Sam. 3,1), je to jemné upozornění na skutečnost, že Bůh může také mlčet, protože člověk jeho slovo nepotřebuje a odmítá. I v naší době je Boží slovo vzácné, nesamozřejmé ve své moci a plnosti, a proto prosíme: „Mluv, Hospodine!“

Ale stejně tak k té modlitbě patří vyznání, že jsme připraveni Boží slovo přijmout: „Mluv, Hospodine, neboť slyší služebník tvůj.“ A to vůbec není lehké, protože raději mluvíme sami, než abychom citlivě naslouchali Božímu hlasu. Proto Jakub ve své epištole nás na to upozorňuje: „Pamatujte si, moji milovaní bratří, každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení.“ Jde o to, abychom byli pohotoví, připravení Boží slovo slyšet; když člověk o to opravdu nestojí, sotva je uslyší. Zvlášť když je zahlcen sám sebou, či když ve zlosti je rychle hotov se svým bližním – tady Jakub připomíná každému z nás:„hněvem Boží spravedlnost neprosadíš.“ Když se na druhého zlobíš, prosazuješ jen sebe, ne Boží právo. K tomu je člověk přirozeně nakloněn, k tomu je okamžitě svolný, ale tudy Boží cesta nevede. Jde o něco jiného: „odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti“ – místo odsuzování špatnosti druhých, něco udělejte se špatností ve vlastním srdci, je jí tam až až – „a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.“ Lidské slovo může v nejlepším případě povzbudit a na chvíli potěšit, ale jen Boží slovo, které přijímáme s vnitřní pokorou, zachraňuje pro Boží království. „Mluv, Hospodine, neboť slyší služebník tvůj.“

Bůh mluví, když jej člověk prosí a když je ochoten naslouchat. Ale to není ještě vše; nejde jen o slyšení, ale o jednání, o životní praxi; vlastně jen ta ukáže, zda člověk Boží slovo uposlechl. „Podle slova také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe.“ Náš Pán také nechce, aby jej jeho učedníci jen vyslechli, ale aby v něm zůstali a jeho slova zůstala v nich, aby zcela pronikla jejich život. Proto jim říká: „Zůstaňte v mé lásce.“

Skrze svého Syna, který nám dal svou lásku, abychom v ní žili každý den, k nám mluví Pán Bůh. Ježíš Kristus je světlo, které ani naše temnoty nemohou zadusit. On je plné Boží slovo, které zní i dnes navzdory lidskému nezájmu. Nedává odpověď na naše otázky – proto buďme pomalí k mluvení, ale ujišťuje nás, že nás Bůh miluje ve vší naší bídě – proto buďme rychlí a pohotoví k naslouchání. Tuhle zvěst, která dává našemu jepičímu životu smysl, potřebujeme každý den. „Mluv, Hospodine, neboť služebník tvůj slyší!“

Amen.