Jk 1,2–4.12–18

Introit: 1K 10,13
Čtení: Mt 4,1–11
Text: Jk 1,2–4.12–18
Když jsme četli z evangelia oddíl, který od nejstarších dob zní k církvi právě tuto první neděli v postním období, slyšeli jsme o Ježíšově pokušení na poušti. Pokušitelem je ďábel, který jej vybízí, aby dokázal viditelně svou moc jako Boží Syn a nakonec se podřídil jemu samému: „Všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Evangelium nám vypráví, že Ježíš odolal a nakonec přistoupili k němu andělé a sloužili mu. To Matouš zaznamenal, ale nikde se nedočteme o tom, že by náš Pán měl z té nesmírně těžké zkoušky – i když v ní obstál – nějakou radost. Spíše byl tak vyčerpán, že potřeboval andělskou obsluhu, kterou mu poslal nebeský Otec.

Když apoštol Jakub ve svém listu píše o různých těžkých a vyčerpávající situacích, které prožívají jeho čtenáři, neříká, že je nutné je vydržet, třeba se zaťatými zuby či s vnitřním nadhledem. Moudrý filozof Epiktétos měl pro všechny radu: „Nežádej, aby se věci děly, jak chceš, ale chtěj věci, jak se dějí, a budeš spokojen.“ Je to jistě moudré, nevzpírat se tomu, co stejně se změnit nedá; už to je postoj hodný respektu. Ale Jakub chce mnohem víc: „Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.“ Je to vůbec normální, abychom z nejrůznějších zkoušek – a Jakub zřejmě myslí na nejrůznější nebezpečí a pronásledování – měli jenom radost? Copak se můžeme radovat, když nás sevře úzkost z nemoci či strach z budoucnosti? A kolik těch všech rozličných zkoušek v lidském životě se může objevit!

Jakubova výzva je nám cizí a vzdálená, protože my všichni toužíme se těžkostí a trápení uvarovat. Ale to neznamená, že se v našem životě nikdy neobjeví. A pak záleží na tom, zda spoléháme na to, co jsme slyšeli hned na začátku: „Bůh je věrný; nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (1 K 10,13) Když se na to spoléháme, každá zkouška nám je k užitku, protože tím sílí naše víra. A ta radost, k níž nás vybízí Jakub, není chorobné zalíbení v trápení, ale je to radost z toho, že Pán Bůh i zlé věci používá k tomu, abychom nezůstávali na povrchu, ale byli mu stále blíž. „Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují.“

A přece tak ideální to vždycky být nemusí. A to proto, že ze zkoušky, která tříbí naši skutečnou víru se může stát pokušení. Řecký text Nového zákona má pro tyto dvě odlišné skutečnosti jedno slovo: PEIRASMOS. Když člověk poslechne Jakubovu výzvu k radosti i v rozličných zkouškách, je uchráněn toho, že obviňuje Pána Boha – a k tomu naše hříšná nátura má vždycky blízko. On je ten, který za všechno může: i za můj vztek a vzdor, k němuž mě dohnal svým jednáním, jež mi přineslo jen bolest a zármutek. Proto nás Jakub varuje: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán.“

Myšlenka, že Bůh má právo jednat tak, jak jedná, se objevuje v Písmu mnohokrát. Proto čteme už v knize Soudců: „Poslal pak Bůh ducha zlého mezi Abimelecha a mezi muže Sichemské a zpronevěřili se muži Sichemští Abimelechovi.“ (Soud 9,23) A když se jedná o tragické sčítání lidu, jež přineslo smrt sedmdesáti tisícům Izraelců, pisatel 2. Samuelovy přímo mluví o tom, že Hospodin podnítil Davida proti nim (2 Sa 24,1) Je jen důkazem nového a správnějšího pochopení, že stejný příběh na jiném místě začíná jinak: „Proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele“ (1 Par 21,1) A právě Jakub se vším důrazem zvěstuje jistotu, že s takovými věcmi nemá Pán Bůh naprosto nic společného. „Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší.“ Tak Nový zákon na tomto místě dělá korekturu všech dřívějších představ o Božím působení v lidském jednání. To nemůže být nikdy zlé, protože Bůh nepokouší ke zlému.

Pokouší ďábel, satan – tak odpovídá dnešní evangelijní čtení. Ale Jakub kupodivu odpovídá jinak. Snad i proto, abychom si z ďábla neudělali výmluvu – stejně tak jako z Boha.

„Každý kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.“ My sami jsme příčinou svého neštěstí a my neseme zodpovědnost za zlo, jež nese v sobě zkázu a zhoubu. „Žádostivost počne a porodí hřích a dokonaný hřích plodí smrt.“

Ale ten, který nám dává své dobré dary, který není náladový ani chvilkový ve své lásce, ten dává život. A to je to dokonalé obdarování shůry, že Otec nebeských světel, jak jej krásně Jakub nazývá, nám dal slovo pravdy. Slovo evangelia, jež z nás, když jsme uvěřili, učinilo Boží děti. Nedokážeme jenom se radovat, když přijdou zkoušky, nejsme uchráněni nejrůznějších svodů a vábeni zla, ale přesto platí pro nás všechny, kdo věříme v Ježíše Krista svého Pána to, co říká Jakub: „Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření.“

Amen.