Jk 1,5–7

Písně: 167, 442, 451, 161, 172
Introit: Ž 33,20–22
Čtení: Mt 14,22–3
Text: Jk 1,5–7
Už jednou jsme dnes slyšeli o pochybnosti: ve víře v svého Pána může jít Petr po vlnách, ale když se začne topit, je to proto, že pochyboval. Když se ho Pán Ježíš ptá, „Proč jsi pochyboval?“ mohl by po pravdě odpovědět: Protože jsem dostal strach. Strach z toho, že mě tvé slovo neudrží a že to špatně dopadne.

Pochybnost je vlastně kolísání mezi vírou a nevěrou. Jsou chvíle, kdy si s radostí opakujeme slova žalmu, jež jsme slyšeli na začátku: „Naše duše vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc, náš štít.“ (Žalm 33,20). Ale když jde opravdu do tuhého, je to náhle nejisté a pochybnost se ptá: co když ta pomoc vynechá a žádný štít mě nebude krýt?

Říká-li se, že chybovat je lidské, pochybovat neméně. Možná, že je to dokonce i užitečné; pochybnost o sobě, o své nezastupitelnosti a důležitosti je rozhodně lepší než sebejisté velikášství. Ale když čteme Jakubova slova, pak jde o pochybnost, jež se týká právě toho, který dává všem bez výhrad a bez výčitek. A tady je pochybnost velmi nebezpečná, protože o to, co Bůh chce dát, se můžeme připravit: „Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane.“

Bůh je štědrý a my jej smíme prosit o to, co potřebujeme. To je zvěst celého Písma. Smíme jej prosit i o moudrost, jež chrání před svodem a pádem do zoufalství, pošetilostí, pýchy a sobectví. Moudrost v Jakubově pojetí umožňuje takový život, který je spojen s Bohem, a tím je skutečně plný a krásný. A právě této moudrosti není nikdy dost, naopak často pociťujeme, jak málo jí máme. „Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha.“ Ale Jakub hned dodává: „Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje.“

Když máme k Bohu důvěru, nebudeme pochybovat, že nám svou moudrost dá. A naopak: když pochybujeme, nemáme skutečnou důvěru, že „On dává všem a bez výčitek.“ Jakub nás nekonejší tím, že pochybovat je lidské a že to snad ani jinak nejde. Vede nás k tomu, abychom se na štědrého Boha spolehli a ve své rozkolísanosti se nezbavovali jeho darů, které má pro nás přichystané.

Možná, že nám je z těchto slov trochu smutno, protože víme, jak to s námi vypadá. Nejsme tak pevní, jak bychom měli podle Jakuba být. Jsme spíše ti, kteří nejednou pochybují jako ten „člověk rozpolcený, nestálý ve všem, co činí.“

A tu se smíme vrátit k evangeliu. O takovém rozpolceném člověku, který je nám tolik podobný, slyšíme, že jej Pán uchopil právě tehdy, když pochyboval. „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ zní k němu i k nám, protože náš Pán je blízko a ani naše pochybnost mu nemůže zabránit, aby nás zachránil v té nejhorší chvíli – stejně jako Petra.

Amen.