Jk 3,13–18

Introit: Ž 111,2.7–10
Čtení: L 2,39–52
Text: Jk 3,13–18
Moudrost je slovo, které dodnes budí úctu. Je to něco jiného než inteligence, jež může o to víc ubližovat, je-li ve službě lidské pýchy a nenávisti. K moudrosti nemusí vést ani nejlepší vzdělání; kolik je vzdělanců, kterým – řečeno slovy klasika – „rozum doutná pod nánosem papíru“ a přece bychom k nim o radu nešli. Ba ani životní zkušenosti, jež získáváme věkem, nezaručují moudrost; i starý člověk může být velmi pošetilý.

Bible je přesvědčena, že skutečná moudrost, jež je hodna tohoto označení, je ve spojení s Bohem, nikoliv s našimi mohutnostmi a vlohami. Proto jsme četli na začátku: „Počátek moudrosti je bát se Hospodina“ (Ž 111,10) Když se člověk před ním sklání jako před nejvyšší autoritou, když jej chce poslouchat a činit jeho vůli, vstupuje do vztahu s Dárcem moudrosti. Však ten dokonalý a nejtěsnější vztah, který má Ježíš už jako dvanáctiletý ke svému nebeskému Otci, se projeví i v jeho moudrosti, nad níž se všichni diví; tak jsme to slyšeli z evangelia.

Tato darovaná moudrost, „moudrost shůry“, jak ji nazývá náš text z Jakubovy epištoly, má určité poznávací znaky. A to proto, abychom si ji nepletli s tím, co se za moudrost vydává, co lidem imponuje, ale s darem Božím nemá nic společného: „Máte-li v srdci hořkou závist a svárlivost, nechlubte se moudrostí a nelžete proti pravdě. To přece není moudrost přicházející shůry, ale přízemní, živočišná ďábelská.“ Moudrost shůry formuje náš život, smýšlení, postoje – jak by se mohla snést se závistí a svárlivostí? Jakub – zdá se – psal své řádky do určité situace: v čele prvokřesťanských sborů stáli ti, kteří učili Božím pravdám druhé a už tím měli vysoké mínění o své moudrosti. Ale ta není v tom, co člověk ví a zná. „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost.“ Moudrost Boží vede k této pokoře, ne k zdůrazňování sama sebe. Její počátek je právě v bázni před živým Bohem, ale pokračování je v jednání s živými lidmi. Tam se projeví a tam dostává konkrétní podobu: „Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky.“ Vztah k Bohu z něhož roste moudrost, se musí projevit ve vztahu k bližním. I v tom, že jsme ochotni se vzdát svých předsudků a nechutí k bratřím a sestrám, že dokážeme mít na druhé ohled, že neseme v srdci ne svárlivost, ale mír Kristův. Celým Písmem jsme vedeni a vychovávání k moudrosti, jež „je plná slitování“, protože je spojena se slitovným Bohem. Moudrost shůry, kterou On dává všem, kdo ho prosí, nám otvírá oči pro to, co je nejdůležitější. Právě tím končí – spolu se zaslíbením – dnešní text z Jakubovy epištoly: „Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj.“

Amen.