Jk 4,13-15 – Jakubova podmínka

„Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.“ Teologové nazvali tenhle výrok Jakubova podmínka. Conditio Jakobaea. Občas tuhle větu zaslechnu. Někdy od hodně zbožných lidí: „Dá-li Pán“, doprovodí svůj výrok podmínkou. Občas to někdo řekne tak trochu z legrace, ale malinko přitom mrazí v zádech. Častěji ji slyším od lidí starých. Od těch, kteří si uvědomili nějakým způsobem limity svého života.

Mě však tahle věta zaujala nejenom jako výzva k pokoře, ale taky v souvislosti s oslavou Nového roku. Je to svátek, který v bibli nenajedete. Nemá nic společného s církevním rokem, s naším křesťanským životem. My křesťané jsme přece oslavili začátek roku už na začátku adventu. Rok pro nás začíná ve chvíli, kdy si připomínáme příchod našeho Boha, a ne až když měníme kalendář a datum. A koneckonců i ten způsob slavení Nového roku nebo Silvestra má s vírou málo společného.

Jenže ono to má něco společného právě s Jakubovými slovy. Autor epištoly totiž vůbec není originální. Citovaný verš nejspíše odněkud opsal. Jednoduše předělal obecnou poučku. Odborníci na starověk ukazují, že podobná věta se vyskytuje v různých náboženstvích a kulturách. Nalezneme ji u řeckého Sokrata i u římského Seneky, u antických orientálců i u soudobých muslimů. Rozumní lidé si odedávna uvědomovali, že zdaleka ne všechno záleží na nich samotných. Zakoušeli svou slabost, omezenost, podmíněnost své existence bez ohledu na to, kdy a kde žili. Odvolávali se přitom na různá božstva. Jejich přízní podmiňovali zdar svých úmyslů. Budou-li nám bohové nakloněni, učiníme to a to. Nebo bude-li mi nakloněn osud. Nebo hvězdy. Nebo když budu mít prostě štěstí, kliku, řekli by naši současníci.

No a Jakub si tohle lidové moudro klidně použil. Myslím, že to stojí za pozornost. Věci, které jsou kolem nás, o kterých se nám zdá, že málo souvisí s vírou, s křesťanstvím, s církví, můžeme klidně použít k našemu dobru. Nemusíme se proti nim hned vymezovat, povýšeně je odmítat. Nemusíme vždy svůj život dělit na zvláštní a duchovní oblast a na oblast světskou a profánní. Vždyť celý svět je božím stvořením. Nemusíme jako křesťané ohrnovat nos nad věcmi a názory jenom proto, že nepocházejí z našich řad a z našeho prostředí. Všechno v našem životě smíme použít. Tak jako Jakub. Příkladem může být právě dnešní setkání, kdy jsme použili oslavu Nového roku, abychom vytvořili společenství, sešli se u Večeře Páně.

Možná naopak. Je to pro nás pobídka, abychom si všimli. Abychom vyhledávali dobré impulsy z našeho okolí, aktivity, které můžeme podpořit, podněty, které nám mohou posloužit. I když je samozřejmě musíme taky kriticky zkoumat a přetvářet.

Jakub přijal obecnou poučku, že člověk není všemohoucí. Že budoucnost nezávisí jen na našich silách. Mínění, které leckdo sdílí, zvlášť když narazí na hranice těch vlastních sil. Jistě byl ten výrok původně zamýšlen i (a možná hlavně) jako jakési memento mori. Je to odkaz k soudu. Máme uvědomit svou křehkost. My, kteří myslíme dopředu, plánujeme. I my podléháme času a jen Bůh času vládne. My jsme lidé a on je Pán. My mluvíme o své budoucnosti a on svým slovem budoucnost tvoří. Tak jako stvořil svět. Člověk míní a Pán Bůh mění – jak to shrnuje známé přísloví.

Jakub připomíná, že budoucnost nemáme zcela ve svých rukou. Nerozhodujeme o ní sami. Ani když oplýváme různými jistotami, penězi nebo všelijakými pomůckami pro vlastní zajištění. Nyní vy, kteří říkáte: „Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat“ – vy přece nevíte, co bude zítra. (13n).

V tu chvíli, kdy máme pocit, že nám svět patří, že je potřeba svůj život jen co nejlépe zařídit, cinká někde Jakubův varovný zvonek Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí. (14)

Známe to dobře: Snad každý si děláme nějaké plány. Kam pojedeme na dovolenou, kdo nás navštíví, na jaké výlety vyrazíme. Plánujeme si koupi auta nebo chceme poopravit své bydlení, zdokonalit se v cizím jazyku, shodit pár kilo, podstoupit nutnou operaci atd. Plánujeme, předpokládáme, zamýšlíme. A je to v pořádku. Chceme nějak rozumně hospodařit se svěřeným časem i prostředky. Zároveň ale máme i tu zkušenost jak rychle, někdy v jediném okamžiku mohou vzít naše plány za své. Stačí potkat hranice svého života. Stačí zdravotní problémy. Stačí jedno setkání.  A snadno nám vypadne z rukou to, co jsme před sebou viděli jako svoji budoucnost, co jsme si předsevzali.

To je tedy impuls, který Jakub připomněl svým posluchačům. Jak jsem už řekl, v něm není nic specificky křesťanského. Ale jak už také zaznělo, Jakub u toho nezůstal. Tak jako všechno co k nám přichází musíme kriticky zkoumat, i on přetvořil tuto obecnou zkušenost svým pohledem víry.

Ano, o budoucnosti nelze uvažovat suverénně, ale ta budoucnost neleží v rukou slepého osudu, hvězd, štěstí, náhody, ale v Božích rukou. Dá-li Pán – říká Jakub. To od něj se má odvíjet naše pokora, ale i naděje. Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono. Věřím, že odkazem k Bohu dal Jakub tomu výroku nový rozměr. To jediné zvláštní je, že se tam mluví o Bohu. Bude-li Pán chtít. To zvláštní, nové, křesťanské je to, že člověk nezůstává u té připomínky smrtelnosti, chatrnosti, dočasnosti, ale má výhled, odkaz k Bohu. Podobně, jako by z druhé strany jsme to slyšeli při včerejších bohoslužbách od apoštola Pavla v listu Římanům: Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.

Asi by to vydalo na další kázání, abychom zkoumali, co to znamená, když řekneme, že patříme našemu Bohu, když spoléháme na to dá-li náš milosrdný Otec. Ale i když zůstaneme jenom u toho výhledu do nového roku, a souvislosti s Jakubem, můžeme z toho slyšet přinejmenším tři důležité věci.

Dá-li Pán, znamená, že se nesmíme se nechat zmást lidmi, kterým se daří prosazovat své záměry bez ohledu na Boha. Možná se jim to daří pár let, možná dokonce celý život. Ale přesto jejich plány nakonec neobstojí před Boží mocí.

Ještě důležitější je ovšem ta naděje, že náš život patří Pánu. A tedy proto ani případná změna toho co plánujeme, to, co mění naše cesty, není žádná pohroma. Můžeme ve změně hledat oslovení pro svůj život, nasměrování a někdy i posilu, která sahá za hranici tohoto pozemského života. To všechno ve víře, že se nemůžeme vymknout z rukou Božích. Možná je to také pobídka k tomu, abychom zkoumali to, co z našich plánů je důležité, co odpovídá božímu záměru. A snad i návod k určité velkorysosti, abychom se nebrali příliš vážně a uměli mávnout rukou i nad tím co v našem životě zkrachovalo, co dopadlo jinak, než byly naše představy.

A za třetí možná spolu s Jakubem objevíme ten nejhlubší rozměr života – nejenže je dobře, že se nenaplní některé lidské plány a představy, ale že i krach sám může být cestou k vítězství. Že oběť, kterou přineseme pro druhé, na své cestě k Bohu je nakonec tím, co má naději a budoucnost. Že i láska, pro kterou o něco přijdeme, obětujeme, není marná. Že i pro náš osobní kříž, který jsme nuceni nést, patří slib vzkříšení. A tak nakonec objevíme milost Boží právě v něm – oběti a sebevydání z lásky.

Vlastně nevíme co s námi bude zítra, co s námi bude již dnes večer, co s námi bude za pouhou hodinu. Nedokážeme si dát čas, vyměřit si, odkdy dokdy tady budeme. Nejsme svými pány, i když se tak často chováme. Nejsme svými pány, ale věříme v Pánu, kterému lze důvěřovat, že nám dopřeje čas k životu. Svoji budoucnost neprosadíme proti Bohu, nýbrž jen s Bohem. A tak, jestliže jste si už opatřili letošní kalendář, můžete si po návratu domů připsat k číslovce 2026 tuhle Jakubovu větu. Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono. Zdá-li se vám ten verš příliš dlouhý, použijte starou latinskou zkratku s.c.J.  Sub conditione Jakobaea.

Rok 2026 pod jakubovskou podmínkou. Jakubova podmínka je znamením, že do nového roku nevstupujeme sami, nýbrž se svým Pánem, v něhož věříme. Na něhož spoléháme jako na průvodce vším dobrým i zlým v nastupujícím roce.  amen