Jk 4,7b

Písně: 320, 662, 331, 308, 553, 197

Velký pátek
Introit: Iz 53,1–9
Čtení: Mt 26,47–56
Text: Jk 4,7b
Poslání: Ko 2,12–15

Milí bratři a sestry,

s vědomím všech těch velkopátečních událostí se budeme v tuto chvíli zamýšlet nad tím, co to znamená „vzepřít se ďáblu“ a co to znamená „přiblížit se Bohu“. Co to znamená, když máme před očima Ježíše, Ježíše ukřižovaného a umírajícího, Ježíše ukládaného do hrobu těmi, kteří na nějaké vzkříšení ani nepomysleli. Tohle je zvláštnost velkopátečních kázání. Jistě – nemůžeme zapomenout na to, že Ježíš byl vzkříšen a v jakýkoliv jiný den v roce jsou Velký pátek a Boží hod Velikonoční jasně spojeny. Ale v tento den je možno se soustředit na Ježíšovo utrpení a na jeho okolnosti a až jakoby „v druhém sledu“ se dostat k vzkříšení.

Kdybychom měli dnes z evangelia příběh o pokušení na poušti, bylo by to vzepření se ďáblu srozumitelné hned na první poslech. Tam se Ježíš ďáblu vzepřel naprosto zřetelně a jednoznačně. Ale jak se vzpírá Ježíš, počínaje tím příběhem, který jsme slyšeli – tedy Jidášovou zradou, až po situaci na samotné Golgatě?! Vždyť Ježíš naprosto pasivně přijímá to, co se děje! Vidíme ho na kříži a mohli bychom si myslet, že v tuhle chvíli už Ježíš nemůže vůbec nic. Že už nemá, jak by se vzepřel ďáblu, který triumfuje. Ďábel se tady směje ústy zástupu ozbrojeného meči a holemi a na Golgatě ústy posmívajících se vojáků i náhodných čumilů. Ano, je to ďábel, který na první pohled na Velký Pátek vyhrává – ale není tomu tak. Je tu ještě jiný pohled. Pohled, který vidí více než dvanáct legií andělů čekajících s tasenými meči na Boží rozkaz, aby vyvedli Božího Syna z každého nebezpečí. Přímo nad Golgatou je připravena andělská síla, která mnohonásobně převyšuje veškeré římské síly v celé Palestině. Ale Boží Syn visí na kříži a ďábel se chechtá. A jak jsme slyšeli, chechtá se už hodnou chvíli.

Chechtal se v Getsemanské zahradě, když Jidáš líbal Ježíše. Smál se, až se za břicho popadal, když viděl, jak že se Ježíš přátelsky vítá se svým učedníkem a nikdo z těch slavných Petrů, Jakubů a Janů naprosto netuší, proč se od této chvíle bude používat úsloví „jidášský polibek“. Snad se trochu lekl, když kterýsi učedník sáhl po meči a ťal – ale Ježíš sám zastavil boj a ďábel už je zase na koni. Ďáblu už je to úplně jasné. Ano, teď už Ježíše má. Ježíš už to vidí, že prohrává a vzdává ten marný boj. A chápou to všichni okolo a proto ti, kteří byli až doposud s Ježíšem, utíkají. Teď už se nedá nic dělat. Kdyby se strhla nějaká šarvátka, asi by se přidali další, kdo by se za Ježíše postavili a rvali se třebas i holýma rukama – ale když Ježíš sám nechce bojovat, nemá smysl se do toho pouštět na vlastní pěst! Tady už bude mít poslední slovo ďábelská síla mluvící skrze meče a hole zástupu, který přišel, aby se Ježíše zmocnil. Všichni Ježíšovi blízcí zmizeli kdesi ve tmě mezi stromy a legie andělů s vytřeštěnýma očima zírají z nebeských výšin, jak Boží Syn, tedy Syn jejich nejvyššího velitele, je zajat a odváděn kamsi do sklepení velekněžského paláce.

To jen ďábel se chechtá a bude se chechtat dál. Bude se chechtat, až křiví svědkové pomohou veleradě vynést rozsudek smrti a podplacený dav donutí Piláta rozsudek potvrdit. A bude se chechtat ještě dlouhé hodiny, když budou Ježíše bičovat, přibíjet na kříž, napájet octem, losovat o jeho oděv… Až v jednu chviličku ztuhne ďáblovi úsměv na rtech – když Ježíš řekne: „Dokonáno jest!“ Co je dokonáno?! Co se děje? Nějaký zádrhel?! Že by snad na poslední chvíli andělský zástup vyrval ďáblovi Ježíše z rukou? Ale ne – nic takového. Všechno běží jako na drátkách. Vždyť Ježíš naklonil hlavu a skonal… Více než dvanáct legií andělů do poslední chvíle čekajících na povel zděšeně zírá. Proč?! V kterémkoliv okamžiku mohli vstoupit do hry! Stačilo, aby Ježíš kývnul prstem a byli by tam! V kterémkoliv okamžiku mohli sestoupit z nebeských sfér a vytrhnout Ježíše z jeho trápení! Cožpak Ježíš nevěděl, že má tuto možnost?! Cožpak na to zapomněl?! Vždyť to ještě včera večer říkal tomu služebníkovi s mečem?!

„Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být…?“ Nu – nesplnila by se. Tahle možnost byla vždycky otevřená. Těch více než dvanáct legií andělů bylo do poslední chvíle připraveno vstoupit do příběhu, ale nebylo jim to umožněno. Protože by tím dali příběhu docela jiný spád. Ještě jednou opakuji – ta možnost byla otevřena. Ježíš to od počátku až do konce věděl. Ale nevyužil toho.

Ježíšův příběh probíhá podle scénáře, který již dávno předpověděli proroci. Beránek vedený na porážku neotevřel ústa. Ten, který na oslátku vjel do Jeruzaléma jako Král a davy ho vítaly, oslavovaly, chválily a velebily, tak se změnil v muže bolesti, který je tak nevzhledný, že není nikdo, kdo by po něm zatoužil. Čeká ho stejný hrob jako nejposlednějšího svévolníka a nejlakotnějšího boháče. Odejde z tohoto světa opuštěn lidmi i Bohem, doprovázen posměšky čumilů, které budou podbarveny vítězným chechotem jakéhosi žoldáka, který si vylosoval jeho oděv. To všechno už kdysi dávno viděli a zapsali Boží proroci – jen na to nikdo v tuto chvíli nemyslí. Není ani jeden, který by si opakoval slova Písma, která se v tuto chvíli naplňují, protože dobří lidé nechápou, zlí si mnou ruce, ďábel se chechtá a andělé si zakryli tvář.

Ježíšovo tělo je sňato z kříže a urychleně ukládáno do hrobu. Těch posledních pár odvážných, kteří se nebojí přiznat k Ježíšovi, i když prohrál, zařizují všechno potřebné. Žádná učednická esa. Jinak neznámý Josef z Arimatie a některé ženy. Zbývá možná jen pár minut do okamžiku, kdy se na nebi objeví první večerní hvězda a začne povinný sobotní klid. S rachotem kamene, který zavaluje vchod do skalního hrobu pak pro ně všechno končí. Ne však pro Ježíše, protože ten má před sebou ještě nějakou práci.

Prorocký výhled praví, že mu „…byl dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti.“ (Iz 53,9) Osud svévolníků není odebrat se po smrti do lůna Abrahamova, do poklidu Božího království. Přišel čas toho článku Apoštolského vyznání, kde se praví „sestoupil do pekel“.

V naprosté opuštěnosti lidmi i Bohem Ježíš umírá. Tady vidíme první a dost možná jediný podstatný znak pekla. Peklo je tam, kde není Bůh. Takto jsme schopni si udělat v malém či velkém peklo i tady na zemi, tady mezi sebou. Jsme schopni vyloučit Boha ze svého života, ze svého rozhodování. A pak je mezi námi peklo. Pak se ďábel chechtá, protože v našem životě vládne on. Proto se tak chechtal, když do pekla sestoupil Ježíš Nazaretský. Jenže ďábel nezná budoucnost a proto nemohl pochopit, co to znamenalo, když Ježíš jako poslední slova před svojí smrtí řekl: „Dokonáno jest!“ Nemohl pochopit, že Ježíš sestupuje do nejhlubších pekel, aby otevřel jeho brány a peklo zrušil. Nemohl pochopit, že od okamžiku, kdy Bůh sám vstoupil do pekla, tak už ďábel nikdy a nikde nebude mít poslední slovo. Tohle bylo na kříži dokonáno. Byl přemožen ďábel, bylo dobyto jeho výsostné území. Nad peklem zavlála vlajka nebeského království.

A teprve z toho, že bylo toto „dokonáno“, tak může pochopit, kdy a jak se Ježíš ďáblu vzepřel. Když šlo o pokušení na poušti, tak to bylo jasné a srozumitelné. Tam šlo o pokušení „tady a teď“. Tam se Ježíš ďáblu vzepřel naprosto zřetelně a jednoznačně. Ani čtyřicetidenní půst Ježíše nezlomil a Ježíš odolal ďábelskému pokušení zneužít vlastní moci k osobnímu prospěchu. Nezapomeňme tento motiv, protože to je právě tento motiv, co se nám znovu a znovu vrací o Velkém pátku. Motiv pokušení bojovat sám za sebe. Tomuto pokušení musí Ježíš odolávat až do poslední chvíle, protože do poslední chvíle stálo připraveno více než dvanáct legií andělů, aby poslechly a bezodkladně splnily každý jeho rozkaz. Na tuhle udičku ho mohl ďábel chytit. Ale nechytil. Ježíš nic nerozkázal.

Tomuhle pokušení se Ježíš vzepřel. Vzepřel se všemu zlu, i když bylo maskované. Vzepřel se i tomu ďáblu, který by ho mohl svést z cesty Mesiáše. Ježíš sestoupil do pekel – jenže tím dokonal všechno, co mělo být dokonáno. Sestoupil do pekel a tam ďáblu sebral jeho zázemí. Ďábel už nemá žádné vlastní peklo. Nemá území či prostor, kde by mohl říct: „Tady je to moje, sem mi nemá kdo co lézt bez mého vědomí a bez mého svolení!“

Kde to bylo, to skutečně nevím. Nejspíš někde za nebeskou klenbou, protože se v Bibli píše, že satan chodil za Pánem Bohem donášet a daleko to tím pádem neměl. To už je ale teď vlastně úplně jedno. To, co je pro nás důležité je, že ať už to bylo kdekoliv, tak v tuto chvíli už ďábel nic takového nemá. Nejen tady, v našem světě, ale i tam, kde to ďáblu patřilo, tam se Ježíš ďáblu vzepřel a ďábel od něj utekl a nechal mu tam celé svoje panství. I v pekle teď již vládne Boží Syn. Peklo jako takové už není. Tedy – pokud ho my sami nezačneme vyrábět. Ani tam nahoře, ani tam dole už ďábel žádný prostor pro své rejdy nemá. A tak se courá tady mezi námi a hledá, kde by složil svou rohatou hlavu. Zkouší, jestli ho náhodou nepozveme. No a my mu na to čas od času skočíme a jako těm Jezinkám, co slibují, že si jen dva prstíčky ohřejí a hned zase půjdou, tak nepoučeni Smolíčkem Pacholíčkem necháváme ďábla vstoupit do svých životů. Nevzepřeme se mu a on se pak roztahuje, jako by mu tu všechno patřilo.

Vzepřít se mu je ale nejen nutné, ale především možné. Jde to říct ďáblovi: „Ne!“ Zůstává nám stále svobodná volba. Stále máme na vybranou, jestli vezmeme vážně Ježíšovo „Království Boží je mezi vámi!“ anebo si začneme navzájem dělat v tomhle světě peklo. Jestli necháme mezi námi působit Boha a nebo ďábla. Ďábel stále nezná budoucnost, tak jako ji neznáme ani my. Proto se nás pokusí nachytat na strachu z toho co bude a na zajišťování se v tomhle světě. Pokusí se nám nalhat, že se musíme hnát a štvát, abychom v tomhle světě něco znamenali. Pokusí se nás dotlačit k představě, že když se o sebe nepostaráme, tak to nikdo jiný za nás neudělá. Pokusí se nás vést k takovému stylu života, ve kterém budeme myslet jen sami na sebe. Suma sumárum: pokusí se nám udělat ze života peklo.

Jenže ouha, ono to peklo nemá nic společného s kotli, ve kterých se vaří smůla a ďáblové tam píchají hříšníky vidlemi do zadku. Ono v tom pekle může být vlastně hrozně příjemně. Kdyby to příjemné nebylo, tak se tolik lidí nežene a tolik lidí ho kolem sebe nevytváří. Ale lidé to dělají a je jich stále docela dost. Takových, co říkají, že žijeme jen jednou a tak je potřeba si toho života pořádně užít. Že je potřeba si nahrabat a u toho jen zdržuje nějaké myšlení na druhé. Takových, co od nikoho nic moc dobrého nečekají, ale popravdě řečeno se také nedá nic moc dobrého čekat od nich. Takových lidí je v tomhle světě dost a dost a pomáhají ďáblu budovat peklo na tomhle světě.

Nezapomínejme, že to čtení bylo z Jakubovy epištoly. Tahle souvislost je důležitá. Jakub není mystik, který by nás uváděl do vidění pekelných hrůz nebo snad rajských blažeností třetího či dokonce sedmého nebe. Jakub stojí oběma nohama a všemi smysly pevně na zemi a tady na zemi říká: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás!“ Doma, v práci, na procházce, na dovolené – všude, kamkoliv přijdete, tak tam se vzepřete těm jeho sobeckým manýrám, které zkoušel už na Ježíše. Ukažte mu, že dokážete myslet i na druhé. V tom je celý trýček vzepření se ďáblu. Ukažte mu, že dokážete myslet i na druhé a ďábel vypadne z vašeho života. Když totiž myslíte na druhé, když je ve vašem životě láska – tak to do vašeho života vstoupil Bůh. Jak napsal Jakub hned na začátku svého listu – na světě není žádné dobro, které by nepocházelo od Boha. A kde je Bůh, tam už ďábel nemá, co by pohledával. Ví to. Moc dobře to ví. Budoucnost nezná, ale minulost si pamatuje. Moc dobře si pamatuje, jak Boží Syn za ním přišel až do pekla a peklo mu zrušil. Boží Syn totiž do pekla sestoupil ne kvůli sobě, ale z lásky k lidem. Vydržel nemyslet na svůj prospěch a místo toho sloužil lidem až do poslední chvíle. Proto, když umíral, řekl: „Dokonáno jest!“, protože to zvládl. Ten, kdo to nezvládl, to je ďábel. Nevydržel tu situaci, když mu Bůh v pekle zavádí svoje pravidla a tak je to dodnes. „Přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.“ A ďábel vypadne. Nevydrží tam, kde je Bůh.

Není to vlastně zas tak složité. Chce to vlastně jen umět v pravou chvíli říct: „Ano!“ A v pravou chvíli umět říct: „Ne!“ „Ano!“ když nás napadne něco dobrého, čím bychom mohli prospět druhým lidem a „Ne!“, když nás napadne nějaká lumpárna, kterou bychom prospěli jen sobě a druhým by to nějak uškodilo. Tím „Ne!“ se vzepřeme ďáblu a on od nás uteče a tím „Ano!“ pozveme do svého života Boha a Bůh přijde. A ďábel bude utíkat o to rychleji.

Jasně, bude to zkoušet někdy jindy a nějak jinak. Ale my už ho známe a nenecháme se nachytat. Vždyť přeci víme, že to nemá budoucnost. Tam nahoře nad námi už dávno nemá co dělat a tam dole pod námi už mu to taky nepatří. A nebude to dlouho trvat a přestane se roztahovat i tady mezi námi.

Amen.