Jk 5,13–16

Introit: Ž 103,1–5
Čtení: Mk 2,1–12
Text: Jk 5,13–16
Když žalmista dobrořečí Hospodinu, připomíná sám sobě jeho činy: „On ti odpouští všechny nepravosti a ze všech nemocí tě uzdravuje.“ Toto pořadí není náhodné: nejprve zmiňuje žalm odpuštění, jímž se obnovuje hříchem pokažený vztah mezi Bohem a člověkem; tento čin Boží lásky je duchovní povahy, není vidět a lze jej přijmout jen pokornou vírou. Zato uzdravení z nemoci je skutečností, kterou můžeme vidět, hmatat či pocítit. Těžce nemocný člověk právě po tomto divu touží ze všeho nejvíc.

Právě po uzdravení toužili – jak jsme slyšeli z evangelijního čtení – ti lidé, kteří kvůli setkání s Ježíšem zničili střechu celého domu, jen aby On jejich ochrnutého přítele uzdravil. Ale on mu zvěstuje odpuštění hříchů a začíná tak jako žalmista tím, co pokládá za nejdůležitější. Nejdříve musí být uzdraven ten neviditelný a hříchem napadený vztah k Bohu, teprve potom je uzdraveno tělo. Je tu zvláštní spojení víry, hříchu, nemoci a uzdravení, lidské bídy a Ježíšovy moci.

A právě tyto důrazy slyšíme i z Jakubovy epištoly, z níž je vybrána perikopa dnešní neděle. Tento apoštolský list, který si četla první církev jako návod k praktickému životu víry, oslovuje po dvou tisíciletích i nás. Jakub ví, že křesťan není člověk, který na všechno pohlíží s nadhledem a ničím si nedá vzít – jako tehdejší stoičtí filozofové– vnitřní rovnováhu. Má naopak chvíle, kdy mu je dobře a kdy mu zase zčerná svět. A tu i nám, kteří máme své vrcholy a níže, zní jeho slovo: „Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí. Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu.“ Jinými slovy: nemusíš si zoufat, protože máš se na koho obrátit. „Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ A taky nemusíš zpychnout, když ti je dobře, ale můžeš zpívat Pánu ústy i srdcem jako žalmista: „Dobrořeč duše má, Hospodinu“

Každému z nás je opravdu zle, když nás sevře nemoc. I tady Jakub dává radu: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem v jménu Páně.“ Olej byl pro tehdejší lidi osvědčený lék; však milosrdný Samaritán ošetřil rány zbitého poutníka olejem a vínem. A pomazání olejem byl symbol radosti: Ježíš žádá, aby ten, kdo se postí, nebyl zachmuřen, ale pomazal si hlavu olejem. Právě Jakubova výzva k mazání nemocných (v Novém Zákoně zcela ojedinělá) je oporou pro poslední pomazání, svátost nemocných v katolické církvi i pro praxi některých křesťanských společenství, kteří se drží doslovně této výzvy. Jistě se tím nikomu neublíží, ale sám Jakub nemluví o uzdravení v souvislosti s olejem, ale s vírou: „Modlitba víry zachrání nemocného. Pán jej pozdvihne a dopustíl-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“ I zde je uzdravení a odpuštění v úzké návaznosti; i zde jde – jako v evangeliu – o víru, která nemocného nese v přímluvné modlitbě před Boží tvář.

Pro katolické bratry je náš oddíl Jakubovy epištoly zvláště důležitý nejen v souvislosti s pomazáním olejem, ale také v souvislosti se zpovědí. Protože Jakub žádá: „Vyznávejte hříchy jeden druhému“, stala se zpověď stanovenou povinností. Ale k něčemu tak výsostně osobnímu se nedá nutit, to musí být vnitřní potřeba, která se opírá o důvěru a lásku celého společenství. Dobře řekl jeden vykladač, že jde o událost, ke které dochází na vrcholech obecenství víry a lásky, ve vzácných okamžicích vanutí Ducha. Učiníme-li z Jakubových slov bez tohoto Ducha normu, připravíme se o tu svobodu, do níž nás uvedl Kristus. V ní předstupujeme i se svými vinami před milostivého Otce, který nám odpouští všechny nepravosti. Ale na druhé straně tam, kde na sebe myslíme v lásce, kde se modlíme – a nemusí být k tomu ani ten olej – za nemocné bratry a sestry, tam vzniká prostor, kde můžeme přiznat svou lidskou bídu, aniž by to bylo zneužito. A v tomto společenství pak můžeme prosit nejen za uzdravení nemocných, ale smíme vyprošovat odpuštění těm, které tíží vina. „Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne a dopustil-li se hříchu, bude mu odpuštěno.“

Ne všichni nemocní, za něž se modlíme, musí být nutně uzdraveni. A zdá se, že to (či jenom to) neslibuje ani toto Jakubovo slovo. Ta záchrana a pozdvižení Pánem (slovo pozdvihnout, nechat vstát, znamená v řečtině také vzkřísit) může ukazovat k spáse a budoucímu životu. Stává se, že ten, za něhož jsme se modlili, zemřel. Ale nebylo to zbytečné. V modlitbě jsme jej už předali Pánu, který jej zachrání před zoufalstvím, který jej zachrání pro sebe. Stojí za to se modlit za nemocné: „Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“

Amen.