Jk 5,7–20

Introit: Ž 103,8–13
Čtení: Jk 5,7–20
Slova Ježíšova, která k nám zazněla z Matoušova evangelia, bychom mohli označit jako pravidla, kterými se má řídit společenství jeho učedníků, jemuž on sám dává jméno „církev“. Ta není určena počtem ani mravní úrovní těch, kdo se k ní hlásí, ani množstvím chrámů či katedrál, ale jen a pouze jeho přítomností. Kde je Ježíš, ten Ukřižovaný a přece vzkříšený, tam je církev, jen tam. Ježíšova přítomnost se přitom nedá vynutit žádnými rituály či vznešenými obřady. Lze na ni jen očekávat a připomínat si jeho slib: „Kde jsou shromážděni dva nebo tře ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Až tak malá může být církev – a Ježíši stojí za to, aby by v tomto společenství. Ale jeho přítomnost je slíbena jen těm, kteří se sejdou v jeho jménu. Jistě to znamená něco zcela jiného, než jeho jméno vyslovovat jako zbožné zaklínadlo bez lásky a víry v něho. Když je církev shromážděna v jeho jménu, odevzdává se mu jako svému Pánu a upíná se k němu celou svojí důvěrou; a tehdy při pokorném slyšení zvěsti o něm, On sám je přítomen ve své moci. To není naše zbožná představa, ale jeho společenství jež je nasměrováno k němu (v řeckém textu je ostatně užita slovní vazba“ shromáždit se k jeho jménu“), které jej vyhlíží a po něm skutečně touží. Bez něho můžeme být spolek, ale ne Církev.

V každém jiném společenství si lidé všímají těch, kteří něco znamenají a vynikají na ostatními. Těm se dávají řády a vyznamenání a na ty je upřen zájem veřejnosti. Ježíš však říká svému společenství: „mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých.“ Nejsou to jen děti, ale všichni ti malí a v lidských očích bezvýznamní, k nimž patřili jeho učedníci. A to má slyšet církev, že Bohu jde právě o ty, které svět přehlíží. „Jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce.“ Jakoby tímto obrazem chtěl Ježíš ukázat, jak Pán Bůh o těch nejmenších je zevrubně informován od svých andělů. Možná, že mohou ve svém životě zabloudit jako ta ovce, kterou zachrání její pastýř. „Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.“

V Církvi má tato Boží vůle najít své naplnění. Církev je svatá přítomností Ježíše Krista, ale je tvořena lidmi, nikoli anděly. Nikdy se nepodařilo z církve udělat ideální společnost, která bude imunní vůči všem lidským nectnostem a hříchu. Kdyby tomu tak bylo, neučil by nás Pán Ježíš prosbu o odpuštění našich vin v Otčenáši. A přece právě on sám nás zároveň dnešním oddílem evangelia vede k tomu, abychom svého bratra nenechali bez pomoci, když se dostává na špatnou cestu. „Když tvůj bratr zhřeší, jdi, pokárej ho mezi čtyřma očima, dá-li si říci, získal jsi svého bratra.“ Jde přece o to, aby nezahynul jeden z maličkých, ne o to, abych já povýšen četl hříšníkovi levity, jde o to, získat bratra pro Boží cestu, ne ho pyšně odsoudit. Proto se to má dělat citlivě, jistě u vědomí vlastní křehkosti a slabosti. Ježíšovi současníci byli spíš nakloněni takového člověka si ani moc nevšímat, Pán Ježíš však Církev tvoří jako společenství bratrské lásky, jemuž přece nemůže být lhostejné neštěstí druhého. A vzdalovat se od Boha je největším neštěstím. Proto je třeba stále opakovaně se snažit pomoci, třeba tím, že to zkusí dva až tři; třeba více hlav bude mít víc rozumu, či hřešící bratr bude cítit, že už nejde o osobní zaujatost. Úspěch není zaručen ani tehdy, boj o lidskou duši může být prohrán na celé čáře, i když celé společenství církve to vezme za svou věc; „jestliže však neuposlechne ani Církev, ať ti je jako pohan nebo celník.“

Tato slova nemají v evangeliích žádnou obdobu. Matouš je možná formuloval tak, jak to bylo blízké židokřesťanům, který je jeho podání určeno. Ti viděli v pohanech a celnících ty, kdo celým svým způsobem života a myšlení jsou Bohu cizí. Ale z mnoha míst evangelia slyšíme, že s takovými lidmi Pán Ježíš seděl u stolu na znamení svého přátelství, jež tolik popouzelo spravedlivé farizee. Jakoby už tím mělo být velmi srozumitelně naznačeno, že vidět v nepoddajném členu církve pohana a celníka, znamená vposledu mít k němu lásku, kterou měl k takovým lidem Boží Syn. Však scházet se v jeho jménu znamená být proniknut jeho láskou, která je nad naše zkušenosti a představy.

Když jsme četli oddíl z Jakuba, slyšeli jsme tam na samý závěr jeho dopisu slova, v nich odeznívá dnešní text evangelia: „Zbloudil-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.“

Amen.