Kázání 11. 5. 2025

Introit: Ž 133,1–3
Čtení: Nu 21,4-9; Mt 25,1–13
Text kázání: Sk 1,1–8
Slovo poslání: Iz 43,1n
Slovo požehnání: J 14,27

Písně: 1) 289 Tebe Bože chválíme, 2) 333 Před Tvou tváři Pane, 3) 749 Tvá Pane Kriste věc to jest,
4) 620 Moc předivná, 5) 723 Tak jaký jsem, 6) 418 I když se rozcházíme

A teď, milí bratři, sestry a přátelé, jedna taková kontrolní otázka. Jestlipak víte, kdy končí
Velikonoce? …
No, a jestliže tedy Velikonoční svátky opravdu končí nanebevzetím a Letnicemi, jak tedy shrnout
ono Ježíšovo působení v onom mezidobí – mezi Pesachema Letnicemi?
Asi bychom spolu s učedníky vzpomněli na velmi realistické Kleofášovo vyprávění o zvláštním
setkání s neznámým cizincem, se kterým se ještě se svým druhem při útěku do Emauz potkali.
O povídání onoho neznámého všeho toho, co se na něj od Zákona až po proroky vztahovalo. Na
to, jak se jim ten neznámý dal v Emauzích při lámání chleba poznat. Na ona dvojí Ježíšova
zjevení v Jeruzalémě za zavřenými dveřmi. Poprvé bez Tomáše, a podruhé už i s ním. Ale také na
znovu nezapomenutelný zázračný rybolov.
Ježíš tedy žije! Byl vzkříšen! O tom není pochyb, ale vědělo to jen jedenáct jeho učedníků a
Marie, kterým se jako zkřížený dal poznat.
Všichni čtyři evangelisté – Matouš, Marek Ale i Jan nám vydávají svědectví o Ježíšově
„anastasis“. Ale jen Lukáš jako jediný přihazuje informaci o tom, že je učil o Božím království.
Na tom, že Ježíš učil o království svého nebeského Otce by nebylo nic překvapujícího, kdyby … a
ještě navíc po svém vzkříšení. Co jim asi tak o něm mohl říkat, když i pro něj byly smrt a vzkříšení
ojedinělou zkušeností?
Určitě to ale nebylo o tom, jaké to je, když člověk po své smrti prochází údolím smrti, jak o tom
píše žalmista ve svém Ž 23, a jaké to je, když člověk prochází vzkříšením. Nýbrž o tom, co má
člověk udělat proto, aby se do toho království – nebeského Jeruzaléma dostal.
Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi.
Začíná své vyprávění podobenství o deseti družičkách Ježíš, jak nám ho předkládá evangelista
Matouš z našeho prvního čtení.
Každý z vás mi dá jistě za pravdu, že na každou událost je třeba se řádně připravit. Obzvláště na
svatbu. A tady nemůžu říct, že by se ty holky na takovou slávu nepřipravovali. Všechny byly
řádně ustrojené a všem, když přicházely lampy hořely. Jen některé byly prozíravé a vzaly si něco
navíc. A to něco navíc, jim zachránilo situaci, protože byly připraveny. Byly připravené a mohli
vejít s ním a dveře se za nimi zavřeli, protože právě tam za těmi zavřenými dveřmi probíhala
svatba – řekli bychom pouze pro VIP hosty. Tedy cosi, o čem nám Ježíš říká, že Tehdy bude
království nebeské, jako když, … . Ale to je asi tak všechno, co víme. Všechno ostatní jsou jen
naše lidské dohady a smyšlenky. Třeba zrovna ono vyhnání pošetilých, kterým bylo řečeno amen
pravím vám neznám vás!, je jedinou informací, kterou v tomto podobenství čteme o pekle a o
věčném zavržení.

O nebi a pekle se tak z našeho podobenství dozvídáme jen to, že je potřeba začít něco dělat už
tady na zemi. Ono totiž to podstatné, co se v našem podobenství děje, to se událo ještě před
tím, než vyšly vstříc ženichovi.
A tak tedy v souvislosti, s již vyřčeným si pokládám otázku, zda postní období, které nám začalo
popeleční středou a skončilo vzkříšením prvního dne po sobotě, zda tímto dnem skončilo
doopravdy?!
I my, milí bratři, sestry a přátelé, i my, stejně jako učedníci prožíváme takové obdobné mezidobí,
o němž evangelista Lukáš svědčí, že v něm Ježíš 40 dní učil o království Božím.
Žijeme tady a teď a tady a teď se všechno rozhoduje. Tady a teď držíme v ruce ty svoje olejové
lampičky a buď do nich olej nalijeme, anebo taky ne.
Jenže co je tím olejem?! Všechny ty družičky měly víru, tedy lampy, ale jen některé k víře přidali i
křesťanské skutky, jako symbol oleje. Bez skutků, jak z Jakubovy epištoly víme, je totiž víra mrtvá,
stejně jako bez oleje nám lampička prostě hořet nebude.
Jenže Ježíš o tom, co je tím olejem nic konkrétního v podobenství neříká? Na příchod Božího
království máme mít totiž „uděláno“. Jak praví klasik. Ale co a jak máme mít uděláno, to už Ježíš
neříká. A to je dobře, že to neříká. Ať má každý pro království Boží uděláno, co chce. Hlavně, že
má uděláno. Bereme to prostě a jednoduše tak, že toto podobenství nás varuje, že nám pro náš
vstup do Božího království může něco velmi zásadního chybět. A to „něco“ může být u každého
„něco úplně jiného“.
Pro jednoho jsou tím olejem, kterého se mu nedostává skutky, pro druhého víra. Pro třetího je to
modlitba a pro čtvrtého život v křesťanském společenství, kterému se vyhýbá. Pro dalšího to
může být četba Bible a vůbec duchovní sebevzdělávání. Další má problémy s pokorou.
My jsme tedy ty družičky, které se musí zamyslet nad tím, co že by mohlo v té naší lampičce
chybět a my kvůli tomu v kritickou chvíli, až nás Pán povolá možná selžeme. A až nám bude
řečeno, abychom šli a svítili, tak možná nebudeme mít čím.
To je tedy náš úkol v tomto mezidobí v němž žijeme. Tedy mezi Kristovým nanebevzetím a parusii
– tedy jeho druhým příchodem, který očekáváme! Hledat to, co je tím olejem v našich životech.
Co z nás v tu – kterou chvíli dělá křesťany, aby tak bylo poznat, že křesťané jsme skutečně.
A my ti Pane děkujeme, že nás vyučuješ. A prosíme, abychom správně rozpoznali, co že je pro
každého z nás tím jediným a pravým olejem
Amen.