Kázání 12. 11. 2023

Písně: 10, 421, 352, 222, 296, 367,
Vstup: Ž 8 (1-10)
1. čtení: Gn 22,1-14
Text: Mt 6,24-34
Poslání: Př 30,8b-9

Milí bratři a sestry,

Ježíšovo varování by nám mohlo připomenout Goldoniho Sluhu dvou pánů. Dodnes hraná klasická italská komedie z půlky osmnáctého století o tom, že dvěma pánům se dost dobře sloužit nedá. Dříve nebo později se to začne míchat. Ten dnešní text pak k tomu dodává, že dříve nebo později hlavně dojde na lámání chleba a ukáže se, že člověk musí volit. Jednoho si vybrat. I když se to bude snažit možná nějak uhrát, tak nakonec se ukáže, kterému člověk slouží doopravdy a kterému to bylo jen tak na oko.

Dnes ta otázka bude, jestli člověk slouží Bohu – nebo sám sobě. Tahle otázka se bude vracet z různých stran, ale znovu a znovu se objeví i rozpoznání, že se nedá uhrát služba obojímu. Pokud se to pokoušíme sladit, tak ve skutečnosti už jsme se rozhodli sloužit sami sobě. Jen si to odmítáme nebo neumíme přiznat, že Bůh byl v našem životě odsunut na vedlejší kolej.

Tohle téma se v Kázání na hoře objevuje znovu a znovu. Když se postíš – děláš to kvůli Pánu Bohu, nebo pro svůj dobrý pocit? Otázka, kterou si pokaždé musím položit: Není pro mne ten který půst jen tradiční rituál či dokonce zajímavá věc k pochlubení se druhým? Obdobně když se modlím – dělám to, protože se vztahuji k Bohu? Nebo si plním náboženskou povinnost? Anebo snad úplně nejhůř – tak nějak „Pánu Bohu přes rameno“ se bavím lidmi, ukazuji jim svoji zbožnost, ale s Pánem Bohem už to nic moc společného nemá…?

Fakt se to spojit nedá. Pokud se byť jen mihne představa, že jde spojit poslouchání Boha se sebepropagací, pak to svědčí o tom, že je pro mne důležitý můj dobrý pocit či moje dobrá pověst. Jasně, že půst je prospěšná činnost a je dobré se modlit! Ale tedy jsem z dobrého nástroje určeného pro budování vztahu s Bohem udělal nástroj svého vlastního sebeuspokojení. Jednomu pánu sloužím – tím je moje ego, moje sebeuspokojení. Druhým jsem pohrdl – to je Bůh.

Dnešní text pokračuje ve stejné intenci. Jen má jako příklad hmotné projevy Božího požehnání – jídlo a oblečení. Tady je to trošku složitější, protože na rozdíl od půstu či modlitby, tak jídlo a oblečení k běžnému životu nutně potřebujeme. Proto Ježíšův příklad služby majetku nechce kritizovat získávání majetku jako takové. Ptáci… Lilie… Není nic špatného na tom, že ptáci sezobnou, na co přijdou. Není nic špatného na lilii čerpající fosfor na květ. Právě tak není nic špatného na tom jíst a oblékat se. Špatně je, když jídlo či oblečení začnou řídit náš život.

Jasně – jde tu o uspokojení životních potřeb. Jíst se musí. Ježíšův důraz by šlo vyjádřit úslovím „jíme, abychom žili – nežijeme, abychom jedli“. S oblečením je to podobné. Tělo je dobré obléct. Jsem dost zimomřivý, tak ani maličko nepochybuji o tom, že v této době svoje tělo mám obléct a to tak, že dobře! A bude hůř! Ale jakkoliv jsem marnivý, vím, že jsem nedostal tělo, abych každý den vyrazil šopovat, protože je záhodno pořídit si další kravatu.

Rozdíl asi chápeme – tedy teoreticky. V praktickém životě to bývá dost složité. Je velmi jemný a ne vždy znatelný rozdíl mezi „starat se“ a „starat se“. „Obstarat něco“ je normální a dobře – ale „dělat si starosti“? O tom druhém už tak kriticky mluví Pán Ježíš. O strachu. O panice, která náš život obrací naruby. O hrůze z toho, že něco nebudeme mít a my v té hrůze zapomeneme na všechno, tedy hlavně na Pána Boha – a náš život jde do kytek.

Tohle dělá strach. Někde na té opačné straně spektra je víra, že když se modlíme „chléb náš vezdejší dej nám dnes“, tak nás Pán Bůh slyší a nemusíme se bát, že by nás nechal umřít hlady či zmrznout. Koukněte na ty labutě na Vltavě a holuby na Staromáku. Jako – nalítají se! Jejich dnešek má také svých starostí dost! Nemá smysl si namlouvat, že takový racek u Karlova mostu leží na zádech a kusy rohlíků mu maminky s dětmi cpou do zobáku. Ale nehroutí se z toho, že si není jistý, jak bude zítra či za týden. A my máme navíc ještě tu špajzku plnou jídla, a kdyby nic, tak nám košík.cz přiveze jídlo v kteroukoliv denní či noční hodinu. Takže „nepropadejte panice“ radí nejen Stopařův průvodce po galaxii, ale i Pán Ježíš.

S liliemi je to pořád to samé. Jestliže k něčemu nejsou starosti nutné, tak si je nepřidělávejte. Smyslem života není být chodící ramínko na šaty. Napořád je řeč o vztahu, který k tomu „hmatatelnému“ máme. Pro pořádek – moudrý Sírachovec mezi lidmi, kteří se mu velmi hnusí, na prvním místě jmenuje „nafoukaného chudáka“ (Sír 25,2). Dělat si starosti a trápit se může kdokoliv. Nafoukaný může být žebrák na to, že má větší bolák, než žebrák vedle. A trápit se tím, že se uzdravuje a děsit se, jak bude žebrat zítra, pozítří, za týden…?!

My toho zvládneme docela dost. Máme to zvládnout! Dnešek má starosti a ty je zvládnout potřeba! Včetně jídla a oblečení. Nakolik tím prodloužíme svůj život aspoň o píď… Přinejmenším víme moc dobře, že určitý způsob života nám ten život může dost zásadním způsobem zkrátit. Třeba ten, že si budeme dělat přehnané starosti. Když se budeme nervovat, jestli máme všeho dostatek na dlouho dopředu, tak nám ani sebevětší zásoby život nezlepší a neprodluží, spíš naopak.

Ježíšovi posluchači už vědí, že pohané jsou mnohomluvní při modlitbě, protože si myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Tak teď se dozvídají, že pohané jsou také zbytečně ustaraní. Neznají živého Boha. Toho, který o lidských starostech ví a chce je pomáhat řešit. Tak se moří a starají a trápí a ničí si život tím, že si ho zajišťují na zítřek, pozítřek, popozířek – a přestávají žít dnes.

Vrací mne to k prvnímu čtení a příběhu o obětování Izáka. Myslím, že právě v tomto soustředění se na dnešek je podstata Abrahamovy zkoušky. Abraham jako ten úplně nejpříkladnější věřící má ukázat, jak se neváže na nic vnějšího, ale spoléhá výhradně a jen a jen na Pána Boha.

Abraham už má za sebou rozloučení se s minulostí. Se zabezpečením života. Dokázal opustit Ur chaldejské i Cháran. Rozešel se s místem, kde žil. Se sousedy, vztahy, se vším, co tvořilo jeho dosavadní život. Přijímá Boží volání: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu!“ (Gn 12,1) Jde a za sebou zanechává to, co tvořilo jeho minulost.

Po pár desítkách let slyší podobná slova: „Odejdi do země Mórija a tam svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ Vzdej se toho Izáka, který je příslibem budoucnosti. Izáka, který je jedinou hmatatelnou jistotou, že Boží požehnání, které je dnes, tak bude i zítra, pozítří… Okamžik, kdy Abraham bez jakéhokoliv slova odporu poslechne, osedlává osla, bere syna, dřevo na oheň a jde, to je okamžik, kdy se Abraham své budoucnosti vzdává. Tedy přesněji – vzdává se jakékoliv hmatatelné záruky toho, že nějaká bude. Žije jen tady a teď z osobního vztahu s Bohem. Praotec všech věřících nemá starost o jídlo, o oděv, ale ani o svoje potomstvo a budoucnost svého rodu. Kdysi měl – teď už ne.

Bůh mu takovou budoucnost slíbil. Slíbil mu, že všichni ti vnuci, pravnuci prapravnuci a tak dále – že budou z Izáka. Nebeské ptactvo neřeší setbu a žeň, polní lilie nenamotávají vlákno na přadeno – a Abraham neřeší, že smrt chlapce a potomstvo z něj se jaksi vylučují. Nevylučují. Bůh ví, co dělá. Abraham věří, že Bůh je mocen i křísit mrtvé (Žd 11,17-19), tedy i Izáka. Potud je rozhodující je poslouchat Boží vůli tady a teď. Když už Abraham ví, co má dělat, tak to udělá. Je to praotec věřících. Praotec všech lidí, co mají s Bohem správný vztah a podle toho vztahu žijí. Když je v pořádku vztah s Bohem a člověk podle tohoto vztahu žije, všechno ostatní bude přidáno.

Přidáno… Berme to slovo velmi vážně. Je v něm obsaženo Ježíšovo očekávání nějakého prvotního vkladu. Teprve k němu se pak něco dalšího přidává. Je tu Abrahamova poslušná víra, na kterou Bůh navazuje. To Bůh výslovně říká: protože (!) Abraham neodepřel Bohu svého jediného syna, tak neexistuje nic, co by mohlo něco změnit na naplnění zaslíbení, že Abrahamova potomstva bude jako nebeských hvězd, jako písku na mořském břehu (Gn 22,16n). Abrahama má víru a žije podle ní, všechno ostatní mu bude přidáno.

Je to pořád „dvou pánu“. Spolehnutí na Boha, nebo na jistoty, které máme v rukou? Jestliže budeme hledat vztah s Bohem, pravidla Božího království mezi námi, bude nám přidáno vše, co potřebujeme k životu. Můžeme se starat o to, co nám tak zrovna v tu chvíli přijde, že nezbytně nutně potřebujeme k životu. Pak nám ale mezi prsty proteče nejen Boží království, ale i celý náš život. Změní se na honičku ve snaze zajistit si zítřek, pozítřek, příští týden, rok, desetiletí…

Nelze sloužit dvěma pánům. V přímém a neslučitelném protikladu trápení a starostí o zajištění si dobré budoucnosti je „hledání Božího království“, tedy hledání dobrých principů a „hledání Boží spravedlnosti“, tedy život podle těchto principů.

Jestli tak žijeme, nebo nežijme, na to by mohl být vlastně docela jednoduchý test. Dělám se starosti o zítřek, pozítřek a popozítřek? A napořád, jak je to v tomto oddíle ve všech místech, kde se objevuje slovo „starost“ – panikaříme? Trápíme se? Hroutíme se z něčeho, co na nás dost možná někdy v budoucnu přijde…

Pak si pokazíme dnešek. Dost možná tak, že nevyřešíme starosti, které nám dnešek přináší a ony se pak budou jen nabalovat do dalších a dalších dní. Ale hlavně – jsou věci, které se kombinovat nedají, a to je na straně jedné takovéto strachování se a na straně druhé důvěra v Boha. Spolehnutí se na něj. S takovýmto způsobem přístupu k životu si ničíme svůj vztah s Bohem.

Vztah s Bohem proto musí být na prvním místě. Hledání Boží vůle a život podle ní. Boží království mezi námi a řády, které v něm platí. Ve spolehnutí se na Boha lze řešit dnes dnešní starosti. Jsou – máme je! Nemá smysl si namlouvat, že život věřícího člověka nepřináší problémy k řešení! Jen už se není z čeho hroutit.

Ne z fatalismu, že s ničím stejně nic moc nenaděláme, ale z víry, že jsme v Božích rukou, můžeme přijmout pokoj pro vyřešení starostí, které na nás doléhají.

Amen