Kázání 19. 1. 2025

Introit: Ž 27, 1 – 5
1. čtení: Mk 2, 1 – 12
2. čtení: 1. Jan 1, 5 – 7
Poslání: 1. Jan 2, 8 – 11

Bratří a sestry,

slyšeli jsme v tom textu z Markova evangelia, jak je pro Pána Ježíše důležité odpuštění hříchů. Tak důležité, že v situaci, kdy mu spustí k nohám ochrnutého člověka, zřejmě zcela neschopného pohybu, v němé prosbě, aby s jeho tělem něco udělal – aby projevil na jeho nemocném těle svou uzdravující moc a navrátil ho do života – se zabývá napřed otázkou jeho hříchů. Teprve poté, co mu v moci Božího Syna zvěstuje odpuštění (a vzbudí tím samozřejmě velkou diskuzi mezi přítomnými náboženskými elitami), uzdraví jaksi mimochodem jeho tělo.
My bychom to nejspíš udělali obráceně – pokud bychom znali jakýkoliv způsob, jak ochrnutého tělesně uzdravit, určitě bychom do toho okamžitě šli. Na jeho případné hříchy bychom nejspíš ani nevzpomněli – to je přece jeho soukromá věc. Náš postoj k hříchu je tomu, co tady Pán Ježíš ukazuje, na hony vzdálen. Skoro nám připadá nepatřičné o hříchu mluvit. Snad je to také tím, že jsme většinou vychováni teologií, která zdůrazňuje, že Boží milost je větší, než naše selhání, a že oběť Pána Ježíše stačí na každý hřích. Ale hlavním důvodem nejspíš bude náš život v rámci kultury, která postavila člověka na Boží místo a dala mu právo rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé. Jestliže je správné, aby si každý dělal, co uzná za vhodné, tak jakýpak hřích.
Jenomže – pokud se chceme nazývat křesťany, kristovci, následovníky Ježíše Krista, pak nemáme jinou volbu, než se zajímat o to, co je pro Něho důležité, a brát to vážně. Hřích je reálná záležitost, patří k našemu životu a narušuje ho. Není dobré žít s neodpuštěnými hříchy a Pán Ježíš udělal maximum pro to, abychom s nimi žít nemuseli. Hřích člověka špiní, okrádá ho o pokoj, o radost, o společenství s Bohem – ale Ježíšova krev má opravdu moc každý hřích smýt. Ale děje se to za určitých podmínek. Jedna z těch důležitých je popsána v 1. Jan 1, 7:
Jestliže chodíme ve světle jako On je ve světle,
máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.

Podmínkou toho, aby nás Ježíšova krev očišťovala (a také abychom měli skutečné společenství mezi sebou), je chodit ve světle. Janovské spisy pracují s metaforou světla dost často a Bůh – Otec, Syn i Duch Svatý, bývá světlem nazýván. Chodit ve světle pro Jana znamená chodit v Bohu… nebo chodit v Boží blízkosti.
Představme si nějaký zdroj světla uprostřed temného zarostlého lesa – ohníček, baterku, lampu před hájovnou. Je zdálky vidět, ale dokud jsme daleko, moc nám nepomůže – ještě nevidíme dobře na krok, zakopáváme, můžeme do něčeho narazit a zranit se – ale čím blíž přijdeme, tím jistější je každý náš krok a když se dostaneme hodně blízko, už rozlišujeme kdejaký detail, víme přesně, kam šlápnout – prostě, chodíme ve světle.
Církevní společenství, které o Bohu tak nějak ví, ale vůbec netouží po tom být mu blíž, chodit po jeho cestách, žít posvěcený život, se podobá partě lidí, kteří se bez baterky pohybují lesem, zakopávají, naráží na různé překážky, vrážejí jeden do druhého a přitom vidí někde v dálce světlo, ale z různých důvodů se jim k němu blíž nějak nechce, tak se radši nešťastně motají v kruhu kolem něho. Připadá vám chování té party lidí pošetilé? Mně taky.
A přece se mnoho křesťanských společenství či skupin tímto způsobem chová. Vědí o Bohu, čerpají z toho jakous takous naději, ale jít k němu blíž, nechat si od něho pořádně posvítit do života, nechat se jím pořádně prosvítit, to se nikomu moc nechce. On totiž ten život v polotmě pološeru má kromě četných nevýhod také jisté výhody: Jeden na druhého pořádně nevidíme a tak se můžeme v klidu dělat všelijaké pochybné věci a tvářit se, že je vlastně neděláme, můžeme občas třeba někoho, kdo se nám nelíbí, potmě nakopnout nebo mu podrazit nohy a on v té tmě nepozná, že jsme to byli my, nebo si můžeme sednout a nedělat nic a nikdo to nevidí a nemůže nás nařknout z pasivity. To všechno v plném světle prostě není možné. Ve společenství, které si od Boha udržuje bezpečnou vzdálenost, je možné žít dlouhodobě v tom, co Bible označuje jako hřích, a tvářit se, že je všechno v pořádku. Je možné se usmívat se na bratry a sestry a zároveň jimi v srdci pohrdat. Je možné vyznávat obecně svou hříšnost bez nejmenší lítosti a touhy s ní něco udělat. Je možné zavřít oči před trápením bratra a tvářit se, že o něm nevím, nebo si držet sourozence v Kristu tak daleko od těla, že o jejich trápení doopravdy nic nevím, atd.
To všechno nám může vlastně svým způsobem vyhovovat. Jenomže – v takovém duchovním pološeru nás prostě krev Pána Ježíše od hříchu neočišťuje – jak by mohla, když se usilovně snažíme namlouvat sobě i jiným, že je s námi všechno v pořádku, případně kajícně vyznáváme, že to s námi v pořádku není, ale je nám to úplně jedno.
Pán Ježíš nám svou smrtí a vzkříšením cestu k Bohu otevřel – máme všichni přístup k Božímu trůnu, k tomu trůnu milosti. Nemusíme čekat na setkání s Bohem až po smrti – můžeme zakoušet jeho blízkost už tady a teď – a zítra třeba ještě víc. Protože on si přeje, abychom mu byli blízko, abychom chodili v jeho světle, abychom žili posvěcený (tj. Jemu vydaný) život. A stačí malá touha po přiblížení k Němu z naší strany, stačí jeden malý krok směrem k Němu a On už nám jde naproti. A v Jeho světle vidíme všechno nově. I ten bratr, který nám lidsky vůbec nesedí, je najednou člověkem, vzácným v Božích očích, a stává se vzácným i pro nás. A trápení druhých lidí, které nám bylo téměř lhostejné, najednou pociťujeme téměř jako naše vlastní. Ale není to jen o trápení – i radost druhých pociťujeme téměř jako svou vlastní a tak máme daleko víc radosti. A hřích už nevidíme jako zanedbatelnou vadu na kráse, kterou má nějakým způsobem každý, tak o co jde…
Vidíme ho v celé jeho špatnosti jako něco, co zraňuje toho, který nás miluje ze všech nejvíc, jako to, co rozbíjí naše společenství s Ním a také s lidmi, které On nám dal. A jakmile vidíme hřích takto, tak už není důvod v něm zůstávat, případně ho skrývat, abych v něm mohla dál nerušeně pokračovat – naopak, přichází lítost nad tím, že jsem se mu otevřela, i velká touha se ho zbavit, a to je přesně situace, kdy můžeme zakusit moc Ježíšovy krve, která opravdu očišťuje každý hřích, a prožít obrovskou radost a úlevu z toho, že naše hříchy jsou opravdu odpuštěny tou nejvyšší autoritou a už nemůžou umenšovat a dusit náš život.
Život v duchovním pološeru snad může mít své příjemné stránky, ale především nikam nevede. Život v Božím světle, v Boží blízkosti – v Bohu – vede pořád blíž k Němu a čím blíž jsme u Něho, tím blíže jsme i jeden druhému a stáváme se Jeho společenstvím.
Pane, dej nám všem touhu chodit v tvém světle!
Amen.