Kázání 20. 10. 2024

Introit: Ž 65, 10 – 14,
1. čtení: Ex 17, 1 – 16,
2. čtení: Jakub 5, 13 – 16,
Poslání: 1. Tes 16 – 23

Písně: 77, 598, 591, 395, 579, 634, 384, 401, 594

Bratří a sestry,

Když čteme knihu Exodus a čteme ji trochu pozorně, nemůžeme se zbavit dojmu, že se jedná daleko spíš o popis klopotné cesty plné průšvihů než o nějaký triumfální pochod. Před chvílí jsme slyšeli, že Izraelci málem v poušti zemřeli žízní (a nebylo to poprvé), nakonec Hospodin zase zachránil situaci skrze Mojžíše a jeho hůl. Lidé se tedy pořádně napili a vypadá to, že by snad mohl být na chvíli klid. Jenomže – kdepak. Okamžitě přichází další problém.. Přitáhnou Amálekovci, kteří v Bibli nepředstavují bezvýznamný pouštní nárůdek, který občas napadá a okrádá ty, kteří mu náhodou přijdou do cesty. Nic takového – jsou symbolem protibožské síly, která se snaží zničit Boží dílo na zemi, zničit národ, který si Bůh vyvolil, síly, s kterou se nedělají žádné dohody ani kompromisy, s kterou je nutno bojovat.
A také vidíme, že Izraelci jdou do toho. Obranu řídí samozřejmě Mojžíš, ale nevidíme, že by popadl hůl, skrze kterou Hospodin už tolikrát zachránil situaci, a rozběhl se s ní proti nepříteli, následován davem izraelských mužů, kteří, stržení jeho příkladem, jdou bránit svůj národ, své ženy a děti. Vlastně by to takhle bylo nejjednodušší. Mojžíšova hůl už byla prostředníkem tolika mocných Božích činů! Třeba by z ní tentokrát Hospodin mohl nechat sršet hromy a blesky a třeba by se Amálekovci polekali a dali na útěk a Izraelci by ani nemuseli tak moc bojovat. Jenomže – vše probíhá daleko méně spektakulárně – Mojžíš nejprve posílá čtenáři Exodu do té doby neznámého Jozua (podle všeho mladého muže oddaného Hospodinu a plného energie) aby si vybral družinu bojovníků a šel s nimi proti Amálekovi bojovat. Možná, že Jozuovi se do toho tak úplně nechtělo – dokonce možná navrhoval Mojžíšovi něco v tom smyslu, co jsem tady navrhovala já – ale nakonec jde – určitě částečně z poslušnosti, částečně možná z přirozené touhy mladého muže udělat něco velkého, ale v neposlední řadě určitě povzbuzen Mojžíšovým slibem: Ten slib totiž znamená, že Jozue a jeho chlapci v tom nebudou docela sami – Mojžíš a jeho hůl sice nebudou přímými účastníky bitvy, ale přesto budou stát v boji s hordami Amálekovců na jejich straně – Mojžíš bude sice opodál, na kopci, ale bude držet v ruce svou a zároveň Boží hůl – ten spojovací článek mezi nebem a zemí – mezi oblastí, kde je a vládne Hospodin a tou mizernou pouští, kde vede své boje jeho vyvolený národ. Začínáte se vnitřně trochu ošívat, protože v tom cítíte náznak modlářství? Hmmm, spoléhají na nějakou hůl místo na živého Boha…Ten Jozue, místo aby celým srdcem spolehl na živého Hospodina a věřil, že ON mu dá sílu zvítězit, čerpá povzbuzení z přítomnosti nějakého předmětu – ze dřeva vyrostlého v lese a následně opracovaného člověkem… To přece v podstatě odpovídá definici modlářství, tak jak ji známe… A přece v tom žádné modlářství není, protože v této konkrétní době Hospodin prostě ustanovil právě tuto na pohled zcela obyčejnou hůl za spojnici mezi nebem a zemí a ta hůl je v ruce Mojžíše, pokorného a oddaného Božího služebníka, kterému byla dána výsada mluvit s Bohem jako s přítelem… Hospodin měl v různých dobách a situacích různé takové spojovací články mezi nebem a zemí – po Mojžíšově holi to byla třeba archa úmluvy… později jeruzalémský chrám… a byla by od nás nekonečná drzost to nějak zpochybňovat či odmítat. Samozřejmě, z těchto Bohem dočasně ustanovených spojovacích článků lidé mohou modly udělat a máme v Bibli četná svědectví o tom, jak se o to vícekrát pokusili a jak neblahé to mělo následky. Ale v případě, o němž mluvíme, rozhodně o žádné modlářství nejde.
Jozue jde tedy se svými hochy bojovat a Mojžíš jde s holí na kopec. S ním tam jdou Aron a Chúr. Aron je Mojžíšův starší bratr, který se brzy má stát prvním Hospodinovým knězem, o Chúrovi se toho v Bibli mnoho nedozvíme. Proč tam šli? Že by tušili, že Mojžíš bude potřebovat jejich pomoc? Dole se bojuje a nahoře Mojžíš zvedá hůl do polohy, v níž ji držel na břehu moře, s Egyptským vojskem v patách. Tenkrát Hospodin mocně zasáhl. Mojžíšovo nové pozvednutí hole je akt víry i poslušnosti. Mojžíš věří, že je Hospodin nevyvedl z Egypta proto, aby je nechal pobít od Amálekovců na poušti.
A zároveň ví, že k vítězství nad Amálekem nutně potřebují Boží zásah. A tak zvedá hůl a v srdci nejspíš volá: „Hospodine, tady jsem. Udělal jsem, co jsem mohl. Moc toho není… Jestli uznáš za vhodné, jednej teď ty. Stejně mocně, jako jsi jednal na břehu moře.“
A jak jsme četli, Hospodin se k tomuto aktu víry přiznává a jedná. Dokud drží Mojžíš ruku s holí vztaženou, Jozuův oddíl vítězí. Jenomže – zkuste si držet ruku vztaženou vzhůru a ještě v ní svírat dost těžkou hůl. Žádný člověk to moc dlouho nevydrží. I Mojžíš se časem unaví, ruka s holí klesá a Jozue a jeho chlapci začínají prohrávat. Mojžíš se za chvíli vzchopí, zase zvedá ruku s holí, Amálekovci ustupují, jenže Mojžíšova ruka teď klesne dřív než při prvním pokusu a to vyvolá nový nápor nepřítele. Kdyby tam byl Mojžíš sám, kdoví, jak by to dopadlo – není vyloučeno, že velmi špatně. Naštěstí tam jsou Aron a Chúr a velmi správně vyhodnotí situaci. Oni nemohou vzít Mojžíšovi hůl z rukou a zvednout ji k nebi místo něj. Nemají ani Mojžíšovu víru, ani jeho pověření. Kdyby se snažili Mojžíše nahradit, mohlo by to rovněž dopadnout velmi špatně. Ale oni dělají přesně to, co smějí a mají dělat: podepřou Mojžíšovy ruce – a ruka s holí zůstane vztažena vzhůru až do chvíle, kdy je Amálek definitivně poražen.
Tento příběh, tak jako většinu příběhů knihy Exodus můžeme chápat, aniž bychom se dopouštěli násilí, jako příběh nebo obraz z cesty Božího lidu – konkrétně v situaci, když přicházejí zkoušky, útoky, boje – takové ty věci, které obecně nemáme rádi, ale které k cestě Božího lidu nevyhnutelně patří. Poslední dva tisíce let máme nový, Bohem ustanovený spojovací článek mezi nebem a zemí – a tím je ukřižovaný a vzkříšený Boží Syn Ježíš Kristus. Na rozdíl od těch dřívějších dočasných je spojovacím článkem trvalým – dokud bude existovat tento svět, už žádný jiný nebude. A každý, kdo se v Jeho jménu modlí za šíření Božího království, za vítězství Božího lidu v boji proti nejrůznějším útokům ze strany Božího nepřítele, za šíření evangelia – každý takový se podobá Mojžíšovi stojícímu na hoře s pozdviženou holí. A i když ho vůbec není vidět a kromě Pána Boha o něm nikdo neví, má to v duchovním světě obrovský význam. V Božím lidu, v církvi (a teď mám na mysli společenství všech věřících v Ježíše Krista po celé zemi – ne nějakou konkrétní denominaci) máme různá obdarování a různá poslání. Někteří – zejména mladší lidé plní energie, ale ne nutně jenom oni – bojují, jak se říká, v prvních liniích – jako misionáři, jako evangelisté, jako ti, kteří hledají cesty, jak přiblížit evangelium dnešnímu člověku, tak, aby tomu dnešní člověk rozuměl a přitom se z evangelia neztratilo nic podstatného…mohli bychom toho jmenovat daleko víc. Tito lidé z prvních linií se podobají Jozuovi a jeho spolubojovníkům a tak jako oni potřebovali Mojžíše se zdviženou holí, potřebují ti, co pracují pro Boží království v prvních liniích, přímluvce – lidi, kteří by se za ně ve jménu Ježíše Krista věrně modlili. Mnoho dnešních křesťanů si myslí, že modlitba je vhodný doplněk bohoslužeb, ale v běžném životě je vhodná jen pro ty, kdo nejsou schopni dělat nic rozumnějšího. Především je dost rozšířené přesvědčení, že když se modlím, tak to může posloužit maximálně k tomu, že je mi potom trochu líp na duši…taková psychologická pomůcka, jedna mezi mnohými – někdo cvičí jógu, někdo se modlí. Bible říká něco úplně jiného. Modlitba víry zachraňuje nemocného…tam, kde lidé vyznávají své hříchy a modlí se jeden za druhého, jsou uzdraveni…vypadá to, že jako jednotlivci i jako společenství. V modlitbě spravedlivého, říká Jakub, je obrovská síla. Taková modlitba mnoho zmůže – a pokud jsme lidé, ospravedlnění obětí Pána Ježíše Krista – můžeme směle počítat s tím, že naše modlitba mnoho zmůže. Modlit se může i člověk, který pro stáří nebo nemoc už nemůže dělat spoustu věcí, které dělal dřív. Pokud se křesťan trápí pocity nemohoucnosti a zbytečnosti, měl by si pro začátek vybrat jednoho člověka, pracujícího pro Boží království v první linii a začít se na něj věrně a pravidelně přimlouvat. Každé takové rozhodnutí má v duchovním světě obrovský význam.
Domnívám se, že to, co platí na rovině všeho Božího lidu, platí i na rovině osobní. Jako křesťané vedeme nejrůznější zápasy s nejrůznějšími osobními protivenstvími – většinou jsme si to nevybrali, prostě to k nám tak nějak přišlo. Čím těžší zápas, tím větší potřeba někoho, kdy by se za nás přimlouval – kdo by se za nás postavil před Hospodina jako kdysi Mojžíš se svou holí. Je smutné, když v křesťanském sboru kdekdo tiše a osaměle zápasí se svými problémy a nemá (případně ani nechce mít) bratra či sestru, kteří by se za něj přimlouvali. Dobrou zprávou je, že v našem sboru máme skupinku lidí, kteří přijali jako svou službu modlit se za druhé. Pokud se někomu zdá, že zápasí a je v tom sám a potřebuje posilu, věřím, že dobrým krokem bude přizvat do svého zápasu někoho z těch, kteří cítí povolání k přímluvné modlitbě (případně všechny – není jich zase tak moc).
Na samý závěr ještě něco k Aronovi a Chúrovi – ti představují typ lidí, kteří zrovna necítí povolání k přímluvné modlitbě, ale jsou ochotni přímluvce podpírat. Jsou v duchovním světě rovněž velmi důležití, protože přímluvce, který poctivě přináší Hospodinu nejrůznější břemena svých bližních, může být časem velmi vyčerpán. A když ho někdo podepře – stačí laskavým slovem, oceněním jeho služby, poděkováním, vděčností – má to stejný efekt, jako když Aron s Churem podepřeli Mojžíšovi ruce.
V Božím lidu se nikdo nemusí cítit zbytečný!
Amen