Kázání 22. 10. 2023

Písně: 66, 754 (1-4), 320, 244, 252, 289
Introit: Ž 47, 2-7
1. čtení Gn 16, 6-13
Kázání: Mk 10, 2-12
Poslání: Ef 2, 19-22

Bratři a sestry,

víte, že v naší zemi se rozvádí 60% manželství a že podle zákona manželé mohou rozvést teprve od roku 1950 a že o tom rozhoduje soud?

Když jsem si v Heslech Jednoty Bratrské přečetl tento text doporučený jako text vhodný ke kázání pro dnešní neděli, zarazil mě jako hřebík. K tomu není co dodat. Vše bylo řečeno. A navíc: já jsem ve střetu zájmů, protože jsem rozvedený a podruhé ženatý! Přesto bych se rád zeptal: opravdu jsme četli, že manželství muže a ženy je posvátné, a že rozvést se je hřích?

Přečtený oddíl z Markova evangelia má několik rovin. První rovinou je to, proč bylo toto evangelium napsáno: zpráva o tom, že Ježíš před tím, než byl ukřižován a vzkříšen, žil život podobný našim životům, v konkrétní době, chodil s učedníky judskou krajinou a za Jordánem a začíná už směřovat k Jeruzalému, kde bude jeho poslání dovršeno. Ježíšovo kázání k shromážděnému zástupu přerušili farizeové dotazem, jestli může muž propustit manželku. Proč se na to ptají? Chtějí vést s Ježíšem polemiku, za jakých okolností je rozluka – podle Mojžíšova zákona – přípustná. O tom se tehdy vedly diskuze. Přípustné důvody k rozluce se pohybovaly na škále od nevěry až po to, že žena špatně vaří. Propustit manželku bylo jednostranné právo na straně manžela. Pravidla týkajících se rodinného života najdeme na několika místech 5. knihy Mojžíšovy zvané Deuteronomium. Nějaký ucelený kodex manželství a rodinného života v bibli budeme těžko hledat. Doba Mojžíšovská, víc jak 1000 let před Kristem, je tedy další rovinou našeho textu. V těch dávných dobách asi nebylo potřeba pravidla pro manželství a rodinu sepisovat: lidé žili v takové základní pospolitosti, která jim pomáhala přežít a mít potomky. Ve Starém Zákoně byl takovou pospolitostí Dům. Dům jako prostor bezpečí a obživy a v něm lidé, členové rodiny a ti kdo jim sloužili služebnictvo, otroci. A všemu tomu velel muž. Mluvil za ně, odpovídal za ně. I nábožensky. Žena byla více méně součástí domu.

Kontext farizejské otázky nám dokreslují pravidla v Deuteronomiu, která jsou v moderním překladu Bible 21. století nadepsaná Zákony o rodinném životě:

Čteme tam:
Deuteronomium 21
10 Když vytáhneš do boje a Hospodin ti vydá nepřátele do rukou, budeš je moci brát do zajetí. 11Spatříš-li mezi zajatými krásnou ženu a zatoužíš po ní, smíš si ji vzít za ženu. ……14Pokud se ti však znelíbí, propustíš ji na svobodu.
15 Když někdo bude mít dvě ženy, z nichž jednu bude milovat a druhou ne, a prvorozený bude synem té nemilované, 16 otec Ať přizná prvorozenství synu té nemilované.
18 Když někdo bude mít svéhlavého a vzpurného syna, který neposlouchá, ani když ho trestají, 19 pak ho otec s matkou vezmou a odvedou k bráně za stařešiny. 21 Všichni muži toho města ať jej ukamenují k smrti.
Deuteronomium 22
22Když někdo bude přistižen, jak spí s vdanou ženou, ať oba zemřou – muž, který s tou ženou spal, i ta žena. Odstraň z Izraele zlo!

Deuteronomium 24
1 Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu.

Žena jako kořist, bigamie, vzpurného syna dát popravit, za přistižení in flagranti poprava ukamenováním, to jsou z našeho pohledu docela drsné zákony o rodinném životě. Co je proti tomu rozlukový list?

Markovo evangelium bylo napsáno nejspíš v Římě, asi 40 let po Ježíšově ukřižování. Zřejmě bylo určeno pro tamní křesťanský sbor a okolní ekuménu. Koho mohli Markovi čtenáři vidět ve farizejích? Asi představitele synagogy, diasporního židovství. Židé v té době definitivně odmítli přijmout Ježíše jako Spasitele, a tak se obě náboženství rozešla. Možná, že v této souvislosti lépe porozumíme slovům o tvrdosti srdce. Pro tvrdost jejich srdce nemohou židé Ježíše přijmout za žádnou cenu, pro ni hledají záminky, aby ho mohli odsoudit. Tvrdost srdce vede člověka k odmítnutí Boží lásky. Boží láska je podle farizejského myšlení pro reálný praktický život nepoužitelná.

V Ježíšově době byl muž hlava domu, proti ženě měl výhodu, měl moc o ní rozhodovat. Rozlukový list byl pojistkou proti přílišnému zneužití mužovy moci, měl ženu chránit. Farizeové, kteří se dotazují Ježíše, asi docela poctivě hledají správnou míru v důvodech k zapuzení manželky, chtějí mít co nepřesnější pravidla pro reálný a praktický život. Ježíšova odpověď farizeům je jakoby z jiného světa: napadne nás při tom, co mohl člověk Ježíš vědět o manželství, když nebyl ženatý… Farizeům Ježíš odpovídá ne tak, jak oni chtěli. Nechce je porazit chytrou polemikou. Mluví k nim jako Syn člověka a milovaný Syn Boží. Připomíná jim, že už v příběhu stvoření je zakotvený základní princip života a tím je spojení, soužití a jednota – člověka muže a člověka ženy.

V našem textu, který bývá nadepsán „O manželství“, není nikde ani slovo o lásce. Naše dnešní myšlení je ovlivněné romantismem a tak stále považujeme lásku za předpoklad šťastného manželství. V Ježíšově době tomu tak asi nebylo, ale proč o lásce nemluví sám Ježíš ve své odpovědi farizeům? Ježíš káže zástupům, mluví s farizeji ne proto, aby jim vnutil svoji pravdu, ale protože Bůh miloval svět – tenhle náš svět- a poslal ho i k nim. Bůh miloval svět už na počátku, když stvořil člověka ke svému obrazu, obrazu lásky. Stvořil ho, aby byl lásky schopen – především v tom nejužším a nejintimnějším soužití dvou lidí, muže a ženy.

Bůh láska jest. Kdyby tomu tak nebylo, byla by věta „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ možná jen řinčením vězeňských mříží. Když v té větě nahradíme slovo Bůh slovem Láska, zaslechneme možná i skrytou otázku, která visí nad každým vztahem: spojuje nás láska?

Ježíšova odpověď na otázku učedníků už nezazní před zástupem, ale v domě. Jakoby tím evangelista Marek říkal svým sestrám a bratřím: tohle se podobá našim shromážděním, naší situaci. Té zřejmě odpovídá něco, co bylo pro židy a Ježíšovu dobu nemyslitelné: rozlukový list může vystavit i žena! Markovi křesťané byli římští občané a v římské společnosti, která byla o dost liberálnější než starý Izrael, to možné bylo. Markovi čtenáři zřejmě řešili, jakými pravidly pro praktický život se mají řídit, aby žili v souladu se svojí vírou. Měli k tomu jako nástroj židovský Mojžíšův zákon. A možná nějaký Pavlův list. Nic víc.

Proč se vlastně ptají učedníci Ježíše na otázky rozluky? Když je Ježíš povolal, nechali všeho a šli za ním. Museli opustit svoje rodiny. Co pak bylo s jejich ženami a rodinami? Možná že v té učedníky znovu položené otázce znějí jejich nedořešené rodinné vztahy a jejich chuť se od nich osvobodit. Možná, že to bylo aktuální i pro křesťany v Markově okolí. Kromě toho v rané církvi bylo součástí víry očekávání Ježíšova druhého příchodu v dohledné, reálné době. Co to asi s lidmi dělalo? Říkali si, blíží se konec světa, má vůbec smysl pokračovat v dosavadním způsobu života, jako jsou partnerské vztahy, rodina, práce? Ježíšova přísná odpověď je apelem k odpovědnosti.

Pro koho jsou určena Ježíšova slova, „Co Bůh spojil?“

Věřím, že Bůh spojuje dva lidi ke společnému životu v lásce. K životu v manželství s požehnáním a s razítkem v matrice. Nebo i bez razítka, když se ti dva spolu oženili bez požehnání úřadů, na psí knížku. Nebo i když jde o registrované partnerství dvou osob stejného pohlaví.

Bratři a sestry, v našich kruzích je poměrně běžné mínění, že rozvod je nepochybný hřích. Myslím, že je to trochu zkratkovité a že to není to, co nám chtějí biblické texty říci. Rozvod je už jen důsledkem něčeho, co vyhnalo lásku ze života dvou lidí většinou už mnohem dříve.

Aktéry rozpadlého vztahu je snadné soudit anebo hledat v jednom z nich viníka. Na místě by byla spíše zdrženlivost a soucit s nimi.

Pán Ježíš nás všechny přece prosí:

1 Nesuďte, abyste nebyli souzeni.

3 Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?

A když Ježíš říká, „kdo propustí a vezme si jinou, dopouští se cizoložství“ mohla by se nám kromě slov „ať oba zemřou!“, která zazněla před chvílí,

připomenout jiná Ježíšova slova:

„Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“

Amen