Kázání 24. 12. 2023 odpoledne

Písně: 51, 496, 512, 471, 399, 478
Vstup: Ž 34,9
1. čtení: Mt 1,18-25
Text: Fp 2,5-11
Poslání: Řím 14,19

Milí bratři a sestry,

Vánoce jako oslavy Božího narození. Bůh se stal jedním z lidí. Vánoce jsou oslavou Božího vstupu do tohoto světa. Tímto směrem nás vedlo první čtení. Pán Ježíš je Immanuel, je „s námi Bůh“. První a základní postřeh dnešního kázání bude ujištění o Božím příchodu za námi. Mohli jsme se s Bohem setkat, protože přišel.

Apoštol Pavel nám k této potěšující zvěsti přihodí úkol: Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši! Vánoční zvěst je zároveň výzvou pro nás, abychom i v tomto Krista následovali. Jestliže Boží Syn přijme ve vztahu k nám roli služebníka, tak bychom ho my měli napodobit ve vztahu s druhými lidmi

Tak tedy nejprve příchod Boží. Sestoupení toho, který byl způsobem bytí roven Bohu. Když si odmyslíme vánoční souvislosti a necháme si jen tu větu, naše představy by nás docela určitě zavedly úplně mimo! Co nás tak napadne: Na tento svět přijde někdo, kdo je roven Bohu. Jak by to asi mohlo vypadat, když se řekne, že na tento svět přijde Boží Syn. Když jsem si tohle řekl, vybavil se mi film mého dětství: Souboj Titánů. Film začíná příchodem Diova syna Persea na tento svět. Začátek 80. let, z dnešního pohledu vražedná práce s triky (ale pryč s hanebným remakem z roku 2010!). Boží Syn přichází, záhy ovládá celý děj a všechno se točí podle jeho rozkazů. Téma je filmařsky lákavé dodnes. Do kin míří jedna „Marvelovka“ za druhou, tak bychom si mohli ty bohy na zemi představit docela snadno. Thor, Aquaman a další superhrdinové defilují na plátně a ukazují nám běžným smrtelníkům, co se tak stane, když se do toho našeho lidského hemžení vloží někdo nadaný božskými schopnostmi. Kdo se nepodřídí, je smeten.

Nenechme se ale zmýlit, ono po zběžném čtení Starého Zákona bychom mohli čekat něco obdobného. Starozákonní příběhy líčí Boží zásahy do dějin a je to spojeno s porážkou nepřítel. S Boží pomocí je poražen egyptský faraón. S Boží pomocí Izraelci poráží jednoho nepřítele za druhým. Pořád mi ještě drne jeden žalm, jehož přebásnění zní „Krále amorejského / Seona zbil pyšného / milost jeho předrahá / věky věků přesahá.“ To je ale starozákonní svět, kde Boží milostivý vstup do tohoto světa je spojen s mocnými činy porážky nepřátel Božího lidu. Bůh, který ve Starém Zákoně přichází do tohoto světa, budí bázeň.

Není divu, že mnozí z těch, kteří v Ježíšovi vytušili Mesiáše, čekali právě něco takového. Na řadě míst Nového zákona vidíme, jak židé i v Pánu Ježíši očekávali marvelovského superhrdinu, který svými superschopnostmi zničí nepřátele.

Místo toho je tu betlémské dítě, které za třicet let skončí na kříži a ani mezi tím, nevidíme žádnou likvidaci nepřátel, ale službu potřebným. I když zůstanu jen u vánočního příběhu, tak kontrast je do očí bijící. Narozený Boží Syn je všechno možné, jen ne superhrdina. Pozdější legendy neodolají a po vzoru řeckých bájí a pověstí nechají už malé miminko v jesličkách dělat zázraky. Uzdravovat jakousi služebnou, zahánět jedovaté hady…Bratr Lukáš Pražský ale nadmíru realisticky řekne, že Kristus je příklad pokory. Ne moci. Nepřichází jak superhrdina, ale vzdává se rovnosti Otci a jako dítě nejposlednějších bezdomovců leží ve žlabu na žrádlo pro dobytek.

Podtrhuji ještě jednou – rovnosti Otci se vzdává. Ve starém zpěvníku jsme měli píseň „Jak vítati mám Tebe, můj králi z výsosti“, kde se zpívalo „nic z rajského tě místa nevedlo v stánek náš / než milost vroucí čistá, jíž k všemu světu pláš“. Nemusel by, ale chce, protože se nad lidmi slitovává. Vánoční evangelium: Pán Bůh nás má rád. Má nás tak moc rád, že opouští svoji nebeskou blaženost a vstupuje do nepohodlí lidského světa, aby světu a lidem v něm pomohl.

Dělá to ne tak, že by proměnil nás, ale proměňuje sebe. Kristus příklad pokory přichází jako obyčejné dítě a je proto docela obyčejně zabalen do plenek. Tohle je cesta Božího přicházení na tento svět. Připodobnit se lidem. Dojít až úplně k nim jako jeden z nich. Takto bude Pán Ježíš působit i dál. Ne z pozice autority vynucené superschopnostmi. Ježíšovy „superschopnsti“ nepřichází jako donucovací prostředek. Jsou jen průvodním jevem jeho působení. Nástrojem jeho služby. Jeho vyvýšení nade vše a jméno nad každé jméno – to je Boží odpověď na Ježíšovu službu. Ne na Ježíšovu moc. Protože se v podobě člověka ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Ještě jednou podtrhuji, že oproti očekávání podpořenému i starozákonními příběhy Bůh v Kristu volí jinou metodu než doposud. Doposud přicházel v pozici autority, které bylo potřeba se podřídit. Úkolem člověka byl podřídit se Bohu. Bůh něco z pozice nebeské autority stanovuje a na lidech je poslechnout.

Od toho se odvíjel i vztah lidí k okolnímu světu. Již od dob Abrahamových židé vědí, že cíl je vně jejich společenství. Abraham slyší …staň se požehnáním… v Tobě dojdou požehnání všechny národy. Ti, kteří již poznali Boží vůli a zařídili se podle ní, tak mohou být vzorem pro ostatní. Lid staré smlouvy byl již od Abrahama požehnáním tomuto světu. Svědectvím o moci jediného skutečného Boha. Samou svojí existencí byl Izrael živoucí pozvánkou k Hospodinu. Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu… slyšeli jsme na začátku bohoslužeb a zpívali: Jen hleďte, okuste, jak Pán je hojný v dobrotě, / kdo věří mu, těm v životě Bůh žehná zajisté. Na příběhu Božího lidu měly ostatní národy poznat Boží moc, pokořit se před ním, přijmout ho.

Jestliže dokážeme udělat naše kostely lákavým místem a naše bohoslužby lákavou pozvánkou k spoluúčasti na Boží oslavě, neudělali jsme málo. Jestliže si nás jako křesťanů někdo všimne a fakt, že tu jsme, ho přivede k Bohu, dosáhli jsme vrcholu… starozákonního pojetí misie. Vytvořili jsme něco pěkného, co jsme schopni nabídnout druhým. Když už projevili zájem, tak když se podřídí našemu způsobu uctívání Boha, našemu slovníku, našim zvykům a pravidlům nebudeme bránit, aby Boha uctívali přesně tak, jak to děláme my. Jak říkám – není to prohra.

Pán Ježíš ale od nás očekává víc. Z tohoto starozákonního dostředivého „zvěte“ nás vede k novozákonnímu „jděte“. „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky…“ a spolu s tímto úkolem pak také přijmout to Pavlovo ono tak náročné …nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši… Jako na sebe vzal Kristus způsob služebníka, který opustil své příjemné a pohodlné postavení v Božím království, tak i na nás je opustit pohodlnou zbožnost a bezpečné zázemí našich bohoslužebných zvyků. Chceme-li posloužit tomuto světu po vzoru Kristově, musíme se poprat s tím, že ten svět vně kostela, církve vypadá úplně jinak, než uvnitř našich společenství. Ten svět pak máme za úkol proměnit. Jenže ne mocí a autoritou majitelů pravdy! Naším úkolem je jít a sloužit.

Kdosi měl postřeh, že v kostele se člověk dozví naprosto správné odpovědi na otázky, které si neklade. Možná si je v životě položit měl! Může být! Za Pánem Ježíšem ale lidé chodili s docela obyčejnými starostmi a on je neodpálkoval s tím, že to jsou příliš banální záležitosti na to, aby se jim věnoval Boží Syn. Immanuel, „Bůh s námi“, zůstává „Kristus, příklad pokory“. Dokázal tak oslovit i ty neposlednější, protože sám vstoupil do jejich světa s cílem sloužit. K tomuto kristovskému způsobu práce ukazuje třeba práce kaplanů v nemocnicích, vězení či armádě. V jejich práci se hezky ukazuje ten zásadní vánoční postřeh, že nejprve musel Kristus do tohoto světa sestoupit z nebeské slávy. Kaplani museli přijmout toto smýšlení, jaké je v Kristu Ježíši, tedy opustit sbory stejně smýšlejících a jít za nemocnými, vězněnými a vojáky, kteří žijí jinak.

Vánoční kázání ale nechci zakončit takto vyhroceně misijní výzvou. Pavlova slova z listu Filipským jsou ostatně výzvou dovnitř sboru. V té výzvě k následování sloužícího Krista mu jde o budování společenství. Tak na této hranici já se dnes zastavím. Na hranici našeho sboru, na hranici našich rodin.

Napořád tu jsou dvě cesty, které si můžeme odlišit jako „starozákonní“ a „novozákonní“. Starozákonní, kdy do situace vstupujeme z pozice autority a novozákonní, kdy do situace vstupujeme z pozice služebníka. Apoštol nás vyzývá k té druhé. Zároveň jasně vidí, jak je to náročné. Jak je s tím mnohem víc práce. Je to cesta mnohdy bolestná a nepohodlná – vystoupit ze své komfortní zóny. Opustit pohodlí svých názorů a postojů a zkusit se na svět podívat pohledem toho druhého.

Vánoce jsou k tomu ideální „trenažér“, protože takto přece dáváme dárky! Dáváme to, co udělá radost tomu druhému. Neřeknu ženě: „lásko, tady máš fíbrové kotouče k úhlové brusce!“, jakkoliv je sám považují za skvělou věc.

Dejme si tedy vánoční úkol. O Vánocích vítáme Božího Syna, který vystoupil ze své „komfortní zóny“ nebeského království a stal se jedním z nás. Nebylo to pro něj vůbec jednoduché, ale právě tohle Bůh ocenil.

Nebude pro nás jednoduché na sebe vzít „způsob služebníka“ alespoň do té míry, že se pokusíme podívat na svět očima těch druhých. Pomoci jim v tom, v čem chtějí pomoct. To stojí často velké přemáhání, abychom druhým neordinovali jen svoje (byť sebelépe míněná!) řešení!

Ale věřím, že to je ta nejbezpečnější cesta k pokoji, o kterém se v souvislosti s Vánocemi mluví docela často.

Amen