Kázání 25. 6. 2023 (o údělu Kristových učedníků)

Písně: 99, Slunce Kristovy lásky, 195, 580, 711, 701, 426;
Introit: Ž 69:7-10,17-19
1. čtení: Ř 6:1b-11
2. čtení: Mt 10:24-39
Poslání: Mt 10,7.12

Dnes jsme svědky přijetí tří mladých lidí do společenství Kristových učedníků. Proto může být užitečné zamyslet se spolu s evangelistou Matoušem nad tím, co mohou oni a co můžeme i my jako Ježíšovi učedníci očekávat.

V prvé řadě si nemáme myslet, že nás čeká snadný úděl. Že budou vždycky všichni nadšeni z toho, že následujeme Krista. Z toho, že se snažíme pojmenovávat věci tak, jak jsou – i když je to v rozporu se zájmy někoho oblíbeného nebo mocného. Z toho, že usilujeme o porozumění druhým – i když jsou to lidé, se kterými toho máme jen málo společného. Z toho, že toužíme milovat lidi mnohými zavržené – a tím mimoděk nastavovat zrcadlo těm, kdo jimi opovrhují. Z toho, že se stýkáme s divnými lidmi – a tím vrháme stín divnosti na celé své okolí.

Ježíš říká, že pokud jeho přítomnost a jednání vyvolaly ty nejhorší nadávky a odsudky, nemáme čekat, že na tom budeme lépe než on. Jestliže jeho slova a činy převrátili, nemáme očekávat, že nás všichni pochopí a docení. Pokud se Ježíš stal terčem dezinformací, máme s nimi také počítat.

Navzdory tomu, že nás překrucování informací může citelně zasáhnout, nemáme se dezinformátorů bát. Jejich bloudění a zakrývání pravdy není trvalé. Bůh nesdílí jejich pohled na nás a nebude nás podle něho soudit. Bůh vidí i bezpráví, které se nám děje bez svědků. Všechny tyto skutečnosti jsou Bohu známy a budou odhaleny.

Příkoří, kterým čelíme nebo budeme čelit, nás také nemají zatlačit do vnitřního exilu nebo vést k autocenzuře. Právě naopak: to, co se od Krista učíme – ať už ve společenství církve, na modlitbách nebo v událostech našich životů – máme hlásat veřejně.

Ostatně, co nám mohou lidská příkoří způsobit? Mohou nás mučit nebo zabít naše tělo. To sice není málo, ale není to vše, kým jsme. Kristus byl umučen a zabit – a neznamenalo to jeho definitivní konec. Jak píše apoštol Pavel v dopise Římanům, jehož část jsme četli jako první čtení, my jsme byli pokřtěni v Ježíšovu smrt. Ve křtu jsme byli umučeni a zemřeli jsme, abychom mohli žít. I když nám zvnějšku vezmou vše, co nám mohou vzít, nevezmou nám život v Kristu. Toho bychom se museli vzdát sami – například tím, že bychom před Kristem dali přednost zachování naší fyzické existence.

Proto nás Ježíš vyzývá, abychom se k němu přiznávali. A to nejen slovy, například v době náboženského pronásledování, ale také našim způsobem života. Tím, jak činíme naše každodenní rozhodnutí. Tím, čím zaměstnáváme naši mysl i naše těla. Tím, jak se vztahujeme k sobě samému, k lidem okolo nás i k Bohu. Když budeme v naší každodennosti usilovat o to, abychom byli živoucím přiznáním ke Kristu, Kristus se přizná k nám. Nejen někdy ve vzdálené budoucnosti nebo u posledního soudu, ale již nyní. Z toho, že se k nám Kristus přiznává, je stále zřetelnější, že se i my přiznáváme k němu: je to jako pohyb po spirále nebo růst dvou bytostí, které se mají rády.

Přiznání ke Kristu a naše postupné srůstání s ním nevyvolává pouze kritiku a všeliká příkoří, ale vnáší také nepokoj do našich vztahů s jinými lidmi. Jsou zvláštní ta Ježíšova slova, že na zemi nepřináší pokoj, ale meč, že proti sobě staví rodinné příslušníky. Jak jsou slučitelná s naší představou Ježíše jako klidného, milého, pokojného a pokoj zanechávajícího učitele? Jak jdou dohromady s Ježíšovou výzvou, abychom působili pokoj? Znamená to, že dle slov blahoslavenství Ježíš nebyl synem božím, když nepůsobil pokoj? Myslím, že bychom Ježíše špatně pochopili, když bychom jeho slova vzali jako výzvu k vyvolávání nepokojů. Tato slova neruší výzvy ku pokoji ani pokojný charakter Ježíšova působení. Jen nás mají upozornit na to, že i pokojné jednání může vyvolávat nepokoje mezi lidmi – a že to není důvod, abychom v následování Krista přestali.

V Ježíšově příběhu máme možnost se s tímto pokojně-nepokojným vzorcem setkat opakovaně: Ježíš učiní akt milosrdenství a kromě uzdravení vnese pokoj do života zraněného člověka – tím ale také někoho naštve, pobouří, vyvolá nepokoj a dovede k násilí. Tato zkušenost nicméně Ježíše nevede k tomu, že by se na veřejnosti zcela přestal projevovat.

Jak vidíme i na Ježíšově příběhu, nechápavě a nepokojně mohou reagovat i jeho nejbližší – ať už jde o rodinu nebo učedníky. Nemělo by nás proto překvapit, když pokojné následování Krista vnese nepokoj do našich blízkých vztahů. I když máme usilovat o pokoj, cílem není rodinný klid a pohodička za každou cenu, tedy především, pokud by tou cenou mělo být opuštění Kristovy cesty. Součástí Kristovy cesty je, že se na scéně čas od času objeví meč (nebo jiná zbraň). Pokud se tak stane, počítejme s tím, že může být použit proti nám. Buďme také smířeni s tím, že někdo může meč použít v našem domnělém zájmu, jako když jeden z učedníků při Ježíšově zatčení usekl veleknězovu služebníku ucho. V takové situaci není následováním Krista chopit se meče nebo jeho použití chválit, ale hojit rány, které meč druhým způsobil.

A pokud je meč použit proti nám? Ježíš říká, že pokud ho chceme následovat, bereme na sebe možnost násilné smrti. Poprava je holt riziko povolání. Tak se s tím smiřme.

K tomu ostatně vybízí i poslední verš dnešního evangelia: Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Pokud budeme věnovat své úsilí tomu, aby nás někdo nezranil nebo abychom nepřišli o náš fyzický život, mineme se s Kristem a s životem, který nám nabízí. Pokud se čehokoli svobodně vzdáme pro Krista, nalezneme sami sebe v Kristu.

Modleme se: Pane, dej nám sílu přijmout těžkosti, které provázejí Tvé následovníky na cestě k Tobě. Dej, ať se Ti dokážeme odevzdávat a sami sebe přijímat z Tvých rukou.

Amen.