Kázání 26. 11. 2023

Písně: 120; 611; 711; liturgie VP: 368, 369; písně k VP: 358, 340, 326; 620, 757, 291 .
Intro: Žalm 100
čtení 1J 4:7-12
kázání: Ef 1:15-23; Mt 25:31-46
Poslání Ez 34:11

Ježíš Kristus jako král a soudce. Syn člověka sedící na trůnu své slávy. Jak si ho představujeme? Jako nějakého mocného krále z pohádek? Statečného vojevůdce z fantasy příběhů? Nadživotního velikána? Postavu shlížející na nás z maleb starých kostelů?

O co se opírají tyto představy? Proč bychom se měli zabývat Kristem jako králem? Jaké obrazy a charakteristiky královského Krista jsou nosné pro naši současnost?

Král je často v našich představách někdo, kdo má moc nad vším a nade všemi nacházejícími se na území jeho království. Tomu odpovídají i dnešní texty, ze kterých vyplývá, že součástí Ježíšova panství je celé stvoření. Kristus je pánem všeho, je pantokrator.

Když má někdo neomezenou moc, může prosadit, co se mu zachce. Může prosazovat své zájmy. Zpravidla se snaží zasazovat o to, aby si svou moc udržel, aby do jeho mocenské sféry nikdo jiný nezasahoval. Když se někdo vůli vládce vzpouzí, vládce ho může donutit násilím k poslušnosti. Existenci moci máme spojenu s možností použití donucovacích prostředků.

V tomto ohledu se Ježíš vzpírá našim představám. Když Ježíš rozmlouvá s Pilátem, říká mu, že jeho království není z tohoto světa. Kdyby Ježíšovo království odpovídalo představám našeho světa, Ježíšova armáda by se postavila na jeho ochranu. Nic takového však Ježíš od občanů svého království nechce. Právě naopak. Když se jeden z jeho učedníků chopil meče na jeho obranu před zatčením, Ježíš ho nejenom zastavil, ale uzdravil následky použitého násilí. Ježíš použil své moci způsobem, který se nám může jevit jako cesta ke ztrátě moci, jako vzdání se, jako defétismus.

Proč to udělal? Proč nepoužil k prosazení své moci násilí? Ježíš svému násilnému učedníkovi říká, ať vrátí svůj meč na své místo, protože všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Ježíš ví, že násilí plodí násilí. Ví, že násilím nelze dosáhnout míru, pokoje a usmíření. Ví, že jeho království by se zhroutilo, pokud by bylo založeno na násilí nebo na hrozbě násilí. Ježíšova moc spočívá v tom, že se dokáže vzdát násilí jako prostředku k dosahování bohulibých cílů. Ježíš použil své moci paradoxním způsobem: stal se zranitelným, nechal násilí ne-mocných lidí dopadnout na sebe, jako kdyby nad ním měli moc. A oni si museli dříve nebo později uvědomit, že nad ním ve skutečnosti moc nemají, že on má moc nad nimi. Ježíš přijal své násilníky v lásce, a tím zrušil začarovaný kruh násilí. Jeho moc se ukázala v přijetí zdánlivé bezmoci.

Dnešní texty mluví o tom, že Ježíš jako král sedí po Boží pravici. Je nadřazen všem vládám, mocnostem, silám i panstvím. Nemusí se tedy podřizovat tomu, co považujeme za zákonitosti našeho světa nebo naší přirozenosti. Není vázán zákonem odplaty nebo potřebou odpovědět na násilí silou. Žádný z těchto vzorců proto nemá osudný či nevyhnutelný charakter.

Ježíšovo panství nad vším stvořením vyplývá z jeho láskyplného spojení s Bohem Otcem. Ježíšova moc vyvěrá ze společenství a ke společenství směřuje. Hned v úvodu evangelijního textu Syn člověka přichází ve společenství andělů do společenství nás všech, živých i mrtvých, věřících i nevěřících, našinců i cizinců. Nastavuje nám zrcadlo. Ukazuje nám, že jsme se s ním už mnohokrát setkali. Že přicházel v těle mnoha různých lidí. Že některá z těch setkání byla krásná: rozdělili jsme se s ním o jídlo a pití, viděli jsme jeho potřeby, dokázali jsme na ně zareagovat a byli jsme s ním ve společenství. Bylo nám s ním dobře, jako kdyby naše srdce hořela. Jiná setkání byla smutná, temná a chladná: ani jsme si ho nevšimli, nenašli jsme si na něj čas, byli jsme v zajetí našich stresů, strachů, starostí či představ nebo jsme ho s odporem minuli.

S královskou mocí se tradičně pojila i soudcovská úloha. Král jako soudce má moc rozhodnout, zda naše skutky byly dobré a spravedlivé, nebo zlé a protiprávní. Pokud jsme se dopustili něčeho špatného, může soudce rozhodnout o našem trestu. Všichni víme, že jsme se dopustili mnoha zlých činů. Je proto pochopitelné, pokud máme z posledního soudu strach. Tím spíše, když v dnešním evangeliu čteme, že existují jen dvě možnosti, jak soud může dopadnout: věčný život, nebo věčná muka. Navíc naši mysl zaměstnávají mnohé historické obrazy posledního soudu, které jsou plné temnoty, násilí, utrpení a prapodivných bytostí.

Ale zoufání není na místě. Apoštol v dopisu Efezským píše o tom, že bychom měli poznávat, k jaké naději jsme byli povoláni. Naděje v sobě zahrnuje prvek jistoty i prvek nejistoty. V současnosti jistotu často spojujeme s tím, v co doufáme. Jako nejisté pak vnímáme, zda se naše přání naplní. V Bibli je to s nadějí většinou opačně: uskutečnění je jisté, ale člověk poznává teprve postupně, co je pro něho dobré a k jak dobrým věcem směřuje.

I když to tak nemusí na první pohled vypadat, dnešní texty jsou pozváním k naději, a nikoliv hrozbou násilí. Dobrou zprávou pro nás je, že Ježíš Kristus na sebe vzal veškeré násilí, které jsme spáchali nebo jehož jsme oběťmi. Nechal ho na sebe dopadnout, ale nikomu dále násilí nepředal. Rozbil cyklus násilí. V Kristu násilí jednou provždy zaniklo. Naším úkolem je očišťovat svůj vnitřní zrak a přijímat jeho osvícení, abychom viděli královskou moc prostou násilí. Abychom vnímali, že jsme účastni na pokoji Kristova království a že jsme svobodní od násilných reakcí na události našich životů. Abychom věděli, že když trpíme násilím, Kristus trpí s námi a nabízí nám východisko. Abychom viděli utrpení ve svém okolí způsobené násilím. Abychom vnímali zraněné, hladovějící, žíznící, utrmácené, chudé, nemocné, vězněné a další potřebné – a stávali se jim milujícími sourozenci.