Kázání 27. 4. 2025

Introit Jan 1,14
1. čtení Mk 16, 9-20
2. čtení Jan 20,19-31
3. čtení Efezským 2,4-8
Písně 560, 192, 558, 581, 548, 679

Bratři a sestry, vážení hosté,
určitě jste se každý z vás někdy pozastavil nad slovem „blahoslavený“. Je to divné, že náš překlad, který
chce být srozumitelný, používá slovo, které v běžném životě neřekneme a kterému ani moc nerozumíme.
Navíc se to plete s katolickým označením předstupně svatosti.
Nebojte se ale, nepoužiji této příležitosti, abych to tvůrcům ekumenického překladu vytmavil. Naopak, budu
se snažit pro ně zprostředkovat porozumění. Oni to slovo použili, protože nenašli vhodný český ekvivalent.
Proč ho ale nenašli? Vždyť srovnáním s překlady do jiných jazyků se zdá, že na výběr měli těch slov docela
dost – blažený, požehnaný, šťastný. Proč žádné takové slovo nepoužili? Proč se drželi staročeského překladu
latinského benedictus? Z tradice, protože to použili kraličtí?
Důvodem je výklad. Chtěli, abychom to slovo správně pochopili. Použijeme-li slovo šťastný nebo blažený,
tak to vzbuzuje dojem, že se ten člověk cítí skvěle. Že je mu dobře. Jenomže o to tady nejde. Blahoslavený v
evangeliích znamená, že ten člověk je na tom dobře v Božích očích. Je na tom dobře proto, protože přitakal
dílu spásy. Je blahoslavený, protože přijímá to, co Ježíš pro nás, pro člověka udělal. A přijímá to skrze víru.
Ať už uvědoměle nebo neuvědoměle.
Tolik prozatím ke slovu blahoslavený. Ještě se k němu v závěru kázání vrátím. A teď víra.
Víra znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a pevně počítat s tím, co nevidíme. Tak to stojí v Písmu.
Pro nás věkem starší ovšem zůstane navždy výmluvnější tentýž verš v podání kralických: Víra jest
nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.
A čemu že jsme to uvěřili? Tomu, že Ježíš byl ukřižován a vstal z mrtvých? Ano. To je ta základní
informace. Při zběžném čtení se může zdát, že v tom Tomášově příběhu jde jenom a pouze o potvrzení této
informace. V tom krátkém příběhu je toho podstatného řečeno však více, v jistém smyslu daleko více.
Ježíš Tomášovi řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Ježíš říká Tomášovi, že
věří, protože vidí. Čemu ale Tomáš uvěřil? Tomu, co vidí? Vidí stopy po hřebech a ránu v boku, jak žádal.
Že by mu Ježíš potvrzoval, že vidí to, co vidí? – Tak jednoduché to nebude. Řeč je o víře. Víra jest
nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.
I Tomáš uvěřil něčemu, co nevidí, a vstoupil tak do naděje týkající se toho podstatného. O jakou naději jde,
to plyne z Tomášova vyznání. „Můj Pán a můj Bůh.“
Tomáš je první, který vyznal božskou podstatu našeho Pána Ježíše Krista. To je to neviditelné, čemu uvěřil.
Byl poslední z Ježíšových učedníků, kteří viděli vzkříšeného Ježíše. Byl první, který se před ním sklonil jako
před Bohem.
Cesta Tomášovy víry je prostě jiná než ostatních učedníků. Evangelia o Tomášovi naznačují něco, co stojí za
pokus o domyšlení. O učednících toho jistého víme strašlivě málo. Tedy s výjimkou Petra, Jana a jeho bratra
Jakuba. Pomineme-li líčení chvil, kdy Ježíš učedníky povolal, tak v evangeliích najdeme kromě pasáží, kde
figuruje Petr, Jan a Jakub, jen malinko o Ondřejovi, o trochu více o Filipovi, a pak čtyři zmínky o Tomášovi,
všechny v Janově evangeliu. Vydejme se po jejich stopách.
V první zmínce se popisuje situace, kdy učedníci zrazují Ježíše od úmyslu jít do Judska. Říkají „Mistře, není
to dávno, co tě chtěli Židé kamenovat, a zase tam chceš jít?“ Ježíš však na cestě trvá. Jde o Lazara. Lazar
umřel. Ježíš praví „Jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu.“ A na to Tomáš
řekne ostatním učedníkům „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním.“
Divná toť slova. To nevypadá, že by Tomáš rozuměl Ježíšovu poslání. Spíše ukazují na člověka, který je
Ježíšovi oddaný, je na něj citově vázán, a současně k němu Ježíšova slova o uvěření nedoléhají. Asi jim
opravdu nerozumí. Co že to Ježíš řekl: „Jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili.“ Uvěřit v co?
Uvěřit čemu? To Ježíš v této chvíli ještě nedořekl. Jakoby si přál, aby to učedníci sami rozpoznali. Aby rozpoznali, že Ježíš je Synem Božím.
Tomáš možná intuitivně tuší více než ostatní. Možná také tuší, že někde za rohem číhá strašlivé vyvrcholení.
Tuší, že se před ním rýsuje dilema. Uvěřit v Ježíše znamená popřít svoje dosavadní představy o tom, co je
pravdivé a správné. Společná smrt se tak paradoxně může zdát být jediným východiskem z napětí mezi tím,
že Ježíš je pro Tomáše tím nejlepším člověkem, jakého kdy poznal, a současně je to někdo, kdo překračuje
hranice Tomášova vidění světa. Vidění světa, ve kterém byl vychován a které přijal za správné.
Připomeňme, že formální důvod, proč synedrium vydalo Ježíše na smrt, byla Ježíšova odpověď na otázku,
zda je Synem Božím. Ježíš řekl „Vy sami říkáte, že jsem.“ A to stačilo. Představa člověka jako Božího Syna
byla pro věřícího Žida rouháním. Něco vzdáleně podobného platí i dnes. Osoba Ježíše stále přitahuje. Názory
a vychování však často brání tomu poslednímu kroku víry.
Je to Tomáš, který se při Poslední Večeři ozve, když Ježíš vysvětluje, že musí odejít. Na Ježíšovu řeč končící
slovy „… a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte.“ Tomáš odvětí: „Pane,
nevíme kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ A na to přicházejí ta známá Ježíšova slova „Já jsem ta
cesta, pravda i život.“
Ta slova si určitě Tomáš zapamatoval. Jistě se mu honila v hlavě poté, co Ježíš zemřel. Odhaduji, že to
nebyla náhoda, že onu první neděli nebyl společně s ostatními. Odhaduji, že byl ve společenství bratří tak
trochu osamělý, takový solitér, možná by se dalo říci, že outsider.
Všimněte si, že Petr, nepochybný vůdce učedníků, mluví zpravidla sám za sebe. Pane, já si myslím tohle, já
chci tohle. Tak mluví někdo, kdo si je svým postavením jist. Tomáš se ale podle evangelisty Jana opakovaně
vyjadřoval v množném čísle, jakoby mluvil za ostatní. Pojďme i my a Nevíme, kam jdeš. Tak mluvívá někdo,
kdo by ve skupině chtěl mít větší slovo, ale nemá ho. Pasuje se na mluvčího, i když jím není.
Přijde mi úžasné, že Tomáš ten svůj boj, kdy si asi připadal být hodně sám, vystrčený na okraj, zvládl.
Ovšem ne tak, že by o samotě vykoumal, jak to s Ježíšem doopravdy je. To, na co přišel, bylo, že patří do
společenství. Vrátil se mezi ostatní učedníky. Je lepší, že se s nimi sdílí, že jim vysvětluje, jak nemůže uvěřit
jejich svědectví, než aby zůstal stranou.
Ježíš ho kvůli té neochotě přijmout svědectví ostatních učedníků nezamítl. Dostane se mu stejného zjevení
jako ostatním učedníkům. A jeho zápas, to, že o Ježíšovi tolik přemýšlel a možná v něčem viděl dále než
ostatní, přinese ovoce. – Je prvním, kdo řekne Můj Pán, můj Bůh.
Tolik Tomáš.
Vraťme se k výroku Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Nejprve malá poznámka. Řečtina zde používá
slovesný tvar, který neklade důraz na umístění na časovou osu. Překlad kteří neviděli a uvěří by byl rovněž v
pořádku.
A teď ke slovu blahoslavení. Kde se v evangeliích vyskytuje nejčastěji? Samozřejmě, že v Kázání na hoře.
Kázání, které svým obsahem dává obrysy Ježíšovu vyhlášení, že přišel, aby zvěstoval království Boží.
Kázání na hoře není seznam přikázání ani seznam návodů, jak na to. Jsou to spíše takové příklady, které
ilustrují, o co v království Boží jde, jak to v něm chodí. Člověk dává sám sebe všanc, aby dal tomu druhému
příležitost se zastavit a obrátit. To je to, čemu se v evangeliích říká přijímání hříšníků. Místo přímočarého
ohrazení se vůči zlu je zde ochota zlo strpět, v naději, že to povede ke změně toho, kdo zlo působí. Snaha s
ním vstoupit v kontakt. Přijmout ho navzdory jeho porušenosti. Je to cesta náročná. Úzká. Ale je to cesta, ke
které jsme povoláni. Z hlediska světa problematická, bez nějaké opory v tom, co se děje, co se stalo. –
Opravdu, opravdu bez opory?
Tou oporou, která říká, že taková cesta má smysl, je velikonoční příběh. Ježíš zvítězil nad smrtí. My jsme na
vlastní oči neviděli hřeby vbité do jeho rukou ani probodený bok. Máme ale oblak svědků, kteří Ježíše
dosvědčují a dosvědčovali svými životy. Je zde Přímluvce, který dosvědčuje našemu srdci jeho vítězství.
Přímluvce, který potvrzuje slova apoštola Tomáše: Můj Pán, můj Bůh. – Amen