Kázání 29. 12. 2012

Introit Jan 14,6
1. čtení Zj 22, 13-17
2. čtení Mat 1, 18-21
3. čtení Kol 3,9-10
Písně: 483, Duch a nevěsta, 458, 779, 781, 452

Moji milí, bratři a sestry,
možná jste si někdy, podobně jako já, položili otázku, zda Marie byla opravdu v nebezpečí
ukamenování a zda ji Josef svým konáním před takovou hroznou smrtí opravdu zachránil. Tato
otázka byla impulsem pro sepsání dnešního kázání.
Kdybychom se na to, zda Marii hrozila smrt, zeptali někdy kolem roku 200 židovského rabína, tak
by s naprostou rozhodností takovou možnost odmítl. A možná že by citoval Mišnu, kde jeden rabín
praví, že Sanhedrin, tedy velerada, jež za sedm let odsoudí k smrti jednoho člověka, je špatná. A na
to reaguje jiný rabín slovy, že ne jen za sedm, ale za sedmdesát let je to špatně.
Jak to? Vždyť knihy Mojžíšovy obsahují dlouhé seznamy přestoupení, za které náleží trest smrti. V
Novém Zákoně přece čteme o zákonicích a farizejích, pro které úzkostlivé dodržování litery zákona
bylo zásadně důležité. Není tady nějaký rozpor? Nepochybně ano. Dostaneme se k tomu.
Nejprve ale něco reálií. Z dějin židovstva po ukřižování našeho Pána Ježíše Krista toho obvykle
víme dosti málo. Obykle jenom to, že Ježíš předpověděl pád Jeruzaléma, který Římané skutečně
vyvrátili. To je pravda. Ono to mělo ale několik fází.
Pro to, co chci s vámi sdílet, je důležitá postava jménem Jochanan ben Zakaj. Trochu připomíná
proroka Jeremiáše. Tento člověk v době první války Židů s Římem nabádal k míru s Vespasiánem,
který Jeruzalém obléhal. Obránci Jeruzaléma Jochananovi kvůli tomu spílali a vyhrožovali smrtí.
Podle tradice Jochananovi žáci ho z obleženého Jeruzaléma propašovali ven v rakvi. Jochanan se
pak s Vespasiánem setkal, a ten mu umožnil se usadit v městě Jamnii a vzít pod ochranu potomky
Rabbiho Gamaliela, jenž pocházel z linie krále Davida.
Po několik desetiletí to pak měli farizejové u Římanů dobré – tedy dobré ve srovnání s ostatními
židovskými směry, které byly víceméně úplně potlačeny. Ta doba postačila k tomu, aby farizejové
pod vedením Jochana ben Zakaje položily nové základy judaismu. Středem už nebyl chrám, ale
Tóra a synagoga. Dodnes jeden z účastníků synagogální bohoslužby vyjímá ze schrány Tóru, drží ji
v náručí a naznačuje radostný tanec.
Vznikla Mišna, soubor textů, které daly právní rámec mnoha aspektům života židovského
společenství. Svěcení šabatu, manželství, dědictví a také právní politika, obsahující mimo jiné i
drastické omezení trestu smrti. Rouhání byl jeden z mála přečinů, za který byl i v Mišně trest smrti
zachován. Proto ta urputná snaha rouhání přisoudit Ježíši. Podobně to bylo se Štěpánem.
Kde se ta změna myšlení o vině a trestu vzala? Byl to jistě dlouhý a postupný proces. Něco můžeme
odvodit už z evangelií, něco z proroků. Když Ježíš v příběhu o ženě cizoložné říká Kdo je bez viny,
hoď kamenem, tak to říká lidem, kteří dobře věděli, že v Deuteronomiu stojí: Ten, kdo má zemřít,
bude usmrcen na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. Nebude usmrcen na základě výpovědi
jediného svědka. Svědkové na něho vztáhnou ruku jako první, aby ho usmrtili, potom všechen
ostatní lid. Tak odstraníš zlo ze svého středu.
Tóra vyžaduje, aby za výkon spravedlnosti celé společenství ručilo. Aby samo bylo nástrojem
výkonu spravedlnosti. Přijmout takovou odpovědnost bylo těžké. Pro každého z nás by to bylo
těžké. A stávalo se to stále těžší a těžší. V posledku slavný rabín raného středověku Maimonides
prohlásí, že je mnohem lepší, když je tisíc vinných zproštěno obžaloby, než když je jeden nevinný
usmrcen.

Židovské myšlení se proměňovalo i pod tlakem dobových okolností. Za vlády krále Heroda a
následné římské nadvlády v Izraeli rapidně sílil vliv helénské kultury, který v lecčems působil
podobně jako sekularizační tlak doby dnešní. Vztahy se stávaly méně závazné. Když Jan Křtitel
brojil proti svazku Heroda Antipy s Herodiadou, jež opustila svého manžela Filipa, Herodova
bratra, tak nešlo jen o protest proti tomu konkrétnímu svazku, ale proti celkovému úpadku mravů.
Co s tím? Jak se vyrovnat se skutečností, že rozvolněné vztahy, rozklad manželství se stávají něčím
běžným? Ještě jednou Jochanan ben Zakaj, ne nadarmo přezdívaný Světlo Izraele. Jeho výklad, proč odmítá trestání žen za nevěru, se odvolává na jedno obtížné místo z Ozeáše. Čte ho jako Hospodinův výrok, že dcery izraelské nebudou trestány za cizoložství v době, kdy muži a kněží selhávají a obětují cizím bohům společně s chrámovými nevěstkami. Obrací tak pozornost od
viditelného průvodního znaku, ke kořenu zla. Ten verš z Ozeáše končí slovy. Lid bez porozumění
bude sražen.

U Josefa úsilí o porozumění můžeme očekávat. Čteme o něm, že byl spravedlivý. V kontextu Písma
je spravedlivé takové jednání, které obstojí před Hospodinem. Josef jistě chěl jednat v souladu s
Tórou, tedy s nařízeními obsaženými v knihách Mojžíšových. Z nich lze podle některých výkladů
vyvodit, že pokud dívka zasnoubená muži byla shledána těhotnou s někým jiným, tak už si ji její
snoubenec nesmí vzít za ženu. Proto Josef hleděl Marii propustit. Mohl to učinit buď veřejným
obviněním, což by jí přineslo hanbu, nebo ji propustit potají. Propustit potají znamenalo mlčky
předpokládat, že Marie přišla do jiného stavu proti své vůli a současně vzít odpovědnost za
ukončení zasnoubení na sebe. Podle tehdy platných zvyklostí, jak je lze odvodit z babylonského
talmudu, Josef v takové situaci musel vyplatit Marii jisté odstupné. Protože by to byl on, kdo
inicioval rozchod. Druhá možnost, která se mu naskýtala, byla ji veřejně vystavit hanbě. To by bylo
pro něj finančně výhodnější.
Z možných výkladů, proč Josef jednal tak, jak jednal, si vyberu ten, který se opírá o slovo
porozumění. Překlad onoho verše z Ozeáše slovy Lid bez porozumění bude sražen je veden snahou
o doslovnost. V hebrejském originále je ovšem slovo porozumění vyjádřeno slovesem. Slovesem,
které se jednou překládá jako rozumět, jindy jako spatřit, zahlédnout, uvidět, pochopit. A o to tady
jde. Josef nějak chápe, rozpoznává, kdo Marie je, kým je jako člověk. Snaží se porozumět vzniklé
situaci. Tedy kombinuje to, co intuitivně cítí, s tím, co poznal a přijal rozumem. Vnímá Mariinu
laskavost, křehkost, čistotu, upřímnost, pravdivost, a to musí konfrontovat s věrností tomu, co ví, že
je dobré, totiž Hospodinovu slovu.
Jak si asi připadal? Chvíli asi převažoval pocit zrady, pak zase lítost nad sebou i nad Marií, a pak
snad jakési neurčité tušení, že to přece nemůže být tak, jak se to jeví. A to je ta situace, do které
vstoupil anděl. Bohu díky. –––
––– Jak léta jdou, tak mi stále více a více dávají smysl slova, že Ježíš do svého vlastního přišel.
Křesťané snadno sklouznou do představy, že židovstvo Ježíšovy doby bylo totožné s tím, které nám
popisují knihy Mojžíšovy. Snad i z toho, co jsem dnes povídal, je patrné, že tomu tak nebylo. Zákon
slouží k tomu, abychom nedali zlu prostor. Zlo má pramen u jednotlivce, ale ohrožuje celé
společenství. Zákon je třeba uplatňovat s porozuměním, tedy s pochopením, kde má zlo kořen.
Porozumění znamená jak empatii, tak věrnost tomu, co jsme přijali jako dobré a správné.
Empatie a milosrdenství, to jsou důležité atributy církve. Je poctivé říci, že se s nimi můžeme setkat
i mimo církev. Když zůstane pouze u empatie, milosrdenství a spravedlnosti, tak se církev může
minout s tím podstatným, co nám náš Pán Ježíš Kristus přinesl. Ježíš Kristus je nepochybně pln
milosrdenství a porozumění. Přináší ale také odpuštění. Odpuštění, na které my sami bez jeho moci,
bez jeho zápasu za nás na kříži ze svých sil nestačíme. Ježíšova oběť působila a působí, že na jeho
moci můžeme mít podíl. Ježíš nás vysvobozuje z našich hříchů.
A pak je tady odstraňování zla. To je úkol, který nám zůstal. Je však třeba porozumění, kdy a jak.
Proto máme podobenství o koukolu a pšenici. Proto Ježíš slaví Poslední Večeři i s Jidášem, proto
čteme o tom, kolik zla vychází z našeho nitra. Proto máme nejprve vyjmout svá břevna. Proto
máme příslib Ducha Svatého, ujištění, že v tom zápase – a on to je zápas – nejsme sami. Můžeme
vstoupit do jeho moci, odpustit a hledět k němu, k Ježíši Kristu, v šatě bílém, v rouchu vypraném.
Můžeme se s ním setkat u stromu života.

Amen