Kázání 3. 3. 2023 (pro děti)

Písně: 214, 4, 640, Malomocní (2x), 497, 300
introit: Ž 3,4
1. čtení Lk 17,11-19
2. čtení 1Tes 5,18
3. čtení Fp 4,6

Milé děti (milí bratři a sestry),

půjdeme si to postupně po textu písničky. Všechno související s tím „děkováním“ v ní je, jen to probrat.

Když malomocní pustou plání šli… Malomocenství, lepra. My dnes víme, že malomocenství je infekční nemoc. Bakterii objevenou panem Hansenem v roce 1869 umíme zničit a tak nemoc léčit. Když se ale nezastaví, necitlivé skvrny na kůži (Čapek, Bílá nemoc!) se změní v rány a postupně začnou odpadávat kusy masa a třeba prsty. Už to znamená, že je to nemoc hnusná a nebezpečná. Kdo měl v té době tuto nemoc, musel křikem varovat lidi kolem sebe, aby se k němu nepřibližovali. Věděli, že to je – dnešními slovy – infekční onemocnění. Od jednoho malomocného se může nakazit další. Ježíš také tudy šel. Však jsme také slyšeli, že těch deset malomocných zůstalo stát opodál Ježíše a svoji prosbu o pomoc křičeli na dálku.

K tomu ale patří ještě jedna důležitá okolnost. Lidé tenkrát netušili nic o bakteriích, které přenáší i zvířata. Vznik nemoci si neuměli vysvětlit a tak považovali malomocné za hříšníky, které touto nemocí potrestal Pán Bůh. Je za tím taková dost hloupá myšlenková zkratka. V Bibli máme několik příběhů o tom, že Bůh někoho malomocenstvím potrestal – reptající Mojžíšova sestra Mirijam (Nu 12,10), Elíšův hamižný pomocník (2Kr 5,27) a král Uzijáš, který se pletl kněžím do bohoslužeb (2Par 26,18). Je tam řeč o mnoha dalších malomocných, ale u nich se vůbec o Božím trestu nemluví! Ale lidé si to spojili a brali to tak nějak šmahem – kdo je malomocný, to je hříšník a tečka! Tak se k stranění se nemocného ještě přidalo pohrdání, protože ten člověk musel spáchat něco hnusného, když se mu tohle stalo. Něco takového si od svých přátel vyslechl třeba spravedlivý Job.

Tak se drží malomocní malomocných, žebrají společně. Mají stejné postižení, tak si vzájemně nemají co vyčítat či předhazovat. Všichni jsou ale odkázáni na milosrdenství druhých. Ježíš také tudy šel. Každého kolemjdoucího je potřeba požádat o pomoc!

Prosili jej o slitování. Na jiného by křičeli prosbu o peníze či jídlo. Ale tady použili zvláštní slovo. V Bibli to bylo „mistře“, ale je to něco jako „ty, který máš právo rozkazovat“. Jsou přesvědčeni, že Pán Ježíš má právo rozkázat i té jejich nemoci, aby odešla. Určitě chtějí toto. A on tu prosbu vyslyšel. Ale tak nějak zvláštně. On té nemoci vůbec nic nerozkázal. Až to některým opisovačům Bible přišlo hloupé a dopsali tam, jak Pán Ježíš říká „Buďte uzdraveni“, nebo „chci, abyste byli očištěni – a hned byli očištěni“. Nic takového ale Pán Ježíš neřekl. On je poslal (dnes bychom řekli) k doktorovi. Kněží měli na starosti posoudit, jestli někdo je nebo není malomocný a poslat ho buď do izolace, nebo domů. Tak jdou – a cestou se uzdravují, do Jeruzaléma k chrámu již přichází uzdraveni. Hle, deset jich je. Žasnou kněží: „Kdo pomohl jim ke zdraví?“ A uzdravení domů běží. Jsou zdraví. Fakt, že ano! Viděli to už během cesty a teď to mají oficiálně potvrzené! Komu říct, že už jsou zdraví?! Kam jinam by měli jít, než za rodinou! Ukázat svým nejbližším, že už jsou v pohodě! U Ježíše se nestaví. Snad si řekli, že od toho přece zázrační rabíni jsou, aby uzdravovali. A kdoví, jak to bylo – vždyť je vlastně nijak neuzdravoval! Nic jim neřekl, jen je poslal ke kněžím a to udělali, takže nic dalšího už potřeba nebylo!

Však někdo spěchá k němu zdáli. A s dobrou zprávou už tu je: „Jsem zase zdráv!“ A Pána chválí a s radostí mu děkuje. Není to úplně tragické Přece jen aspoň jeden. Ten, kdo se vrátil bez nesnází, to právě Samaritán byl. No – překvapí to. Samařané a židé se nestýkají. V leprosáriu se na to asi zas tak nehledělo, ale teď? Jedni druhými pohrdají jako zrádci čisté a pravé víry v Hospodina.

Není toho mnoho, co by je odlišovalo. Věří ve stejného Boha a pět knih Mojžíšových mají společných! Ale možná právě proto jsou tak na kordy. I Pán Ježíš to vyjádřil slovy: „Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?!“ Uprostřed svaté země žid Ježíš označuje samařana za „cizince“. Tenhle „není náš!“

Však Ježíš řek: „Proč devět schází? Vždyť jsem jich deset uzdravil!“ Devět „našinců“ je kdovíkde. V tuto chvíli cizinec zahanbuje našince. Tento samařan rozpoznal, že skrze Pána Ježíš působí Bůh. Bůh, kterého mají společného a kvůli tomuto Bohu stojí zato zahodit nějaké rozdělování na židy a Samařany. Vděčnost Pánu Ježíši je tak velká, že ho přivedla nazpět. Uzdravených je pořád deset. Když zapomenem na své díky, i tehdy, Pane, měj nás rád! Pán Ježíš neodvolal ono uzdravení. Tenhle desátý ale má ještě něco navíc. Jeho vděčnost ho přivedla k Pánu Ježíši.

A uč nás, staré nevděčníky, jak chválit tě a děkovat. Umět poděkovat a dělat to – to přináší do vztahu něco nového. Tohle je pro nás hlavní poselství příběhu. Samařanovi jeho návrat a poděkování umožnilo sblížit se s Pánem Ježíšem. Tohle děkování dělá. Dělá to ve vztahu k lidem kolem nás i ve vztahu k Pánu Bohu. Ten vztah to zlepšuje. Teď mi vůbec nejde o to, že to poděkování tomu druhému udělá radost! To také, je to fajn, ale jde mi o nás samotné. Nás samotné děkování mění. Když člověk poděkuje, tak se za tím skrývá rozpoznání, že nejsme nevděčníci. Že to nebereme jako samozřejmost. Že si toho vážíme.

Člověk si strašně snadno zvykne brát dobré věci od druhých jako samozřejmost. Jeden příklad za všechny. Kdosi jednou pronesl větu: „Ten člověk si snad myslí, že byt je zázračné místo, kde kdekoliv pohodíte špinavé oblečení, tak ono se samo vypere, vyžehlí a složí do skříně!“ No – a už tu máme jednu věc, za kterou asi víme, komu by šlo poděkovat.

Vezměme si to jako domácí úkol. Najít jednu věc, kterou jsme doposud brali jako samozřejmost a hezky za ní tomu druhému poděkovat. Když takových věcí, za které poděkujeme, bude víc, když to budeme dělat každý den a když mezi těmi, komu děkujeme, bude i Pán Bůh, tak to bude úplně skvělé.

Amen