Kázání 5. 11. 2023

Písně: 38, 342, 326, 757, 327,
Vstup: Ž 27,1.13-14
1. čtení: Gn 21,1-14a
Text: Gal 4,21- 5,1
Poslání: Gal 5,13-14

Milí bratři a sestry,

ta Pavlova argumentace je trochu „zvláštní“. Přesně v tom významu „zvláštní“, jak ho používáme, když se nám něco moc nezdá. Příběh Izmaela a Izáka známe. Četli jsme si v prvním čtení kousek, ale známe historii Abrahama a Sáry, kteří chtěli tak nějak urychlit naplnění Božích zaslíbení. Věděli, že se jim má narodit dítě, ale až příliš dlouho se nedělo nic. Tak se rozhodli „zatlačit na pilu“. V otrokářské společnosti se takové děcko dá přece sehnat docela snadno. Do svých plánů zatáhli Sářinu otrokyni Hagar – no a bylo z toho hodně nepříjemností na všechny strany.

Je to příběh, který jeho čtenáři znali velice dobře. Apoštol ho nemusí převyprávět, jen na něj odkazuje. Odkazuje ale v argumentaci samotnému příběhu hodně vzdálené. Minimálně na chvíli si budeme muset celou tu historii odmyslet. Pro začátek je podstatná jediná informace – Hagar je otrokyně, Sára je svobodná žena.

On ten příběh nakonec ještě zajímavý bude, ale pro tuto chvíli si stačí pamatovat jediný zásadní rozdíl Hagara a Sáry. Otrokyně a svobodná žena. Hagar je otrokyně a tak i její syn bude otrok. Oproti tomu Sára, žena svobodná, rodí svého syna do svobody božích dětí.

Otrok, nebo svobodný – a právě v tom vidí apoštol Pavel obraz dvou možných vztahů k Bohu. Něco, co v Galacii zjevně soupeřilo. Apoštol Pavel razí svobodu Božích dětí. Svobodu, kterou vydobyl Kristus. Proti tomu se ovšem vymezují lidí, pro které je zásadní vztah k Bohu založený na plnění přikázání. Co nakonec převáží? Seznam jasně popsaných pravidel, která je potřeba dodržet, nebo dost neurčitě uchopitelný vztah k Bohu, který vychází z důvěry v Boží zaslíbení.

V konkrétních projevech u nás spory listu galatským trápit nemusí. Tam to byl především spor o obřízku. Obecný princip ale zůstává platný dodnes a stojí zato přemýšlet, čí jsme děti my. Jestli se jako křesťané – obrazně řečeno – hlásíme spíš k Sáře nebo spíš k Hagar. Ještě jednou připomínám, že pro potřeby těchto úvah je potřeba se zatím odpoutat od toho samotného příběhu. V rámci starozákonního příběhu Sára není kladná hrdinka. Popravdě řečeno – tam není kladným hrdinou ani jeden z lidských aktérů. Kdybych ale měl poměřovat svoje sympatie, tak je pro mne na prvním místě Hagar. Sára pak bude až úplně na konci tohoto žebříčku.

Jenže apoštol už tady vychází z tradičního židovského výkladu tohoto příběhu. Zatímco ve Starém zákoně si Izmael a Izák hrají, tady už je řeč o tom, že Izmael Izáka „pronásledoval“. Z příběhu o zápasech víry a pochybností se postupně stával víc a víc příběh oslavující linii Abrahama, Izáka a Jákoba. Izrael podle těla. Tam dost pochopitelně Hagar egyptská (!) nemá žádné místo. V linii Božího lidu si Abraham bere nevlastní sestru. Jeho syn Izák dostane Rebeku, dceru Abrahamova synovce. Rebeka má bráchu Lábana. Jeho dcery si pak vezme Izákův syn Jákob. Nemísit se s jinými národy – to je příkaz, který bude v židovství znovu a znovu připomínán a zdůrazňován.

Když je to postaveno takto, je jen logické, že Hagar bude v Pavlově alegorickém výkladu postavou negativní. Její základním atributem je otrocké postavení. Hagar je otrokyně a tak i její syn bude otrok. Oproti tomu Sára, žena svobodná, rodí svého syna do svobody božích dětí.

Opakuji – je to hodně volné uchopení starozákonního příběhu z života praotce Božího lidu Abrahama. Apoštolu Pavlovi jde ale o naprosto zásadní rozdíl mezi židovstvím své doby a tím, do jaké podoby ho mění Kristus a jeho oběť na kříži. Jedno jako druhé bude náboženství lidu Abrahamova. Teď jde o to, jestli lidu Abrahamova a Izákova, nebo Abrahamovia a Izmaelova. Zcela záměrně staví Pavlovy galatské oponenty do pozice „izmaelitů“, Abrahamových potomků, se kterými je cosi zásadně v nepořádku. Jsou to děti Abrahamovy, ale nepochopili svoje postavení před Bohem. Řídí se všemožnými lidskými předpisy. Ne nutně předpisy vymyšlenými lidmi – zase tak moc to Pavel neohne! V Galacii bylo velké téma „obřízka“. Jasně, že obřízku stanovil Bůh – ale Pavel vysvětluje, že všechny tyto předpisy vznikly až později a časem. Nejprve je tu Boží vyvolení, Boží požehnání… Teprve později přichází obřízka a ještě později Mojžíšův Zákon. Mají tedy nižší váhu, než má vyvolení a požehnání. Je to Boží odpověď na lidskou neschopnost žít en z Boží milosti.

A to důležité Pavlovo rozpoznání – nejen, že mají nižší váhu. Tyto předpisy Zákona člověka nakonec zotročují. Izmael přišle na svět jako výsledek lidského rozhodování a je syn otrokyně. Může se snažit sebevíc, ale tohle nemá jak odstranit. Vždycky bude muset poslouchat další a další lidské rozkazy. Bát se trestu, který přijde, pokud poslouchat nebude. Kdyby vše zůstalo jen u života ze zaslíbení, života z Božího vyvolení, života z důvěrného vztahu s Bohem, tak by to všechno bylo úplně skvělé. Izák, svobodný syn svobodné Sáry – to je dítě, které se rodí v této atmosféře důvěrného vztahu s Bohem. Byl zaslíben a jako naplnění Božího zaslíbení se narodil.

To jsou dva naprosto odlišné způsoby, jak hledat dobrou budoucnost. „Z těla“, nebo „skrze zaslíbení“. Apoštol podtrhne, že míchat se to nedá. Vyžeň otrokyni i jejího syna, neboť syn otrokyně nebude dědicem spolu se synem svobodné!

V galatských sborech se to míchat pokoušeli. Do svobodných křesťanských společenství přišli lidé, kteří se pokoušeli vracet do křesťanské praxe předpisy Mojžíšova Zákona. Není divu, že se apoštol Pavel tvrdě postavil proti. Ježíš Kristus obnovuje prostor pro svobodný vztah s Bohem. Ne na základě předpisů, ale na základě Božího vyvolení. Poslušnost Boží vůli ne ze strachu z trestu, ale z radostného rozpoznání, že to je pro všechny zúčastněné to nejlepší řešení. V křesťanských sborech se schází lidé, kteří poznali, že jsou Bohem vyvoleni. Uvěřili jsme v moc spasitelného díla Pána Ježíše Krista. Nečeká se od nás vůbec nic, protože spásu dostáváme darem. S tímhle žijeme.

Jenže žít v takové svobodě je náročné. Už v tom listě galatským se apoštol musí vyrovnávat s nebezpečím, že se ze svobody stane svévole. Bylo již tehdy smutnou zkušeností, že se křesťané nadšení objevenou svobodou chovali jak urvaní ze řetězu. Před časem jsme probírali téma víry a skutků a ukazovali jsme si, že tohle řeší Pavel na víc místech, že člověk žijící ve svobodě Božího dítěte nesmí být sebestředný sobec. Láska k bližnímu je přirozený projev života člověka, který žije z moci Božího Ducha.

Ono nakonec vnější chování „Izákovců“ a „Izmaelovců“ není zas tak odlišné. Apoštol ukazuje, že klíčový rozdíl se skrývá někde hlouběji – v kořenech, v motivaci. Duch svatý vede do značné míry k témuž, k čemu vedl Zákon sáhodlouhým seznamem příkazů a zákazů. Galatským 5,14: Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! Jenže ten rozdíl v kořenech, v motivaci – ten se nakonec ukáže jako naprosto zásadní.

Chovám se dobře, protože mne k tomu vedou příkazy a zákazy, nebo protože se nechám vést dobrým Bohem? Na konci jednoho i druhého bude dobré chování. Rozdíl si ale snadno představíme, když si ho převedeme na výchovu dětí. Zkusme si představit atmosféru ve třídě či na táboře. V jedné skupině vládne přísný dril, v druhé svobodný duch prožívaného poznání dobra a zla. Jsem k dobrému chování motivován strachem z trestu, nebo radostí z poznaného dobrého řádu?

Vzpomínám si na puťáky s mládeží před lety. Začínali jsme nedělí, první večer někde v kempu – a byla to divočina. Druhý den vyspávali do oběda a do ešusu koukali, jak když nadloube volovi. Že by se ten den odpoledne ještě stihlo někam dojít a něco vidět, to ani náhodou. Tak se tak nějak blengalo po kempu, koupání a tak. Zopakovali si stejný scénář ještě jeden večer a s tím spojený druhý den. No a pak přišli s tím, že by ve středu už chtěli něco jiného, než jen blengat po kempu. Dobře – ale to znamená jít včas spát a druhý den brzy vstát a vyrazit. Zatvářili se – no, asi si to umíte představit – ale fakt to klaplo a až do konce akce už věděli, že některá pravidla se dodržují, protože jsou prostě objektivně dobrá. Ne ze strachu z postihu, ale protože pak svět funguje lépe. A pro pořádek – jasně, že se z nich nestali Mirkové Dušínové, co v životě neřekli sprosté slovo! Jde mi o tu motivaci. Nebyl to strach z trestu ale svobodně rozpoznání co prospívá a co škodí.

To, že se z nich nestali Mirkové Dušínové, v sobě ale nese velmi podstatný zádrhel. Může to budit dojem, že život ve svobodě dlouhodobě stejně nefunguje. On totiž skutečně někdy nefunguje. Tedy – nefunguje automaticky. Ani z Abrahama se nestal Mirek Dušín a ze Sáry Vlasta Sýkorová (to je dívka, která vyšila Rychlým šípům jejich první vlajku). Jsou to manželé vyvolení do svobody, kterým je dáno zaslíbení potomstva jak hvězd na nebi. Ale trvá to dlouhé roky – a jak to trvá moc dlouho, uvrtají se do zcela lidských řešení. Zatáhnou do toho Hagar, zkomplikují život sobě, jí a nakonec i svým dětem. Kdyby jim Pán Bůh da za uši hned, jak to Sáru napadlo, bylo by to všechno snazší!

Možná jste viděli pohádku Anděl Páně. V jedné scéně anděl Petronel vysvětluje Pánu Bohu, že nechává lidem moc velkou svobodu a že by už na zemi měla panovat pevnější Boží ruka. Galatské pokušení trvá dodnes. Nějak do izákovské rodiny přece jen propašovat aspoň trošku toho Izmaele. Stanovit nějaká pravidla, zákony, aby už na zemi bylo jasné, kdo se tím řídí a kdo ne. Kdo půjde do nebe a kdo do pekla.

Co však říká Písmo? „Vyžeň otrokyni i jejího syna, neboť syn otrokyně nebude dědicem spolu se synem svobodné.“ A proto, bratří, nejsme syny otrokyně, nýbrž ženy svobodné. Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. Prostě už ne. Fakt ne. Neexistují žádná pravidla, která je potřeba dodržovat, abychom mohli do nebe. Kristus nám vydobyl svobodu Božích dětí. Brána do nebe je otevřená a vítán je každý. Nenechme se spoutat nějakým dalším „musíš“ či „nesmíš“, za kterým se bude skrývat zas jen další otročení předpisům.

Církev – to je ten „nový Jeruzalém“, který jednou přijde v plnosti, ale už tady a teď máme nebeské občanství. Učme se žít ve svobodě nebešťanů. Je to náročnější, chce to mnohem víc trpělivosti a naslouchání Bohu. Chce to živý vztah s Bohem, tedy modlitbu, čtení Bible, život ve společenství církve.

Takový život ale ukazuje k nebi, k radosti a pokoji Božího království, které si člověk užívá, těší ho to, baví ho to, protože na vlastní kůži prožívá, jak je to dobré. Když selhali Abraham a Sára, selžeme i my. Boží zaslíbení ale platí a s ním i poznání, že tam, kde bránu do nebe otevírá Pán Ježíš, tam ji nikdo zavřít nemůže.

Amen