Opuštění hříchů

Písně: 25, S 407, 688, 384, (VP), 510, 695, 512
Introit: Ž 25,6-11
1. čtení: Mk 1,1-12
2. čtení: J 17,15-21
3. čtení: 2Kor 5,17-20

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o samém jádru evangelia. Co je to nejpodstatnější v Ježíšově působení? Že nám přinesl odpuštění hříchů. I v prvním čtení bylo vidět, jak je právě toto téma, které se snaží Pán Ježíš otevírat. Jak nechce být vnímán jako divotvůrce a uzdravovatel, ale především jako ten, kdo přináší možnost smíření člověka s Bohem. Odpuštění hříchů, tedy možnost začít znovu a lépe.

Od svých učedníků očekává, že právě o tom budou s lidmi mluvit. To je jádro evangelia, tedy zásadní motiv každého kázání. Boží láska, která nám skrze Ježíše Krista otevírá možnost nově začít. Člověk, který uvěří, který se nechá pokřtít, tak získává jakýsi základní „nulový stav“, kam se vždycky může vrátit a zkusit to jinak a lépe. Už nikdy nepůjde do mínusu. Ten, kdo uvěřil Ježíši Kristu, tak ví, že i kdyby udělal cokoliv nejhoršího, tak u Ježíše je odpuštění.

Když se zvěstuje evangelium, tak se mluví o Boží lásce, jak ji můžeme poznávat na Ježíši Nazaretském a tím prvním, na co bychom měli myslet, je odpuštění hříchů. Srovnaný vztah s Bohem, který otevírá prostor a dává sílu k tomu srovnat si vztah i s lidmi. Jak má takové naše kázání světu vypadat, to poznáváme z toho, za co se Ježíš modlí. Celá 17. kapitola Janova evangelia je dlouhá Ježíšova modlitba a my si z ní dnes kousek rozebereme. Kousek dost zásadní, protože nám ukazuje Ježíšův pohled na nás, na náš úkol v tomto světě. Teď už skutečně jde i o nás, protože v té modlitbě nejsou zmíněni jen apoštolové, ale i výsledky křesťanské misie, tedy vposledku my, jak jsme tady.

Tím prvním, co o nás slyšíme: Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého… Ježíšovým cílem není křesťany uzavřít do zbožných partiček, kde budou sami mezi sebou šťastní a spokojení. Právě naopak – měli zůstat ve světě a působit jako sůl země, jako světlo světa, jako kvas, aby tento svět proměňovali. Mají být ve světě, ale být jiní a tou svojí jinakostí vnášet do tohoto světa něco, co z tohoto světa není. Pravidla a řády Božího království – a už víme, že na prvním místě je to odpuštění hříchů. Zvěst o Boží lásce, která dává do každého lidského průšvihu možnost začít znovu a lépe.

Jasně, že se ve světě děje spousta zlého. Celý svět je pod mocí Zlého… píše Jan ve svém dopise (1J 5,19). V tomto světě vládnou velmi špatné principy, kterých se máme vyvarovat. Opakem odpuštění je touha po pomstě. Touha mít za každou cenu poslední slovo. Mít všeho co nejvíc klidně na úkor druhých… Taková pokušení útočí i na křesťany a Pán Ježíš se modlí, aby nás Pán Bůh chránil, abychom těm pokušením nepodlehli. Ne ale tak, že utečeme ze světa! Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého… Smyslem života křesťana není stranit se ostatních, abychom se náhodou nějak neušpinili, ale naopak být s nimi a ukazovat jim, že to jde i jinak.

Vzorem je nám Pán Ježíš. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Pán Ježíš neutíkal ze světa, nestranil se lidí, protože byli moc „světští“ moc hříšní. Ježíšovi kritici mluvili o milovníku hodů a pitek, příteli celníků a hříšníků (Mt 11,19). Měli Pánu Ježíši za zlé právě to, že šel ke spodině tehdejší společnosti. Že se s těmi lidmi baví jejich způsobem zábavy – ale ti lidé se pak měnili k lepšímu. Ne Pán Ježíš k horšímu. Zjevně to nějak jde – žít ve světě a přece zůstat věrný Boží vůli.

Pán Ježíš se modlí právě za to, abychom tohle zvládli. Abychom jako návštěva v tomto světě zaváděli pravidla našeho nebeského domova. Stejným způsobem, jako to dělal on. Neutíkal. Proměňoval, ale sám se nenechal proměnit. Do poslední chvíle dává lidem možnost nápravy, nového začátku. Ještě pár minut před smrtí se na kříži modlil za svoje pronásledovatele.

Teď se ale modlí za své učedníky a modlí se ne úplně srozumitelně. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Když to trochu rozříkám, vyjde něco jako: To, co má Ježíšovy učedníky odlišovat od zbytku světa, je to, že budou poznávat pravdu. To, co odlišuje křesťany od nekřesťanů, je poznaná pravda. Poznaná! Ne něco, co jsme si navymýšleli, ale když Pán Ježíš Pánu Bohu říká tvoje slovo je pravda, tak je za tím rozpoznání, že máme Boží vůli hledat a když ji poznáme, tak se podle ní řídit. Zůstaňme dnes u toho odpouštění: jestliže poznáváme jako Boží pravdu, že nám bylo odpuštěno a můžeme vždycky začít znovu, tak se podle toho mají řídit i naše mezilidské vztahy. Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům… Tady je Boží vůle očividná, tak se jí řiďme! Odpuštění jsme přijali, tak to odpuštění posílejme dál!

V tomto světě máme působit aktivně. Nejen čekat, až se někdo bude zajímat a ptát. Pán Ježíš přišel do tohoto světa a sám šel za lidmi. Časem už za ním chodili lidé sami, ale první krok udělal on. Právě tak posílá nás. Máme jít za lidmi. Tento svět se nezmění, když ho nebudeme sami aktivně měnit. Tak se Pán Ježíš modlí …jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa a my z toho slyšíme, že se nemáme zavírat v kostelích a omezit život sboru na udržování sebe sama. Jak říkal Michal Jungmann řečený „medvěd“ – tábor, na kterém není aspoň jeden nevěřící, je hezká teambuildingová aktivita, ale ne křesťanský tábor.

Pán Ježíš přišel do tohoto světa a právě tak očekává od nás, že do toho světa půjdeme. Máme totiž něco, co tento svět potřebuje. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni. Tady Pán Ježíš mluví o své smrti na kříži, kterou pro nás získává to pořád opakované odpuštění hříchů. Tohle je to zásadní a podstatné, co se snažil Pán Ježíš vyřizovat světu a co očekává, že budeme ve světě vyřizovat my. To je sama podstata evangelia, radostné zvěsti: Bůh nám v Ježíši Kristu odpouští naše hříchy. Ať uděláš cokoliv, věř, že Bůh Ti vždycky dává možnost začít znovu a lépe. Vyřizovat světu tuto zvěst, to je nejdůležitější úkol církve.

Církev dělá spoustu další dobré práce, ale zvěstování evangelia o odpuštění hříchů – to je úkol, který za ni nikdo neudělá. Je možné, že to bude světu připadat nadbytečné. Už jsem tolikrát slyšel, že kdyby byli křesťané co k čemu, tak rozdají všechen majetek, předělají kostely na koncertní sály a ubytovny pro bezdomovce. Že se mají vykašlat na bohoslužby a modlení a začít dělat něco užitečného – diakonie, charita, koncerty, přednášky, besedy, holt nějaké ty svatby, ale hlavně psychoterapie, poradenství v krizi a tak…

Nic z toho nejsou špatné věci, ale je to otázka priorit. Vzpomeňme si na první čtení. Tam od Pána Ježíše také očekávali prostě uzdravit ochrnutého a jedeme dál. Pán Ježíš na tohle nepřistupuje. Ne, že by uzdravení bylo špatné! Ale to podstatné, kvůli čemu přišel, je zvěst o smíření s Bohem. Zvěst o odpuštění hříchů. To je to, co potřebuje onen ochrnutý nejvíc a co mu nikdo z těch přítomných nenabídne.

Možná Vás už dohnal příběh Nicka Vujicice, křesťanského kazatele, který se narodil bez rukou, má jen zakrnělé nohy a na jedné má dva prsty. Nebo příběh spisovatelky Joni Eareckson – Tada, která ochrnula po skoku do vody. Tihle dva nebyli zázračně uzdraveni a přece svědčí tomuto světu o Boží lásce – protože rozpoznali, že odpuštění hříchů je dost na to, aby člověk mohl v tomto světě žít dobrý život. Život, který mění tento svět k lepšímu. A kolem nich se ten život k lepšímu opravdu mění.

Pán Ježíš na prvním místě odpustil onomu ochrnutému jeho hříchy. Odpuštění hříchů bylo to klíčové a zásadní. To je sama podstata evangelia. Centrální bod radostné zvěsti je fakt, že v Kristu jsou nám odpouštěny hříchy. Otevírá se nám přístup k Bohu, otevírá se nám přístup ke srovnání vztahů mezi lidmi. Člověk, který přijme odpuštění hříchů, člověk, který je takto smířen s Bohem – ten dostává prostor a posilu k tomu, aby se smiřoval i s lidmi kolem sebe. Smíření, pokoj, odpuštění… To jsou základní znaky nebeského království, základní pravidla života tam, kde jsme opravdu „doma“, než jsme přišli do tohoto světa na návštěvu.

Jsme občané nebeského království, kteří tady na zemi zavádí pravidla života svého domova. Vzorem je nám Pán Ježíš. Tím nejpodstatnějším, co máme v tomto světě měnit, je zvěstovat odpuštění hříchů a možnost nového začátku. Ježíšova oběť je zárukou, že ať se stalo cokoliv, vždycky je tu možnost obnovení narušených či zničených vztahů. To je evangelium, které se nemění od apoštolských dob až dodnes. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří… modlí se Pán Ježíš a my si můžeme představit, jak se postupně ta zpráva o Boží lásce dostala až k nám.

Jak se to pozná, že to funguje? Fakt jsou hříchy odpuštěny? Když se zákoníci tehdy v Kafarnaum pozastavili nad Ježíšovým odpuštěním hříchů, tak jádro otázky bylo: „Nejsou to jen plané kecy? Je to odpuštění hříchů reálné a opravdu má ten člověk od toho okamžiku srovnaný vztah s Bohem?“

Tahle otázka je nadmíru důležitá, protože se stejnou otázkou se svět obrací i na nás. Kulturní servis, diakonie, charita, svatby… Jo – to je očividné. To nikdo nezpochybňuje, že se to opravdu děje a lidé toho rádi využijí, stejně jako ochrnutý rád využil toho, že ho ti čtyři dobří lidé nesli za Pánem Ježíšem. Ale jak je to s tím odpouštěním? Jak je to s tou možností nového začátku? Fakt je to pravda? Opravdu v tomto světě funguje odpuštění? Jak se to pozná, že to je fakt pravda?

Pán Ježíš ve své modlitbě jakýsi „důkazní materiál“ nabízí: …aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás… Jednota, která je obdobná jednotě Ježíše a jeho nebeského Otce. Ty dva vidíme v trvalém rozhovoru. V trvalém vztahování se jednoho k druhému. Teď se zrovna Ježíš modlí, tedy hovoří s Bohem. V okamžicích radostí i starostí se k Bohu obrací. Víme, že na modlitbu si Ježíš programově hledal čas. Přímý rozhovor je důležitý. Jindy ale prostě plní Boží vůli, žije s trvalým vědomím Boha. Tohle je vzor pro církev, tedy pro nás! Život v neustálém vztahování se k Bohu a k druhým.

Naše vzájemné vztahy jsou největším misijním nástrojem. Naše chování. Pokud mezi námi vládne jednota, trvalé vztahování se jeden k druhému tak svět rozpozná, že to odpuštění a možnost nového začátku fakt funguje. Že to nebyly zbožné leč plané kecy, ale realita Božího království, která v nás vstupuje do tohoto světa a je k ní zván úplně každý. Když na nás uvidí, že to funguje, tak svět uvěří, že Bůh skutečně Ježíše poslal. Že to, co kázal Ježíš a k čemu vedl lidi, že to je dobrá cesta, po které se skutečně dá jít. Přes všechna selhání a pády po ní dál půjdeme my a díky důkazu našich životů pak – dá-li Pán, přijmou pozvání i další.

Amen.