Ko 3,12–16

Introit: Ž 147,7–12
Čtení: Mk 2,1–12
Text: Ko 3,12–16
Příběh, který jsme slyšeli z evangelia, vypráví o Ježíši, který uzdravuje ochrnutého člověka. Dělá to proto – a to jsou jeho vlastní slova – „abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy.“ O to jde na prvním místě a ten div to jenom potvrzuje. Když je nám zle a svírá nás nemoc, toužíme právě po zdraví a po ničem jiném. V Ježíšově pohledu však je mnohem víc odpuštění hříchů. A právě to největší on dává, s tím mohou počítat i Pavlovi čtenáři v koloském sboru a všichni, kdo Kristu věří. Nemoc může trápit dál, jako apoštolovi přes všechny jeho prosby zůstal v těle osten utrpení, ale hřích je odpuštěn a tím se všechno mění ve vztahu k Bohu i lidem. „Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má–lí kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“

Protože žijeme v této jistotě, můžeme mít v srdci Kristův mír a můžeme navzdory všem trápením, jež život přináší, Boha chválit. Právě tím končí ten příběh o ochrnutém a uzdraveném člověku v Kafarnaum: „všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.‘ “ Možná, že těm lidem trochu závidíme, protože byli svědky divu, prožili něco zcela mimořádného, když viděli Ježíšův mocný čin, který zcela změnil život člověka. Ale to se přece stalo i s námi, když nám Pán odpustil; to je ten div, který není vidět, ale za který můžeme stále děkovat. „S vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“

Tato výzva patří k dnešní neděli Kantate, Zpívejte. Z života apoštola Pavla víme, že když byl ve vězení ve Filipis, v noci tam se svým spoluvězněm Silasem oslavoval zpěvem Boha. (Sk 16,24). A o křesťanech na konci l. století čteme v úřední zprávě místodržícího Plinia, že „zpívají píseň Kristu jako svému Bohu.“ Jistě můžeme Pána Boha oslavovat i jinak, ale zpěv tu má nezastupitelnou úlohu. Jde ovšem o to, aby chvála naši hlasivek a rtů byla chválou našeho nitra, aby vycházela z našeho vděčného srdce. Apoštol Pavel nehodnotí písně po stránce hudební či básnické, ale zmiňuje Ducha svatého, který skutečnou oslavu Boží zpěvem umožňuje.

V jednom věhlasném koncertním sále se konala generálka Händelova Mesiáše. Když hudební hvězda dozpívala slavnou arii „Já vím, že Vykupitel můj živ jest“, přistoupil k ní dirigent a před stovkami hudebníků ji řekl: „Máte úžasný hlas a dokonalou hlasovou techniku. Jenom nevíte, že váš Vykupitel je živ.“

Teprve když to víme a radujeme se z toho, když Kristovo slovo v nás přebývá v celém svém bohatství a proměňuje naše jinak nevděčné srdce k trvalé vděčnosti, tu dávnou výzvu 147. žalmu: „Chval Jeruzaléme, zpěvem Hospodina“ slyšíme pro sebe a víme, komu a proč zpíváme. Ten zpěv začíná v srdci: „s vděčnosti v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“

Amen.