Křest Kornélia

Introit: J 3,16
1. čtení: Dt 4,5-8
2. čtení: Sk 10,1-21
3. čtení: Mt 16,10
Písně: 623; 118; 443; 182; 685

Moji milí, bratři a sestry, vážení hosté:

křest Kornélia je počátek církve, která je pro všechny národy, tedy i pro nás. Toto biblické místo zná každý, kdo chodil do nedělní školy nebo dost dlouho poslouchal kázání. Detailní čtení přesto může přinést překvapení.

Mě třeba překvapilo, že apoštolu Petrovi nikde není řečeno „je to takhle a takhle”. Má vidění, to ano; je tam působení Ducha Svatého, to ano; je tam vybídnutí, aby šel s Korneliovými posly, to ano; ale pořád je tam toho spoustu, co musel rozpoznat a doplnit sám.

Když čteme Písmo, tak ho většinou čteme s vědomím, jak to dopadlo. A pak nám může něco utéct. Třeba Petrova odvaha a ochota jít do rizika. Kdyby se apoštol Petr držel jenom toho, co mu bylo výslovně řečeno, tak by si v Kornéliově domě stoupnul před shromážděné a sdělil by, že byl vybídnut Duchem, aby do Cesareje šel s Korneliovými lidmi, ale že si není zcela jist proč. Že to asi nějak souvisí s pojídáním nečistých pokrmů, ale že úplně neví jak.

Tak se to ovšem nestalo. Petr šel do rizika, že té situaci správně porozuměl. Co se v Kornéliově domě stalo, je v oddílu, který jsme už nečetli. Petr řekl „Dobře víte, že židům není dovoleno stýkat se s pohany a navštěvovat je. Mně však Bůh ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním poškvrňuje nebo znečišťuje.”

Vezměme vážně jeho slova „že mu [to] Bůh ukázal” a věnujme se chvíli tomu, jak slovo ukázat běžně používáme. Ukázat je něco jiného než přikázat. Když někoho požádáte, aby Vám ukázal, jak se to dělá, tak to říkáte s nadějí, že uvidíte něco, co jste dosud nepostřehli, nepochopili. Když nějaký podnikatel vzpomíná na jiného se slovy, že mu ukázal, jak se řídí firma, tak tím myslí něco více než jenom nějakou manažerskou příručku. Je to odkaz na nějaký zážitek, na nějakou společnou cestu, kterou urazili, na úsilí to pochopit, přijít věci na kloub. Dobře to znají lékaři. Ze svého povolání to znám i já. Kolikrát jsem se natrápil nad matematickým textem začínajícím slovy „Nyní ukážeme, že”. „We shall show that…”. Někdo vám něco ukazuje a Vy nevidíte, nechápete. Někdy to chce spoustu úsilí, aby člověk „uviděl”.

Za apoštolem Petrem takové úsilí stojí. Na začátku byl prožitek. Velmi emocionální a hodně drsný. Určitě mu nebylo dobře od žaludku. Pokud by s ním byla manželka, tak by ho nejspíše požádala, aby o svém vidění nevyprávěl při obědě. Ten prožitek byl nejen nepříjemný, ale i konfliktní. Petr se bránil – „nikdy jsem Pane nejedl nic, co poškvrňuje a znečišťuje.” Na to slyší odpověď „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.” A to se opakuje třikrát. Musí se s tím vyrovnat, pochopit, co mu Bůh ukazuje.

Však také čteme, že Petr úporně přemýšlel, co to všechno znamená. Příchod Kornéliových poslů a výzva jít s nimi mu možná jen potvrdí to, k čemu už sám přichází. Všimněme si, že posly, pohany, pozval k přenocování.

Měl už za sebou hodně zkušeností s Ježíšem, zkušeností, že něco, co mu přišlo jasné, se najednou dostalo do zcela jiného světla. Zkušeností s Mesiášem, který se nestal králem, jak Petr a ostatní očekávali, ale přesto zvítězil. Petr už věděl, že to, co on osobně očekává, se může lišit od Božího plánu. A také věděl, že Ježíš nepřišel popřít slova Písma.

Ostatně v Tóře, v zákoně, výslovný příkaz styku s pohany nenajdeme. Co tam najdeme, je spousta rozlišení, co je čisté a co je nečisté. To nestýkání, to je až odvozený příkaz. Nemůžeš se s nimi stýkat, protože nevíš, zda oni jsou čistí. Nejjednodušší situace – nemůžeš s nimi stolovat, protože nevíš, zda jídlo bylo připraveno rituálně správně nebo zda spolustolovníci jsou řádně očištěni. Ale má to rituální připravování nějaký smysl? Všechno to rozlišování na čisté a nečisté?

Smysl jednotlivých konkrétních rituálních příkazů teď nechme stranou. Důležité je, že jako celek jsou pomůckou, jak zůstat částí Božího lidu. Provádění každodenních i svátečních úkonů člověka vede k tomu, aby nezapomněl, kým je. Vyvolený lid má být svědectvím pro pohanský svět. Připomínám slova z prvního čtení „Hle, učil jsem vás nařízením a právům … Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky každého jiného lidu.”

A ono to fungovalo. Zvláště v Kornéliově době. Za nedlouho se to změní, ale v té době byli Židé u Římanů dosud ještě celkem populární. Kornélius nebyl jediný, komu imponovali. Ty rituální úkony byly ovšem na překážku, a tak Kornélius a jemu podobní zůstávají toliko příznivci. To, co jim imponuje, samozřejmě nejsou ty rituální úkony, ale život v určitém řádu, který má smysl. Život, který drží pohromadě, který neprobíhá ve střídání strachu, marností a příležitostných opojení.

Jako čeští, ale i slovenští, evangelíci tomu můžeme dobře rozumět, přinejmenším my věkem starší. Tradičně se evangelíci od svého okolí odlišovali morálkou, pracovitostí, zájmem o pokrok a kritickým myšlením. Spolu s tím šla, a jde, určitá uzavřenost, ale také i velká ochota si vzájemně pomáhat. A vedle toho, zvláště po vzniku republiky, i přijetí společenské odpovědnosti.

V obou případech jde o život v určitém řádu, který se předával z generace na generaci a který ovlivňoval svět okolo v míře větší, než kolik odpovídá počtu jeho nositelů. A ten řád, vyhne-li se pokrytectví, je dobrý. Nesmíme se divit Petrovi a jeho druhům že, jak se z Písma zdá, nikdy nebudou mít úplně jasno, co z toho jejich židovského řádu by mělo zůstat závazné pro křesťany z pohanů.

Když jde o řád, tak jde hlavně o to, že některé věci se nedělají. Desatero je vymezeno, co se týče konání, většinou negativně. Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, atd. Aby však nevznikla mýlka, v 5. Mojžíšově hned po uvedení Desatera čteme ono známé a zásadní „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.” Bez toho ztrácí ten dobrý řád pro život svoje zakotvení a postupně vyvane.

Kornélius po nějakém takovém dobrém řádu zjevně toužil. Na to bychom měli pamatovat, když uvažujeme o evangelizačním působení církve. Někdo se skrze řád dostane k milosti, jiný skrze milost k řádu.

O Kornéliovi čteme, že to byl člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu. Byl to centurion – něco jako kapitán nebo major. To tehdy znamenalo více než dnes. Člověk v postavení významném, ale ne vrcholném. To postavení bylo dost významné na to, aby jeho životní styl neunikl pozornosti jeho okolí. Můžeme to brát tak, že se přiznal k Hospodinu před veřejností. A můžeme tušit, že toužil nejen po správném životním stylu; že toužil po Boží blízkosti. A toho se mu dostalo způsobem přemáhajícím. Jeho křest v Duchu svědčí o Boží moci, o moci, která není z tohoto světa, která nepřikazuje, ale naplňuje.

Ale co s tím řádem? Odložit jej jako něco překonaného? Ne, ten dobrý řád Božích přikázání vymezuje prostor, ve kterém je rozumné se pohybovat, abychom nezpůsobili trápení, sobě i jiným. To, jak ten prostor naplníme, co s životem uděláme, to je věcí našeho nasazení, rozvažování a rozmyslu, a také naší otevřenosti. Pod otevřeností si však nepředstavuji otevřenost nějakému alternativnímu uspořádání, ale otevřenost Duchu Svatému; tomu, co nám ukazuje. Což, jako u apoštola Petra, může jít i za hranice toho, co považujeme za součást řádu, jak mu rozumíme. Protože máme sklon schematizovat a zjednodušovat.

Nemyslím si ale, že naše pozornost by měla být upřena na to, jak jiní schematizují a zjednodušují.

Jde o to rozumět tomu, co ukazuje Hospodin mně a Tobě. To vyžaduje nasazení, zájem a pozornost. A někdy i odvahu. Záleží na nás. Hospodin respektuje naši svobodu, nevede nás jako loutky. Do rizika nešel jenom Petr, ale – můžeme-li si to odvážit tak říci – i věc Boží jakoby šla do rizika. Jsou to nesouměřitelné události. Ale přesto. Tak jako Ježíš nemusel přijmout kříž, ani Petr nemusel jít do Cesareje.

Ani my nemusíme to či ono. I do našich životů vstupuje Duch Svatý. Někdy více, někdy méně nápadně. Někdy jako pozvání k tomu, abychom udělali vůči svému bližnímu potřebný krok navíc, někdy jako rozpoznání, kdy pochopíme smysl určité situace nebo hlubší důvody jednání ať už svého či někoho dalšího. Může to mít i podobu, kdy se nám určité místo Písma až nečekaně otevře. Tak to v posledních letech prožívám já. Vnímám to jako milost. Milost, která počítá s naší součinností.

To je důležité si uvědomit, že je to milost. Protože jde pořád o pozvání, byť ne do Cesareje. Bez takové milosti, bez Božího doteku, jsme jako pleva ve větru. Kornélius dostal daleko více, než kolik si dovedl představit.

Vypadá to až paradoxně. Kornéliovo usilování o život v smysluplném řádu bylo předpokladem setkání s Duchem Svatým, který každý řád přesahuje. Usiloval o život v pravdě, spravedlnosti a poctivosti; uctíval Hospodina, jediného Boha. A obdržel blízkost Ježíše Krista, Pána našeho.

Jistě, Hospodin zastavuje nejen člověka svým způsobem vzorového jako byl Kornélius. Zastavuje i lidi všelijak bloudící. Protože Duch vane, kam chce. Nicméně Písmo nás nenechává na pochybách, že o spravedlnost, tak jak o ni usiloval Kornélius, máme usilovat i my. Ale že v tom dobrém řádu, o který máme usilovat, se nemáme jakoby opevnit, ale zůstat otevřeni pozváním Ducha Svatého. A vzájemně se v tom povzbuzovat.

Žádný řád, žádná pravidla, nenaplní naše srdce. Proto je světu dán Duch Svatý, který dosvědčuje, že Ježíš Kristus je Mesiáš. Spasitel, který přesahuje lidskou spravedlnost. Je to někdo, s kým můžeme mít společenství. Duch Svatý není výsadou těch, kteří vynikají postavením nebo nadáním. Dotýká se každého z nás.

A na konec dvě povzbuzení. Abychom si byli jisti, kdo jsme. Jedno ze Starého a jedno z Nového zákona. Podle kralických.

Pozdvihuji očí svých k horám, odkudž by mi přišla pomoc. Pomoc má jest od Hospodina, kterýž učinil nebe i zemi.

O Ježíši Kristu je řečeno: Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti, totiž těm, kteříž věří ve jméno jeho.

Amen.