křestní + Jak zkřížit ovci, hada a holubici

Písně, 169, 719, 548, 420, 769, 314,
Introit Ž 133
čtení Gn 32,4-12
kázání: Mt 10,16
poslání: Gal 5,13-15

Adélko (tedy hlavně Honzo a Aničko)

z dnešního Jákobova příběhu vytáhnu fakt, že se Jákob modlí a zároveň něco dělá. Jákobovo rozpoznání, že víra nespoutává ruce, ale naopak osvobozuje k akci. Jákob se na jednu stranu v modlitbě dovolává Boží věrnosti a prosí Boha, aby ho vytrhl z Ezauovy ruky – ale zároveň sám aktivně vymýšlí, jak bratra usmířit. Co může sám udělat, aby to celé dobře dopadlo.

To je ten snad nejlepší přístup, jaký může věřící člověk mít a tak je Jákob dobrým vzorem pro nás i jednou i pro Adélku. Tohle se chceme všichni učit: jak spoléhat na Pána Boha a zároveň žít aktivní život, kdy se nevzdáme odpovědnosti za o, co nás čeká.

Jákobovi to trvalo nějakých 20 let, než na to přišel a stejně se v tom i pak ještě dost plácal. Tohle by pro nás mohlo být uklidňující. Žádný učený z nebe nespadl a i ti, kteří se poučili, tak se z nich nestanou dokonalí a bezchybní lidé – a s právě takovými Pán Bůh počítá a pracuje. Takže když nám něco bude trvat desítky let, než nám to dojde a ani potom nebudeme hebcí, milí, svěží, žádoucí, veselí – pro Pána Boha jsme pořád dobře použitelní.

Křtem Adélku stavíme na začátek téhle cesty, tak dejž to Pán Bůh, aby nepotřebovala 20 let, ale výrazně méně, aby si svůj vztah s Pánem Bohem sama srovnala. Má nás, tak se jí v tom budeme snažit pomáhat.

Amen

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Milí bratři a sestry,

bude to dnes takové zoologické kázání. Ovce a vlci, hadi a holubice… Na pochopení to snad ale nebude příliš složité: máme jít mezi lidi a nějak se tam chovat. Pán Ježíš nás posílá do světa. Úkolem křesťanů není být zalezlí v kostelích a spokojeně se tetelit, jak je nám spolu dobře, ale jít mezi lidi a tohle „dobře“ prožívat i s nimi a dát ho zažít i jim.

Jen tam jdeme, jako kdyby vyrazily ovce k vlkům na návštěvu. Alegorickému užití obrazu vlků a ovcí v okamžiku společného setkání asi rozumíme dobře. Není zas tak náročné si představit, jak dopadne ovce na návštěvě ve vlčím stádu – vlci jí sežerou. Ovce nemá nic na svou obranu a vlka nikdy nepřepere. K tomu si pak připočtěme to, že vlci se ovcemi živí. Je v jejich přirozenosti je zabít. Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky. Pán Ježíš nás posílá do světa, ve kterém hrozí reálné a velmi pravděpodobné nebezpečí. Opakuji: posílá! Opravdu to sám dělá. Být takto vysláni je součástí našeho úkolu věřících lidí. Jít do situací, kde budeme ohroženi. Pokud bychom si chtěli namlouvat, že se nám přece nemůže nic stát, tak (připomíná zakladatel metodismu John Wesley) to bychom museli být moudřejší a nevinnější než Pán Ježíš. Ani on nebyl pronásledování uchráněn.

Ježíšova výzva ale není vysláním sebevražedného komanda ve stylu jednotky z filmu Život Briana: tam na scénu přiběhnou vyzbrojení vojáci, prohlásí, že jsou sebevražedné komando – a spáchají sebevraždu. I Kristus se vyhýbal nepřátelům, dokud nepřišla jeho hodina. Být mučedníkem je něco, co může křesťana snadno potkat (Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky!), ale mučednictví není cíl. Nejen, že jsou věci horší než smrt, ale ani ta smrt není sama o sobě něco, čemu by se neměl křesťan snažit vyhnout.

Teď jde o to, jak to udělá. Jak žít ve světě? Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky. Jste ovce a zůstaňte ovcemi. Neopovažujte se zvlčet! Násilí je naprosto falešná cesta! Dějiny jasně ukazují, že když církev zvlčila, tak nadělala víc škody než užitku. Násilné prosazování čehokoliv vnášelo do církve něco, co tam nepatří a co církev ničí.

Aby ovečkovská církev nezvlčila, potřebuje se zkřížit s hadem a holubicí. Tak to dnes bude o takovém mimořádně prapodivném kříženci ovce, holubice a hada. Máte-li dostatečně bujnou fantazii, můžete to zkusit nakreslit, váš obrázek rád dám na Facebook jako ilustraci dnešního kázání k obrázkům, které mi podle tohoto zadání vytvořila umělá inteligence. Kříženec ovce, holubice a hada.

Ovce je z těch třech nejsrozumitelnější, protože význam tohoto obrazu je dán kontrastem ovce a vlka. Sama o sobě nemá ovce proti vlkovi naprosto žádnou šanci. Nic moc jiného v tom nehledejme, než vyjádření toho, že mocensky jako křesťané v tomto světě nemáme šanci. Nemáme argumenty, kterými bychom mohli kohokoliv donutit k víře. Naděje tu ale je a fakt to funguje. Ty dějiny také ukazují, že ani pronásledování církev nezničilo, právě naopak – rostla. To spíš naopak. Tam, kde se v církvi začalo používat násilí, neřkuli násilí s cílem přivádět jiné lidi k víře, tak šla církev do kytek.

Holt musíme začít ovci křížit. Tak nám přichází na scénu další dvě zvířata: had a holubice. Vlastnosti jsou popsány: had je obezřetný a holubice bezelstná. Jedno jako druhé jsou pozitivní vlastnosti! U té holubice to tak nějak očekáváme, ale u hada by člověk mohl snadno sklouznout k představě, že by třeba mohlo jít o něco negativního. Tak s ním začněme.

Jasně, že had je v Bibli obrazem ledasčeho. V tomto Ježíšově obraze je ale had vzorem dobrým. Had je „obezřetný“. Je chytrý, prozíravý, rozumný, rozvážný moudrý, praktický… Když se podívám na jiná místa, kde je tato vlastnost zmíněna: Had je jako muž moudrý, který stavěl dům svůj na skále a ten dům obstál v přívalu vod. Had je jako pět panen, které si vzaly k lampám i olej a tak mohly vejít s ženichem na svatbu. Je jako správce, který měl přijít o práci, ale stihl si ještě během posledních týdnů svého působení získat přátele a pán ho za jeho prozíravost pochválil. Had je prostě někdo, kdo vidí dál než na špičku svého vlastního nosu.

Obezřetnost, opatrnost…. I ta jedovatá zmije raději uteče, než že by vás chtěla uštknout. Prostě má ten příslovečný „selský“ rozum. Pět panen, které si k lampám vzaly olej – ty ženské holt dokázaly dobře plánovat. Stavitel domu na skále zvážil nenulová rizika v budoucnosti a poctivě se na ně připravil. Onen správce byl dokonce tak trochu „vyčůránek“. Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!´ Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: `Kolik jsi dlužen mému pánovi?´ On řekl: `Sto věder oleje.´ Řekl mu: `Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.´ Pak řekl druhému: `A kolik jsi dlužen ty?´ Odpověděl: `Sto měr obilí.´ Řekl mu: `Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.´ (Lk 16,1n) Ale to seškrtávání dluhů se dá hájit nejen jako vychytralé získávání si kamarádíčků pro čas nouze, ale jako správcovská obezřetná rozumnost, která u položek příliš vysokých snížením dluhu zvýší pravděpodobnost vrácení aspoň nějaké části.

Had je nám vzorem a to tak, že dobrým vzorem. Křesťan nemá být trouba. Hado-ovce mezi vlky kličkuje, skrývá se, utíká. Ví, že mezi vlky musí, ale nejde se tam nabídnout jako snídaně.

Jedno zvířátko nám tam ale pořád ještě chybí. Bez něj se hadí chytrost snad zvrhne v prachobyčejnou mazanost. Had v ráj byl ten nejchytřejší – pořád stejné slovo! – ale víme, že k dobrému to nebylo. Právě naopak. Ono když se potkáte s někým, o kom si řeknete, že „to je takovej chytrák“, tak se s ním, hádám, vlastně nechcete potkávat moc často. Tuhle zatahá za nitku, támhle zatlačí na pilu, někde ztratí slovíčko a jinde zase pomlčí… Je chytrý, prozíravý, rozumný, rozvážný moudrý, praktický…, ale vždycky jen tak, aby on z toho měl prospěch. Ovco-had je málo. Na dobrého křesťana potřebujeme ovco-hado-holubici.

Holubice je bezelstná. Čistá, nezkažená, ryzí. Zvláště to slov „ryzí“ ukazuje k původnímu významu „nesmíšená“. Ryzí zlato je čisté zlato. Nesmíchané s žádným jiným kovem. Cosi v pravém, slova smyslu „bezvadné“, tedy bez vady. To by nebyli církevní otcové, aby něco nevymysleli. Augustin říká, že holubice je tak pokojné zvíře, že i když s jinou zápasí o své obydlí, tak je to zápas pokojný. Moc se pod tím nepředstavím a vůbec se mi to nezdá. Ještě pikantnější je tvrzení, že holubice nemá žluč. Přišel s tím myslím Vergilius, tak je možné, že to byla obecná starověká představa. Každopádně to opakuje řada křesťanských vykladačů a vychází jim z toho, že holubice je prostě takové dobračisko. Můj milovaný příběh od Jana Karafiáta „Kterak byl šťastný vzdor tomu, že se oženil“ vysvětluje jako základ šťastné rodiny, když chlap nemá v těle žluč. A jasně – je to alegorie – jde o to, aby to nebyl zahořklej „žlučovitej dědek“. Z toho by šlo vyvozovat mnoho dalšího, ale když zůstaneme u překladu „bezelstná“, uděláme dobře. Ono to pro pochopení obrazu bohatě stačí.

Do hadí moudré obezřetnosti přidá holubice naivní bezelstnost. Selským rozumem uvažující had se nestane tím „chytrákem“, na kterého si musíte dávat pozor, protože by vás jinak nějak přechytračil. Holubice přináší radost a pokoj už od doby Noema na arše, když nad ničím moc nedumá a přinese v zobáku zelený lístek jako důkaz, že vody už začínají opadávat. Holubice ve své prosté nevinnosti otupí hadí potřebu osobního úspěchu.

Jenže také čteme u proroka Ozeáše něco v tom smyslu, že Izraelci jsou jako holubice hloupí (Oz 7,11), protože se nechají zlákat pro každou blbost. Jako samotná chytrost hada nakonec může skončit jako obyčejná mazanost, tak bezelstnost holubice snadno skončí jako trochu pošetilá hloupost. Bez hadí opatrnosti je holubice snadno zranitelná. Nechá se uvrtat do kdovíjakých marností. Holubice bydlí vedle lidí a nepozná, kdo z nich jí bude krmit z lásky k přírodě a kdo je ptáčník, který ji chce ulovit. Pražští holubi mají spoustu parazitů, takže bych na ně moc chuť neměl, ale kdyby o to šlo, tak lovit v Praze holuby by rozhodně nebylo nic náročného.

Je vidět, jak moc to potřebujeme zkřížit. Jak moc potřebujeme obojí.

Potřebujeme hadí prozíravost, aby dodala holubičí bezelstnosti obezřetnost. Jinak budeme zbytku svět jen s prominutím za blbce. Potřebujeme holubičí prostotu, která udělá chytrého hada mírným, aby neubližoval. Naše moudrost nesmí být lstivá a právě tak naše prostota nesmí být bláznivá. Bez hadí opatrnosti si budeme přidělávat zbytečné problémy, pouhá opatrnost by ale nikdy ovci mezi vlky nepřivedla. Taková cesta ovcí mezi vlky totiž až příliš jasně musí skončit špatně a had by rozhodně takhle zbytečně neriskoval!

Jenže – stejně nás Pán Ježíš jako ovce mezi vlky posílá. I když je to riziko, kde pravděpodobnost problémů hraničí s jistotou, stejně to po nás chce, abychom do tohoto světa šli. Pán Ježíš nás posílá mezi lidi. Ten dnešní verš je součástí jedné velké misijní výzvy, ve které mají učedníci vnášet Boží království do tohoto světa. Zvěstovat jeho blízkost a v konání mocných dobrých skutků dávat lidem tuto blízkost prožít.

Pán Ježíš od nás očekává, že budeme jako jeho praprapra…dědeček Jákob, řečený Izrael, který pochopil, že jeho hadí chytráctví jen rozbíjelo rodinu, ale zároveň se na setkání s bratrem velmi pečlivě a promyšleně připravil, aby minimalizoval rizika – a hele, ono mu to fakt vyšlo! Jo – trvalo mu to 20 let, než mu to všechno došlo, ale nakonec jo! Rodina se fakt usmířila!

S takovým přístupem k druhým Pán Ježíš posílá mezi lidi i nás. Boží království je blízko! Je v tomto světě, je v nás a kolem nás – pojďte si ho spolu s námi vyzkoušet. Kříženec ovce, holubice a hada může vyrazit do světa, a protože „misie“ pořád ještě funguje, tak i on má naději na úspěch. Každý křesťan si ve svém srdci může chvat naději, že i když se potká s vlky, tak pokud on sám nezvlčí, tak vlci zovcovatí.

S holubičí naivní prostotou máme jít do tohoto světa v dobrém. Dobrem přemáhat zlo. Dobrem ke všem lidem, ať už nás rádi mají nebo nemají. S holubičím naivním přesvědčením, že dobro je silnější než zlo. Jo – a někdy není. S tímhle musíme zcela hadovitě prozíravě počítat. Když vidím, že to k tomu není, tak vím, že had zaleze do díry a počká si, až bude líp. No a pak zase vyleze.

Síla Božího království je ale pořád dobrá výbava. Přítomnost ovcí vlky rozhodí. Tohle nečekají. Když se pak od ovcí setkají s bezelstností, která ale není hloupá, tak jsme splnili přesně to, co od nás Pán Ježíš očekává a kvůli čemu nás do toho světa posílá.

Amen