L 12,38–44

Písně: 167, 191, 473, 553, 485
Introit: Ž 34,11.16
Čtení: 1Kr 17,1–16
Text: L 12,38–44
Ježíšova slova, která teď slyší početný zástup – a Marek uvádí, že ti lidé mu naslouchali rádi, s vnitřním zaujetím – zaznívají v chrámu. A jsou vůbec tím posledním, co Pán před svou cestou utrpení řekl široké veřejnosti; pak už mluví jenom se svými učedníky. A také jsme z našeho oddílu slyšeli o tom, co Ježíše v chrámu zaujalo natolik, že se o tu událost musí podělit se svými nejbližšími. Když mluví poslední slova k zástupu, zní tu varování před falešnou zbožností, když hovoří o tom co viděl u chrámové pokladny, slyšíme chválu skutečné víry. S touto radostí, jež mu připravila jedná chudá vdova, odchází z chrámu, do něhož již nevstoupí, protože jeho čas se přiblížil.

Ti zákoníci, před nimiž Ježíš varuje ve svém posledním vyučování, jistě nebyli všichni stejní. On sám se setkal s jedním – a o tom čteme právě v předchozích verších této kapitoly – kterému mohl říci: „Nejsi daleko od království Božího.“ (12,34) Ale to proto, že jim nejde o věci Boží, ale o sebeprosazení, ne o Boží království, ale o vlastní egi. „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagogách a přední místa na hostinách.“ Ježíš varuje své posluchače, aby nenapodobovali tenhle model života, v němž schází skromnost a pokora. Ale je tu snad ještě něco horšího, totiž faleš a pokrytectví – i ta modlitba je tím poznamenána, protože nemá v sobě opravdovost, ale je jen na oko. Zdá se, že tito lidé si z toho udělali obchod:„vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí.“ Někteří vykladači se domnívají, že vdovám, které zůstaly bez opory, nabízeli za peníze právní služby (znali přece zákon) a finančně je zruinovali; kralický překlad umožňuje pochopení ještě smutnější, že právě ty dlouhé modlitby se platily celým majetkem: „zžírají domy vdovské pod zámyslem dlouhých modliteb.“ Jakou hrůzou je modlitba naoko, která se dokonce stává částí špinavého byznysu, v němž přijde chudý člověk o všechno! Však to „vyjedení“ vdovského domu znamená v původním textu pohlcení a tak úplné ožebračení.

Kdoví, jestli ta vdova, kterou teď pozoruje Pán Ježíš, se s něčím podobným také už nesetkala ve svém smutném životě. Vdovy to nikdy neměly snadné; o té, které zbývalo s dítětem umřít hladem, jsme četli ze Starého zákona. I v Ježíšově době na tom byly po všech stránkách zle. Proto Církev od samého začátku se o ně starala a podporovala je; Jakub dokonce ve své definici skutečné zbožnosti uvádí: „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení.“ (Jk 1,27) Ta vdova, kterou Pán Ježíš vidí u chrámové pokladnice, je opravdu chudá. Drží v ruce obnos, který nemůže už být menší; ty dvě mince byly nejmenší, asi jako náš padesátník. Boháči dávají pěkné sumičky, ale Ježíš si všímá právě té chudé ženy. Ona tam totiž dala nejméně ze všech, ale dala všechno co měla, všechno, z čeho měla být živa, jak Ježíš poví učedníkům. Svolá si je a slavnostním úvodním slovem Amen vyhlašuje chválu té, která v očích Božích stojí vysoko nad všemi bohatými dárci, kolik jich tam bylo: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku.“

Ježíš, který varuje před pokřivenou zbožností, teď se setkává se skutečnou vírou. Ta žena to totiž udělala z lásky k Pánu Bohu. A na tom vždycky záleží nejvíc. A v něčem se podobá té vdově, která dává poslední sousto proroku Eliášovi. U obou těchto vdov je to dávání spojeno s důvěrou, že Pán Bůh neopustí ty, kdo na něho spolehnou a že je nenechá na holičkách.

Náš Pán o tom vypráví učedníkům, ale v Markově evangeliu vypráví o této odvaze víry i nám. Neříká, že to musíme udělat jako ta vdova, jenom konstatuje, že dala všechno, co měla. Není tu žádný nátlak, je tu jen skrytý radost z této ženy; tady není nic naoko, tady je skutečná víra a láska k Bohu. I kdyby Církev chtěla tento oddíl využít jako výzvu k větší finanční obětavosti svých členů, bez pořádného zkreslení se to nemůže podařit. Vždyť zde není zdůrazněna žádná povinnost napodobit tuto mimořádnou osobnost. Ježíšovo slovo spíše ukazuje to, že Pánu Bohu není nic příliš malé, když mu to dáváme z opravdové lásky a svobodně. Když apoštol Pavel o tom přemýšlel, napsal Korinťanům: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí, ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh.“ (2K 8,7)

Dva penízky bezejmenné vdovy by nestály historikům za zmínku. Bibli ano. Stejně jako pohár vody studené, podané ve jménu Ježíšově, či jedna lahvička voňavé masti, vylitá na hlavu Spasitele. To proto, že za tím vším stojí láska. A láska, ne částka, je také v tomto oddílu tím nejdůležitějším.

Amen.