L 14,16–24
Kniha: Čtení: Iz 56,1–11 | Text: L 14,16–24
Datum: 29. 6. 2004
Autor: bratr farář Luděk Rejchrt
Písně: 66, 191, 394, 178, 172
Introit: Ef 2,17–19
Čtení: Iz 56,1–11
Text: L 14,16–24
Podobenství o hostině, které jsme slyšeli z Lukášova evangelia, zaznamenal také Matouš. Ale je to tam hodně odlišné: ta hostina je hostina svatební, kterou vystrojil král svému synu. Zde jde o večeři, kterou chystá jakýsi člověk. Ten má jen jednoho služebníka, zatímco král jich posílá k pozvaným více. A právě ti, kteří jim pozvání vyřizují, jsou potupeni a zabiti. A Matouš vypráví, že král v hněvu pošle vojsko, zahubí vrahy a vypálí jejich město. Teprve potom jdou služebníci zvát na rozcestí, dobré i zlé, aby se naplnila svatební síň. Svatba se koná, i když předtím vyteklo tolik krve.
Tak dramatické to v lukášovském zpracování není. Nikdo tu nepřijde o život. Dokonce ti, kteří odmítli přijít, nejsou žádní hulváti, ale vědí, co se sluší a patří, protože se zdvořile omlouvají: „Prosím tě, přijmi mou omluvu!“ U Matouše na to ani nepomyslí: to královské pozvání dílem přejdou jakoby nic a věnují se svému, dílem je až nepochopitelně rozběsní k vraždě. Matouš chce zřejmě naznačit, že tihle lidé stojí ve vzdoru proti králi, který jim prokazuje poctu; uráží ho a pohrdají jím. Jejich jednání je až kriminální povahy a přivolává na sebe ten nejtěžší trest. Vidíme tu člověka, který jednoznačně odmítá mít něco společného s tím, který ho k sobě zve. U Matouše jsou to zřejmě Ježíšovi nepřátelé, kteří se postavili proti evangeliu vědomě a jednoznačně.
Ale v Lukášova vyprávění nejsou nepřátelé. Jsou to jenom lidé, kteří mají jiné zájmy, lidé jako my, kteří nevědí, kde jim hlava stojí a teď mají změnit program a jít na večeři. Nejsou proti, ale prostě nemají čas. A mají své pořadí priorit: jeden pokládá za bezpodmínečně nutné si jít obhlédnout pole, které koupil, druhý musí zkoušet svůj tažný dobytek, třetí se oženil a věnuje se rodině. Každý má svůj důvod, aby odmítl pozvání; a to odmítnutí je zabaleno do zdvořilé omluvy. Nechtějí hostitele urazit, ale nepřijdou, protože mají důležitější věci. A právě tady nás napadne: není ta zdvořilost v lukášovském vyprávění jen zástěrkou stejného odporu, který se tak výrazně projevuje v matoušovském podání? Však ten, který člověka zve k sobě, do svého přátelství, na svou večeři či hostinu, je sám Bůh. A právě tomuto Hostiteli, který všechno připraví, říká člověk vztekle či omluvně své NE. Pán Bůh nás zve k sobě, a my si jdeme po svém. A vždycky si najdeme nějaký důvod, proč to nejde. „A začali se jeden po druhém vymlouvat.“ Tak vidí Písmo naše důvody – jako výmluvy. Nemám čas, dnes ještě to nejde, snad někdy příště. Ale bude to „příště“? Pro ty, kteří byť zdvořile odmítli, už není žádný náhradní termín.
Však i v našem textu čteme, že se pán domu rozhněval. Zde se jeho hněv neprojevuje tak, jako u Matouše. Nejsou tu žádné tvrdé sankce, je tu jen ujištění: „Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.“ To je jediný trest: že už nikdy pozvání nepřijde, že ti, kdo je odmítli, zůstanou se svým polem, svým dobytkem, svou rodinou, ale bez společenství s tím, který o ně tolik stál. Když člověk odmítne Boží lásku, zůstane bez ní. Když nepřijme to, co mu Bůh nabízí zdarma a bez placení – tak jsme to přece slyšeli z Izaiáše – může jen strádat a hladovět. Když odmítne milost, která je nabízena v Ježíši Kristu každému člověku, zavře si sám a dobrovolně cestu k věčnému životu. Tak vážně mluví k nám konec tohoto podobenství.
A přece Pán Ježíš nevypravuje toto podobenství jen proto, aby ukázal lidskou neochotu dát se obdarovat Boží láskou. On chce i nám dosvědčit, že Pán Bůh se nedá odradit, jeho slovo, kterým zve člověka k sobě, se nakonec nevrátí prázdné. To pozvání zaznívá k lidem, kteří jsou chudí, zmrzačení, slepí i chromí; to je ta nejubožejší společnost, která teď sedí u jeho stolu. To jsou ti celníci a nevěstky, s nimiž Ježíš jí na znamení svého přátelství, ti, jimiž pyšní farizeové z duše pohrdali. A na té večeři jsou i lidé, kteří ani nepatří do Izraele – však je služebník přivedl z cest, po nichž šli někam do ciziny. Sami by si nikdy netroufali vejít, ale služebník na ně naléhal, že i pro ně je místo u stolu jeho pána. Naléhal na ně, nutil je, nikoliv proto, aby jim vzal svobodnou vůli – to Pán Bůh nedělá a k tomu své služebníky neposílá, ale nutí je s láskou, aby jim dodal odvahy, aby jim dal najevo, že pozvání není formální, ale opravdové, že večeře je právě pro ně.
Ti chudáci a zmrzačení teď jedí spolu s těmi pocestnými: vykladači jsou zajedno, že Lukáš tu myslí na dvě skupiny tehdejší Církve. Jedni jsou Židé, druzí pohané. Všichni, kteří si nic nezasloužili, ale dostávají všechno z pouhé milosti. Nemají na nic nárok, ale jsou tady, protože přijali pozvání. Však právě o tomto divu Boží lásky píše později Pavel do Efezu: „Kristus přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané v jednotě Ducha stanout před Otcem.“
A to je zvěst tohoto podobenství: ani lidský hřích, který má tolik různých podob, od výmluv a vytáček až k vyslovenému nepřátelství vůči Boží lásce, nedokáže zmařit Boží plán spásy. Je prostřeno pro nás, pro chudé, všelijak postižené, Bohu vzdálené a my smíme ve své odlišnosti tvořit společenství Kristovy Církve. Nikdy bychom se nesešli, kdyby nám tak odlišným lidem nezaznělo stejné pozvání, kdyby Duch svatý nás doslova nepřinutil, abychom se odvážili je přijmout. Nebyl to náš úmysl, bylo to milostivé rozhodnutí Boží o nás. Bůh, který jedná tak nepochopitelně jako ten hostitel, který si do svého domu natáhne tu podivnou čeládku, však o sobě říká: „Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ (Iz. 56,9)
Amen.