L 15,1–3.11–32

Písně: 16, 420, 477, 504, 259
Introit: 1Tm 1,12–17
Čtení: Ez 18,1–4.23–32
Text: L 15,1–3.11–32
Podobenství o ztraceném synu vyprávěl Ježíš lidem, kteří byli vnitřně pobouřeni jeho jednáním. V jejich očích bylo urážkou každého slušného člověka, protože on ty celníky a hříšníky, kteří za ním přicházeli, nevyhnal a neodsoudil, jak by si zasloužili, ale dokonce si s nimi sedl za stůl. Lukáš nám zaznamenal, jak farizeové a zákoníci mezi sebou Ježíšův postoj nespokojeně kritizovali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“

Pán Ježíš se nehájí, nevysvětluje, ale do toho reptání teď zní jeho vyprávění o rodině, kde to vůbec neklape. Otec aby měl oči pro pláč: jeden syn je doma nespokojen a odejde, druhý sice zůstane, ale později se ukáže, že je plný hořkosti a nesouhlasu s otcovým jednáním. A přece ten otec s oběma jedná laskavě a shovívavě, protože v jednom i druhém vidí své milované dítě. Oba potřebují jeho lásku: ten mladší ve své vině, ten druhý ve své mrzuté spravedlnosti.

Ježíšovo podobenství je srozumitelnou odpovědí na reptání farizeů, kteří se v tom starším synu mohli dokonale poznat. Jistě dodržovali Boží zákon a mohli Pánu Bohu doslova opakovat slova staršího syna: „Tolik let už ti sloužíme a nikdy jsme neporušili žádný tvůj příkaz.“ Ale přitom se nedovedli radovat z toho, že ti hříšníci a celníci jsou kolem Ježíše, že se vrací k Bohu, který je i jejich Otcem. I oni jsou zváni jako ten starší syn do světla a radosti a záleží jen na nich, zda vejdou. Však podobenství tady zůstává otevřeno: jestliže k ztracenému synu otec přiběhl, když ho spatřil v jeho cárech, k pohněvanému a zahořklému staršímu synu vychází z hodovní síně a domlouvá mu (v řečtině toto slovo má význam i prosby), aby změnil svůj postoj, přijal svého bratra a radoval se z jeho návratu. Otec, který běží k jednomu a vychází k druhému, protože ho oba potřebují, který se raduje z návratu mladšího syna a prosí staršího, rozhněvaného jeho laskavostí, aby už přestal trucovat – tak jedná sám Bůh s námi všemi.

Vůbec v tomto podobenství je zdůrazněna naše volba. Pán Bůh nikoho nenutí, aby vešel do společenství jeho lásky – On nás jen zve, ba prosí. Ale rozhodnout se musíme sami. Také nám nebrání, abychom od něho odešli. Ten mladší syn neslyší žádné zákazy, když chce žít po svém. Otec neřekne jediné slovo, když žádá svůj podíl. Teď je na něm, co s ním udělá. Pán Bůh bere vážně naši svobodnou vůli. Nejde za námi jako slídivý detektiv, ale čeká stále na náš návrat jako ten laskavý otec. A člověk sám musí poznat svou ztracenost a sám se rozhodnout, jít zpět. Musí na vlastní kůži poznat, že cesta od Boha vede jen do neštěstí. V tom podobenství syn, který toužil po samostatném, svobodném životě bez otcovy kurately, skončil u vepřů – pro Izraelce něco nepředstavitelně ponižujícího, v bídě a v hladu. Ale to je zvěst evangelia: smíš zpět a bude přijat jako ten syn, který nestačil ze sebe ani vysoukat své vyznání viny a už cítí objetí otce a polibek na své tváři.

Celé toto podobenství je o nás, kteří tak či onak ve svém životě opakujeme to, co říkal Izrael: „Cesta Panovníkova není správná.“ Nevyhovuje mi, co Bůh ode mne chce, protože já si to udělám podle svého. Proto mladší syn odchází, proto starší syn nechce vejít, protože oba mají svou představu o tom, co je správné. Oba se postavili proti otci, ale jen ten mladší poznal, kam to vede. Teprve když člověk pozná sám sebe ve své ztracenosti před Bohem, může poznat, jak je pravdivá otázka, kterou Bůh dává Izraeli: „Mé cesty že nejsou správné? Nejsou to vaše cesty, jež nejsou správné?“ (Ez. 19,29)

Ti celníci a hříšníci kolem Ježíše slyší jeho slovo a nadto on s nimi jí a pije na znamení, že Pán Bůh přijímá všechny ty, kteří se ze svých bludných cest vracejí k němu. A farizeové se zákoníky slyší jeho podobenství, v němž zní pozvání i pro ně, ukřivdění, pohněvané a samospravedlivé plnitele Zákona. Nejen pro ty celníky, ale i pro ně je naděje. Vždyť ta trpělivá Boží láska přemohla i jednoho z nich, farizea Saule, který jako apoštol Pavel vyznává: „Byl jsem ruhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování.“ (1Tm 1,13)

A to je zvěst celého evangelia: Pán Bůh nám v Ježíši Kristu vyšel vstříc a dodává nám odvahy, abychom se vzdali klamného pocitu, že jsme lepší než ti ostatní, pokořili svou pýchu a důležitosti a v každém člověku poznali svého ztraceného bratra. Jestliže jej Bůh našel a objal, pak každému z nás zní: „Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr se ztratil a je nalezen.“

Amen.