L 7,1-10 – nehodný setník

1.čtení: Iz 55,8-11

O čem je vlastně ten dnešní příběh? Určitě nás napadne, že o uzdravení – to bije do očí. Také proto má v ekumenickém překladu název Uzdravení setníkova otroka. Ale takových lidí, které Ježíš uzdravil byly stovky. Někdy tolik, že evangelista jen lakonicky popisuje: přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je. Nic jmenovitého.

V čem je tedy jiný právě tenhle příběh? Čím je tak zvláštní, že si ho evangelista vybral, aby ho podrobně vylíčil? Co je na něm jedinečného?

Je to víra. Víra setníka. Centuriona. Římského vojáka, který byl sám zvláštní a jedinečný. Jeho víra byla takového druhu, že druhou podobnou Ježíš nenalezl v Izraeli.

Ale jaká je to víra? A čím je tak zvláštní? Je taková vojensky přímočará. Víra velitele, který je zvyklý rozkazy dávat a přijímat.

Boží slovo jako rozkaz? Vlastně proč ne. Vždyť jsme dnes v žalmu četli: Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí.

My jsme zvyklí Boží slovo spíš rozebírat, dumat nad ním. Brát ho jako informaci. Ten centurion dobře chápe, že Boží slovo je především mocí, která může měnit naše životy, která zahýbe naším osudem. A tak je ten jeho postoj pro nás taková výzva.  My hodně nasloucháme, hodně přemýšlíme, možná faráři jsou tím ohroženi ještě víc než jiní, ale zatím kolem nás se děje. A děje se i dokonce i tam, kde lidé vůbec nestojí pod nárokem Božího slova. Stačí se rozhlédnout.

I lidé, kteří nechodí do kostela si pomáhají. Věnují si čas. Vytváří společenství na různém základě. Dělají věci, které přesahují rámec individuálního života. Budují charitativní projekty. A křesťané nad tím někdy ohrnují nos. Protože to není z víry. Není to ve spojení s církví. Ale já to tak nevidím. Něco takového není možné dělat bez víry, že dobro je možné, že má cenu dávat své síly a svůj čas do něčeho, co nepřinese prospěch mě samotnému. A pak je to otázka, jestli jak my to vlastně máme a vnímáme. Je boží slovo mocí? Někdy se zdá, že jsme spíše na ústupu. Církev se zmenšuje a ztrácí na významu. Ne třeba tady v Braníku, ale jinak jsou známky jakési defensivy vidět všude. Odpovědí je možná právě to, že člověk svou víru „dělá“. Pro druhé. Pro své okolí. V podpoře projektů, které rozpoznáme jako důležité. Ale na začátku je právě vědomí, že víra není jakýmsi názorem, doplňkem života nebo životní filosofií, ale mocí, která dává věci do pohybu, která nese ovoce. Že boží slovo je jako rozkaz, který se plní. V tomto ohledu nám může pomoct třeba i starozákonní hebrejština, kde davar znamená zároveň slovo a zároveň čin. Akci.

Setníkova víra je takhle jednoznačná. Bůh rozkazuje. A setník věří, že jeho rozkazu, kterým byla mimochodem stvořena nebesa i země, nemůže nic zabránit. Možná nám chybí trochu té naivní, bezhlavé víry, která hledá své uplatnění. My někdy brzy, příliš brzy, ještě než něco vůbec zkusíme, narážíme na překážky, hledáme si výmluvy, couváme. Chceme, aby církev žila? Dobře ale počítáme ve skutečnosti s tím, že je to vůbec možné? Prosíme Boha, aby to rozkázal? To ještě neznamená, že se to stane, ale jestli o to aspoň prosíme. Jestli to chceme. Pokud ne, pak se podobáme Kohnovi ze starého židovského vtipu, který pořád prosil Boha, aby vyhrál hlavní výhru v loterii. A když se takhle modlil sobotu co sobotu v synagóze už padesátý rok, promluvil k němu Všemohoucí. A jeho slova zněla: Tak si už konečně kup aspoň ten tiket.

Ale vraťme se k tomu centurionovi – říkal jsem, že je zvláštní. Římský voják v Palestině, která je momentálně okupována. Právě takovým vojáky jako je on. Služba v takové díře na okraji římské říše byla spíše za trest. Čili legie v Palestině to byl jistě výkvět armády. Řím jim k tomu navíc dával široký mandát, protože se snažil odbojné židy pacifikovat – často nevybíravými prostředky, za jakoukoliv cenu. Vždyť taky z historie dobře víte, jak to nakonec dopadlo.

A najednou je tu voják – dokonce vojenský velitel – který miluje židovský národ. Dokonce nažene svou jednotku do akce Z na stavbě nové synagogy. Nevím, jestli si uvědomujeme dostatečně ten paradox – to je jako by sovětský velitel milovického vojenského prostoru v sedmdesátých letech četl Komenského a Masaryka a poslal jednotku svých ženistů, aby opravili ve vesnici kostelní věž. I takové zázraky se ovšem dějí (tedy v Izraeli).

Jen si všimněte – za toho Římana přichází orodovat židovské staršovstvo. To je s podivem. A aby tomu divení nebylo málo, neprosí ten setník za sebe, ale za svého sluhu. Tedy otroka. Ne za syna, ne za přítele, ale za otroka. Jak hezky překládá Luther setník miloval svého bližního, i když to byl jen knecht.

Ti židovští starší pěkně ocení centurionovy morální kvality: Je hoden, abys to pro něj udělal. Je hoden. Miluje národ, synagogu vystavěl. Zaslouží si to. Má na tvou péči nárok. Má na ní právo. Jedna knížka, kterou jsem kdysi četl se jmenuje: Proč se zlé věci stávají hodným/dobrým lidem. Předpokládá se tu mlčky, že jsou na světě hodní lidé a takoví, kteří si zaslouží Boží péči a opět mlčky se nedivíme (a trochu si mneme ruce), když se něco zlého stane tomu, koho považujeme za darebáka. Jakoby nám Bůh něco dlužil.

Ale tehdy překvapí ten setník znovu. A podle mého názoru ještě víc.  „Pane, neobtěžuj se;“ vzkáže „vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“ Jeho slova jsou nám povědomá, že? Ještě víc to vynikne, kdybychom citovali Matoušovo evangelium: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a … můj sluha bude uzdraven.“ Slavné Non sum dignus, které vyslovujeme spolu se setníkem i s křesťany po celém světě před večeří Páně – to proto, aby si připomněli víru, která překonala i izraelské parametry.

Je hoden, zaslouží si to – tvrdí kafarnaumští presbyteři. Ne nejsem hoden, oponuje setník. To proto chce, aby Ježíš dal pouze rozkaz. Není hoden přijmout ho pod svou střechu. Nemohu po tobě chtít, aby ty – svatý muž – ses znečistil pobytem v pohanském domě. Nemůžu po tobě chtít víc než svou prosbu.

Takovou víru Ježíš nenalezl ani v Izraeli. Víru, která si nedělá nároky na Boha. A to je ta druhá část, kterou musíme dodat k té první. Mluvil jsem v té první o víře v moc Božího slova. O velikých skutcích a mocných činech, které tuto víru provází. Ale to s sebou nese jedno velké riziko – že totiž člověk začne být pyšný na dílo, které za sebou nechává. Třeba jako ten setník, který mohl být právem pyšný na svůj výjimečný vztah k Izraeli. Který mohl právem pro sebe vyžadovat výhody vyvoleného národa.

Nejsem hoden. Zní ovšem jeho odhad situace. Nemám být na co pyšný. Takový zkrátka jsem a ty mi Bože nic nedlužíš. Ty mi Bože nic nedlužíš, ani kdyby moje prosba zůstala oslyšena. Buď vůle tvá. To je víra, která si nenárokuje. Která neruší svrchovanost Boží. Víra, člověka, který hledá Boha a vše ve svém životě považuje za jeho dar. I dílo, které díky Boží pomoci vytvoří.

Bože, chceme věřit v moc tvého slova. I když víme že nejsme hodni abys vstoupil do našeho života, věříme že stačí tvé slovo a naše duše bude uzdravena.  amen