Láska nechť je bez přetvářky (kázání pro dospělé)
Kniha: čtení: J 8,1–11 | kázání: J 12,47–48
Datum: 5. 3. 2023
Autor: Jaroslav F. Pechar
písně: 1, 333, 334, 327, 325
introit: Ř 6,23
čtení: J 8,1–11
kázání: J 12,47–48
poslání: 1J 1,8–9
Milí bratři a sestry,
slova o Božím soudu patří neodmyslitelně k postnímu období – ale zároveň je to období, kdy vyhlížíme Velikonoce. Boží soud nad hříchem je jasný a nekompromisní. Mzdou hříchu je smrt (Řím 6,23) říká naprosto nekompromisně apoštol Pavel. A přece v jedné větě hovoří o daru Boží milosti, tedy o životu věčném, který nám přináší Ježíš Kristus.
O tom to tedy dnes bude. Zcela postně o tom, že hřích vede ke smrti. Že hřích nelze bagatelizovat, omlouvat. Že hřích je zcela jednoznačně něco špatného, co do tohoto světa nepatří, protože hřích přináší zkázu. Zároveň pak s vědomím toho, že půst nás připravuje na oslavu Velikonoc, to bude i o tom, že hřích byl poražen a smrt nebude mít poslední slovo. Proti zkáze hříchu se vítězně postavila moc Boží lásky zjevené v Ježíši Kristu.
Posledním slovem, které zazní nad tímto světem, bude slovo soudu. Tak o tom psal evangelista Jan, že v poslední den zazní Ježíšovo slovo. To bude soudcem nad lidskými skutky. Jo – začínáme s hlavním čtením od konce, ale ono tím pádem bude srozumitelnější. Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den… říká Pán Ježíš. Ocitáme se na posledním soudu. Bible nabízí různé obrazy, jak takový soud bude vypadat, ale tenhle patří k těm podivnějším. Není tu soudce, který by odhaloval, co je skryto. Taková ta scéna tak typická pro britské detektivky či právě tak britského Harry Pottera, kdy na konci vystoupí slečna Marplová, Hercule Poirot či Albus Brumbál a čtenáři objasní, čeho si kdo kdy nevšiml, jaké závažné skutečnosti byly doposud světu utajeny, suma sumárum – jak je to teda všechno doopravdy, načež diváctvo zůstává štajf.
Tady bude soudcem cosi, co už je dávno známo. Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den… cituje evangelista Pána Ježíše. Náš životní příběh není detektivka, ale kriminálka. Pachatel byl od samého začátku jasný a my jen sledujeme, jak kličkuje před spravedlností. V detektivce Deset malých černoušku Lawrence Wargrave na konci napíše dopis, ve kterém vysvětlí, jak to bylo. Tady je to víc kriminálka Anděl natáčená u nás v branickém kostele. Martin Stropnický to sice musí jako všechno rozkrýt, ale divák od začátku ví, že farář je padouch. Ví, jak to bylo s unesenou policistkou i proč byla zavražděna důchodkyně (to byste neuhádli – farář šel po jejích penězích). Divák jen trne hrůzou, jestli bude policistka opravdu ubezdušena, nebo ji v tom Prokopáku najde Martin Stropnický včas. A hnidopich podotkne, že takové štoly v Prokopáku nejsou a že podzemí se natáčelo ve cvičné štole při dole Mayrau ve Vinařicích u Kladna. Ale budiž nám tento 1. díl 4. série dobrou ilustrací dnešního popisu posledního soudu. Nečekejme valné překvapení. Všechno je jasné od začátku.
No – a teď si představme sami sebe na obdobném soudu. Nebude třeba překvapivě odhalit netušené, protože souzeny budou chvíle, kdy jsme věděli, co máme dělat, ale nedělali. Slovo, které k nám Ježíš v tom kterém okamžiku mluvil, jsme slyšeli a porozuměli mu. Jenže jsme ho odmítli. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Všechny chvíle, kdy byl Pán Ježíš odmítán a jeho slovo nebylo přijímáno, nám budou jen připomenuty. Věděl jsi, co máš dělat, neudělal jsi to – a víš to moc dobře. Tím ses vydal špatným směrem. Směrem ke smrti, který je přirozeným důsledkem hříchu.
Pro srovnání jiný mnohem známější obraz soudu: soudce, před kterého přijdou všechny národy, a on oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici (Mt 25,31n). Tehdy řekne král těm po pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.“ a těm na levici: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“ Následuje dlouhé vysvětlování, proč je kdo ovce a proč je kdo kozel – a to je vám divení! Kde jsme Tě viděli? Kde jsme Ti neposloužili? I to je obraz! My víme starou belu, jak to bude vypadat, jen je nám jasné, že Bůh nemlčí ke zlu. Hledáme nějaké vyjádření pro situaci, kdy Boží jasné „ne“ lidskému hříchu vyjde najevo.
Dnešní čtení z Bible nám nabízí něco, čemu je asi nebližší myšlenka „soudu vlastním svědomím“. Není potřeba žádného vnějšího soudce, který by za námi na konci časů přišel a řekl nám, co jsme dělali dobře a co špatně. My to víme už tady a teď a potud by ten poslední soud vlastně neměl být žádným překvapením. Už jsme připomínali slova ze vstupu dnešních bohoslužeb z Pavlova listu do Říma: mzdou hříchu je smrt. Není to věcí čekání na poslední soud, kdy bude cosi nečekaného odhaleno. Všechno je jasné od samého začátku a my na soud přicházíme s vědomím, jak zcela logicky poběží. Provinili jsme se, víme to a trestní sazbu známe také. Mzdou hříchu je smrt. To, že to nakonec může dopadnout nějak jinak, je důsledek velké Boží amnestie vyhlášené o Velikonocích. Darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Pán Ježíš přichází na svět, aby dal poznat, že Pán Bůh nás má rád. Dává nám poznat Boha, který je láska. Přišel rozbít falešné představy Boha. Jedním z možných shrnutí takového rozbíjení falešné představy a představením správné jsou slova: Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy (1Tim 2,3-4). Bůh nás má rád. Přeje nám dobré – a teď vidí, jak se řítíme do průšvihu. Jak nás soudí už naše vlastní svědomí, protože jsme poznali Ježíšovo slovo, ale nezařídili se podle něj. Odmítli jsme Ježíše a jeho vůli a vydali se cestou svévole. Ježíš teď vidí, jak hřešíme a hříchem se vydáváme na cestu, na jejímž konci je smrt. Místo, aby tento naprosto logický důsledek našeho jednání prostě nechal doběhnout, tak ale vyhlašuje velikonoční amnestii.
Jak taková věc funguje, nám výborně ilustruje příběh prvního čtení. O provinění oné ženy se nevede diskuse. Byla přistižena, trest je daný a oprávněnost trestu nakonec nezpochybní ani sám Pán Ježíš. Podstatné je, že o své vině ví o ona žena. Není ani naznačeno, že by se snad hájila tím, že to bylo nějak jinak a že je to nějak složitější či co. Ona moc dobře ví, že porušila zákony a že udělal něco, co by jí ani tento milosrdenstvím proslulý nazaretský rabín nemohl schválit. On byl dokonce v této věci přísnější, než farizejové jeho doby. Pán Ježíš odsuzoval již cizoložství v srdci.
Jenže ani takové, kteří se neřídí jeho slovy, tak Pán Ježíš nesoudí. Přišel, aby svět spasil. Jen dává světu poznat svoji vůli, říká svoje slova. Soud nad každým člověkem pak už vynáší vlastní svědomí toho kterého člověka, když je s Ježíšovou vůlí konfrontován a moc dobře ví, že to je vůle dobrá. Tak Pán Ježíš najednou do celé kauzy vnáší úplně nový prvek – milosrdenství a odpuštění jako prostor k novému začátku.
Zákoníci a farizeové přišli s tím, že ta žena zhřešila a ptají se, jak se Pán Ježíš staví k trestu předepsanému Mojžíšovým Zákonem. No – jak by se měl stavět… Mzdou hříchu je smrt a za cizoložství je trest smrt ukamenováním. Jenže Pán Ježíš jim neodpovídá a mně v tu chvíli připadá Pán Ježíš především smutný. Čmárá si prstem do písku otrávený jak indiánský šíp z toho, co tady teď zákoníci a farizejové předvádějí. Ať odpoví ano i ne, vždycky ho na něčem nachytají. Tohle ale vem čert, tedy jde o tu ženu. Člověka, který má problém – ale je ten člověk nezajímá. Mluví se o „instrumentalizaci“. Žena a její hřích je pro ně jen „instrument“, nástroj. Jenže Pán Ježíš ji má na rozdíl od nich rád. Co udělala, to nemá rád ani náhodou, ale ji rád má.
Když někdo slyší Ježíšova slova a nezachovává je, toho Pán Ježíš nesoudí. Nepřišel na svět proto, aby soudil svět, ale aby svět spasil. To je jeho cíl – spása každého člověka. K dosažení tohoto cíle volí zvláštní cestu – konfrontuje se svým slovem, se svojí vůlí, svědomí každého člověka – a ať už se s tím každý popere, jak umí.
„Vy jste bez viny? Jestliže je mezi vámi někdo takový, pak ano – ten pak ať první hodí kamenem, protože takový jediný má plné právo dívat se na hříchy druhých, vynášet soudy, trestat… Hrábněte si jeden každý do svědomí a posuďte, jestli i tahle situace není od vás hříšná křivárna, ke které jste tu ženu zneužili jako nástroj svých pletich!
Ta žena moc dobře věděla o svém hříchu, to už víme. Teď se ale Ježíšovo slovo konfrontuje s hříchy zákoníků a farizejů. Hele – není to s nimi tak špatné. Ježíšovo slovo má moc a oni se té moci podrobili. Slovo, které Ježíš mluvil, je v jejich svědomí odsoudilo a oni to přijali. Jeden po druhém odchází a je potěšující, že jako první odchází „starší“, tedy ti nejváženější, nejvzdělanější. Nakonec zůstává se cizoložnicí Pán Ježíš sám. Nesoudí ji. Tohle on nedělá, to už víme. Přišel, aby svět spasil, a dělá to tak, že pojmenuje dobré a zlé. Ukáže, co dělat a co ne. Za tím „Jdi a už nehřeš!“ slyšíme, že cizoložství je hřích a je naprosto jednoznačným nezachováváním Ježíšových slov. Milost není mlčením k hříchu. Amnestie neříká, že nikdo nic neudělal, ale že ti, kteří něco udělali, dostávají mimořádnou příležitost se nad sebou zamyslet a polepšit se.
Když se chováš hnusně, Ježíš Tě neodsuzuje. Dnešní obraz posledního soudu nám ukazuje Pána Ježíše, který nepřišel proto, aby jedny lidi poslal do nebe a druhé do pekla. Přišel, aby svět spasil. Aby otevřel bránu do nebe pro každého. Pro všechny po levici i po pravici, pro ovce i pro kozly. K těm všem na kříži otevírá svoji náruč a říká: „Vítej!“ V dnešním obraze posledního soudu se se před ním lidé nedělí na dobré, kteří jsou vítáni, a zlé, kteří jsou odmítnuti. Všichni slyší „Vítej!“ Dělí se na ty, kteří vejít chtějí, anebo nechtějí. Lidi, kteří chtějí Ježíšovo slovo „vítej!“ přijmout a Ty, kteří ho přijmout nechtějí.
Pokud nechtějí, ani ty Pán Ježíš nesoudí. Nechce-li kdo vstoupit, je to jeho svobodné rozhodnutí odmítnut Ježíšovo slovo. Odmítnout odpuštění. Odmítnout možnost začít znova a lépe. Zní to možná nepochopitelně, ale tohle je přece zkušenost, kterou děláme sami se sebou každou chvíli… Víme, co děláme špatně. Slyšíme Ježíšovo slovo, ale nezachováváme ho. Víme to, že naše rozhodnutí je špatně – a stejně tak jednáme. Ježíš nám jasně říká, co by bylo pro dobrou budoucnost to dobré – a my se stejně otočíme zády a uděláme něco právě opačného. Když tohle člověk dělá dnes a denně – je zas tak moc divné, že se stejně zachová před nebeskou branou, až to Ježíšovo slovo bude „Vítej!“? V mnoha obrazech popisuje C. S. Lewis peklo jako místo, kde nejsou lidé odmítnutí Bohem, ale lidé, kteří z toho či onoho důvodu sami odmítli Boha.
Proto žijeme jako křesťané už tady a teď. Proto si užíváme toho i nám znovu a znovu opakovaného „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ a fakt se aspoň chvilku a trochu snažíme nehřešit. Jak to bylo v prvním žalmu na začátku – vzdát se cest, kterým vládne hřích a konečně začít nést dobré ovoce. V naději, že nám to půjde pořád lépe a lépe a tak to nakonec zvládneme na to Ježíšovo „Vítej!“ odpovědět „Děkuju, rád.“ a vstoupíme do věčné radosti, kterou pro nás Pán Ježíš připravil. Amen.