Mariánské kázání

písně: 135, 203, 456, 678, 431, 599
introit: Ž 111,9–10
čtení: Lk 1,26–38
kázání: J 2,5
poslání: Žd 13,7

Milí bratři a sestry,

vzhledem k biblickým čtením i tématu biblické hodiny asi nepřekvapí, že to dnes bude o panně Marii. Situace z Kány Galilejské se nám bude vracet znovu a znovu, abych si uvědomili, co je na ní nejcennější – totiž to, že vede ke Kristu. Tohle se na ní dnes budeme učit, protože nejen, že to je to nejcennější na ní, ale ono je to to nejcennější na každém z nás. Jestliže dokážeme ukazovat na Krista, vést lidi k tomu, aby se s Kristem setkali a aby se Kristem nechali vést, tak jsme splnili jeden z nejpodstatnějších úkolů života křesťana. Zní to samozřejmě, tak dodám jen tak btw – následujeme v tom pannu Marii. Což evangelickým uším možná nezní tak lákavě, ale je to cesta, kdy se nám Marie stává ne cílem, ale značkou na cestě. Směrovkou. Katolíci to vyjadřují pěknou vazbou „skrze Marii ke Kristu“. A to je dobré.

Takovéto lidské vzory, lidské směrovky na cestě k Bohu, jsou o to víc užitečné, že je vidíme i v okamžicích nejrůznější lidské slabosti. Tak v Mariině životě vidíme okamžiky, kdy je Marie normální lidská matka svého syna. Když se Ježíš ve dvanácti letech ztratí v Jeruzalémě (Lk 2,48), neslyšíme radostné vyznání, že je to přece Boží Syn, kterému se nic nemůže stát, či co. Vidíme ten nejobyčejnější lidský strach. Není divu, že si jako máma myslí, že stačí vzkázat a její syn přijde (Mk 3,31n). Bylo to zcela legitimní očekávání. Její syn je kdesi v domě obklopen lidmi, co se ona má co protlačovat davem. To on se má zvednout a jít se zeptat, co že jeho rodina potřebuje, když už ho hledají. A Pán Ježíš na to: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ To musela mít maminka hroznou radost, když jí to vyřídili.

Ale – pere se s tím. Znovu a znovu čteme, jak si svoje zkušenosti uchovává v srdci a přemýšlí o nich. Porovnává všechny ty požitky, svědectví o svém synu i to, co od něj slyšela sama a to je to nejmoudřejší, co mohla udělat. Je v nejlepším slova smyslu moudrá. Těšme se na vánoční hru s připomínkou Jaro Křivohlavého – tohle bylo jeho velké téma posledních let: moudrost. Je to něco jiného než chytrost, osvícenost, předvídavost, prozíravost, důvtipnost, obezřetnost, znalosti, schopnosti, dovednosti, zkušenosti… Je to tohle všechno dohromady pomalu a dlouho přetavované v tyglíku rozvážnosti – a pak z toho vyleze moudrost. Moudrost, která ví kdy mluvit a kdy mlčet, co dělat a co nedělat. Chce to čas – Marie zná Ježíše přes 30 let, než jí to všechno v Káně Galilejské docvakne. A chce to nejen čas, ale i to „uchovávání v srdci a rozvažování o tom“. Čas sám o sobě nestačí. Říká se, že moudrost přichází se stářím. Jenže někdy přijde stáří samo.

Marie je nám ale vzorem dobrým. Dokonce vzorem ještě lepším – při poznání její lidské slabosti. Není to bezchybná gypsová svatá, nedostižná ve své dokonalosti. Jsou věci, kterým nerozumí, ale nevědět, nerozumět – to není hřích. Byli jsme se školními dětmi na úžasném povídání nějakého pana Brože. Takovej, „normální týpek“ asi o deset let mladší než já – a on se z něj vyklubal odborník na sopky na Marsu, který si dokázal třičtvrtě hodiny povídat s desetiletými dětmi o sopkách takovým způsobem, že jsem jen zíral. A ten hned na začátku dětem řekl, že nejdůležitějším slovem vědy je – „nevím“. Vědec není člověk, který ví všechno, ale člověk, který zná meze svého vědění. Asi by byl překvapen, když by věděl, že ho srovnávám s Pannou Marií, ale ona v té Kání Galilejské taky nevěděla, jak vyřešit problém s nedostatkem vína. Vedle toho svého nevím, ale měla ještě svého syna. Toho syna, kterému sice tolikrát nerozuměla, ale kterému se učí věřit. Ať už o jejím synu všichni ti andělé, pastýři, mudrci, Simeon a Anna v chrámě, či o 12 let později ve stejném chrámě učitelé a zákoníci – ať už o Ježíši říkali cokoliv, vždycky to nějak souviselo s Božím vstupem do našeho světa, s naplněním Božích plánů. Tohle si Marie uchovává v srdci. Její syn má něco moc společného s Bohem a počátkem moudrosti je bát se Hospodina. Marie je velice prozíravá, tak dává volný průchod vykoupení, které Bůh poslal svému lidu v jejím synu. (O tom byl introit ze 111. žalmu.) Marie říkající: „Udělejte, cokoli vám nařídí!“ je Marie, která neví, co má dělat, ale ví, kam se obrátit. V tom je Panna Maria následování hodná a nás toto rozpoznání vede k tomu si Marie vážit, mít ji za vzor, následovat ji.

Teď se pochopitelně evangelík začne mírně ježit, protože co my a nějaká mariánská zbožnost?! Leč o tom to dneska celou dobu je a bude. Pokusíme se dnes trošičku vrátit dítě do vaničky, protože protestantské vylévání vaničky bylo v určité době příliš razantní. Pokusme se vrátit ke kořenům vlastní zbožnosti, což především znamená vrátit před dobu baroka. S barokem přichází lidová mariánská zbožnost, tak bytostně protivná opačné straně tábora, že mariánské myšlenky Písma i reformátorů církve byly tiše odsunuty na okraj zájmu. Z Marie se zcela zbytečně stal motiv kontroverzní, rozdělující. Jistě – jsou myšlenky a postoje, které si jako evangelíci s Marií nespojujeme, ale zkusme být dnes tak říkajíc „mariánsky pozitivní“.

Dám v tuto chvíli prostor Janu Amosi Komenskému a jím sepsanému vyznání víry Jednoty bratrské. Je to jeden ze základních věroučných dokumentů naší církve. Jsme tedy v Amsterodamu L. P. 1622 a učitel národů nám říká, že si Marii Pán Bůh vybral, aby byla matkou Božího Syna. A teď pozor: „Protož i památky její k chvále slávy milosti Boží slavíme, písničky pobožné o ní skládáme a zpíváme, z těch velikých věcí, kteréž Bůh při ní pro spasení naše učiniti ráčil, radujíce se. A tak ji se všechněmi křesťanskými národy blahoslavíce a v životě jejím svatém ji podle možností věrně následovati a rozkaz její „Což by koli vám řekl, učiňte!“ (J 2,5) skutečně zachovávati se snažujíce, věčně s ní v nebi býti žádáme, vše podle Písem svatých.“

Všimněme si, jak je Jan Amos pozitivní! Zjevně neměl potřebu se nějak negativně vymezovat. Vysvětlovat, co jako evangelíci neděláme. Tak ho dnes i napořád napodobujme. Skrze Komenského k Marii, skrze Marii ke Kristu – protože Kristus je cíl. Jan Amos i panna Maria jsou šipky dobrým směrem.

S Janem Amosem jako šipkou by se nám to rozběhlo moc doširoka, zůstaňme u panny Marie, jak ji vidíme v biblickém svědectví. Zde stojí v dlouhé řadě žen vyhlížejících narození syna. Pořád to vyhlížení, pořád to směřování kupředu, pořád ten zásadní mariánský postřeh, že Marie nestojí v dějinách spásy jako postava, ale jako ukazatel. To je to nejpodstatnější, co se na Marii můžeme naučit a máme napodobovat – to, že ukazuje ke Kristu. Že ukazuje ke svému synu.

I Marie to má také tak říkajíc „nakoukané“! Vidíme ji v oné řadě biblických matek, které se dozvědí, že budou mít nějakého výjimečného potomka. Tak na něj čekají, a když roste, tak sledují, co z něj roste.

Jako svého potomka vyhlížela pramáti Eva, protože slyšela, že její potomek přemůže ďábla. Za cenu vlastního utrpení (potomku bude potřena pata) potře ďáblovi hlavu (Gn 3,15). Marie se učí poznávat, že toto dávné proroctví se naplní právě na jejím synu.

Věříme v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova – pojďme to dnes vzít po jejich manželkách, protože právě tak to je Bůh Sářin, Rebečin a Ráchelin. V linii pramatek Božího lidu se opakuje scénář vyhlížení potoka, se kterým přijde nějaká zásadní změna.

Jako svého potomka vyhlížela Abrahamova manželka Sára, protože o ní andělé řekli, že z ní vzejdou králové národů (Gn 17,16). V řadě jejích potomků se narodí Pán Ježíš, Král Králů. Opět to bude těžký úkol pro Pannu Marii tohle nejen přijmout, ale také vyvodit přinejmenším ten důsledek, že i ona bude muset svého syna poslouchat.

Jako svého potomka vyhlížela Sářina snacha, Izákova žena Rebeka. Od své rodiny dostala svatební požehnání: „Sestro naše, buď matkou nesčíslných tisíců, tvé potomstvo ať obsadí bránu těch, kteří je nenávidí!“ (Gn 24,60). V tom obraze „obsadit bránu“ slyšíme o vítězství. V řadě jejích potomků se narodí Pán Ježíš, který přemůže smrt. Marie bude stát pod křížem. Protože ji ale po nanebevstoupení vidíme v kruhu učedníků, tedy zůstala v církvi, tak vidíme, že v toto vítězství svého syna uvěřila. Ježíš sestoupil do pekel a je to on, kdo i tuhle bránu obsadil a rozrazil dokořán, aby každý mohl odejít.

O generaci dál Rebečina snacha Ráchel se podle proroctví měla sklonit před svým synem. (Gn 37,10) Divné proroctví – ale naplní se, až se bude s celou rodinou klanět Josefovi. My si můžeme představit Marii, které svému synu také mnohdy nerozuměla, ale vidíme ji jako tu, která se učí přestávat být matkou a stávat se učednicí. To je pro mne na prvním místě příběh o svatbě v Káně Galilejské. Tehdy při svém prvním zázraku učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. (J 2,11) Tady někde na počátku Ježíšova veřejného vystoupení vidím Mariino prozření, obrácení… Okamžik, kdy rozpoznala svoji roli v dějinách spásy.

Tím nemá vše vyhráno a vyřešeno. Je člověk jako my – bude hledat, váhat, pochybovat. Bude se radovat a bude se i trápit. Ale už našla správný směr, totiž vést lidi k tomu, aby dělali to, co jim nařídí Ježíš. On ví, co slouží Božímu dílu v tomto světě. Marie přijímá, že tady končí její nápady, návrhy, ale i rozkazy. Jde-li o Boží dílo ve světě, pak je na Bohu, aby připravoval dobré skutky a lidé je pak vykonali (Ef 2,10: Jsme přece stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.).

Když hledám evangelický obsah mariánské úcty, vrací mne to k Janu Amosovi. Panna Maria je blahoslavená nade všechny lidi, protože pro ni Bůh připravil naprosto unikátní skutek – být matkou Božího syna – a ona tento dobrý skutek vykonala. To neznamenalo jen Ježíše porodit a dejme tomu vychovat. K tomu především patří ho jako Božího Syna přijmout a sama se podle toho zařídit. Upozadit sebe a vést ostatní k němu. Zvládla to. Je tedy úplně v pořádku, že si ji připomínáme při svátcích s jejím životem spojených, jako jsou třeba Vánoce. Že o ní skládáme a zpíváme písničky, jako to udělal Miloš Rejchrt. Že se radujeme z toho, jak dobře se stala součástí dějin spásy. Ve všem, co udělala dobře, ji chceme následovat, protože to stojí zato.

Ale především a na prvním místě: ten její rozkaz „Což by koli vám řekl, učiňte!“ ten se snažíme zachovat, protože to děláme v naději, že se pak i s ní jednou setkáme v nebi.

Amen.