Ježíš a děti

písně: 667, 681, 367, 331, 150
introit: Zj 5,12b
1. čtení: Mt 5,1–10
2. čtení: Mk 10,13–16
3. čtení: 1 Tes 5,23–24

Milí bratři a sestry, vážení hosté,

někomu se ten právě přečtený oddíl může zdát jasný. Určitě je ho možné přijmout přímočaře a nekomplikovaně jako výpověď o dětské nevinnosti a Ježíšově laskavosti. Trochu problém může být s tím přijímáním Božího království jako dítě. Ale i na to se dá odpovědět celkem snadno. Člověk má pevně věřit a nic nekomplikovat zbytečným mudrováním. Tečka. A kázání je hotovo.

Tedy ne toto kázání. To bude pokračovat. Zejména s ohledem na ty, kteří si s určitou úzkostí kladou otázku, zda tomu požadavku přijmout Boží království jako dítě vyhověli. Sám mezi ně patřím.

Není ta moje víra moc komplikovaná? A co mám udělat, aby nebyla?

A jak to Ježíš vlastně přesně myslel? Nejsou jeho slova náznak nějakého širšího sdělení, které bychom mohli umět tlumočit?

Kdo jsou ti, kdo nepřijímají Boží království jako dítě?

To jsou otázky, před kterými nechci uhnout. Nejprve ale něco málo k tomu textu samotnému. Začněme otázkou. „Jak staré ty děti byly?“ Začátek oddílu naznačuje, že šlo o batolata, ne-li nemluvňata. Je to opravdu tak?

Když se člověk ponoří do různých překladů a komentářů, a zkoumá řecký originál, tak zjistí, že ohledně výkladu stáří těch dětí nepanuje shoda. Ten řecký text nemá zcela jednoznačnou intepretaci. A to ani když si pomůžeme paralelním vyprávěním v Lukášově evangeliu.

Určitě to ale byly malé děti, které někdo přinesl nebo přivedl. Originál textu jasně říká, že Ježíš je bral do náruče, že jim žehnal a kladl na ně ruce. Na mě to nepůsobí dojmem, že by šlo převážně o nemluvňata, ale s naprostou jistotou se tady tvrdit nedá nic.

Představuji si typicky věk tří čtyř pěti let; dítě, které možná kus cesty muselo být neseno, ale pak ho postaví na zem, a tak trochu šoupnou dopředu. A Ježíš je obejme, vloží na ně ruce, žehná mu. A z toho drobečka najednou padne ostych a začne Ježíšovi něco povídat.

Tak nějak si to představuji. Je to představa, kterou používám, když přemýšlím o Ježíšových slovech „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim.“ O shodu s realitou, s tím, jak to tehdy doopravdy proběhlo, přitom zase až tolik nejde. Protože ta Ježíšova slova jsou svého druhu podobenství. Vždyť říká, „kdo nepřijme Boží království jako dítě“. Jako, to slovíčko tady bude důležité.

Podobenství se k tomu, co se odehrálo, vztahuje někdy přímočaře, někdy trochu volněji.

Ten nastíněný věk tří, čtyř let se hodí jako ilustrace dětského přístupu ke světu. Dítě ten svět kolem sebe do sebe nasává, snaží se mu porozumět, orientovat se v něm, nějak si ho vykládá, ale ty výklady se drží toho, co vidí. Nekomplikuje si ho nějakými vymyšlenostmi, co je za tím. Věci jsou takové, jak vypadají.

Přicházejí ovšem k němu dospělí a říkají mu, že ne všechno je tak, jak to vypadá, jak se to nabízí. Dělají to proto, aby se takové děcko ve světě okolo vyznalo, aby umělo žít s druhými lidmi. Proto mu vyprávějí příběhy a pohádky, do kterých ono vstupuje svou fantazií, které si osvojuje jako něco skutečného. Velmi brzy si ale začíná uvědomovat, že je to skutečnost jiného druhu. Učí se tyto dvě skutečnosti odlišovat. Naše vnučka Dorothea pro to vymyslela slovo jakové. To, co není opravdové, na co se nedá šáhnout, tedy to, co je jen jako, je jakové.

A tak je to po celý náš život. Žijeme na přechodu mezi realitou, na kterou si můžeme sáhnout, a realitou příběhů, které vstřebáváme, kterým v různé míře věříme, kterých jsme součástí, a které také utváříme, tkáme.

To je normální a tak to bylo vždycky. Ale pak se stane, že někdo přijde a řekne „Nevěř tomu nebo onomu, to je jenom naoko, ve skutečnosti je to úplně jinak“. Skutečnost najednou není to, co dosvědčuje naše zkušenost, ale něco skrytého, něco, o čem nám někdo říká, že to je ta pravá realita.

Místo příběhů, které propojují to, co je vidět, s tím, co není vidět, někdo přijde a řekne, že to, co vidíme, zakoušíme, je nějak zásadně falešné. Tak to had zkoušel na Evu, a povedlo se mu to.

Když had chce, abychom uvěřili jeho lžím, tak hraje na tři struny – závist, nedůvěru a pýchu. Závist bych teď zmínil jen krátce. Ne, že by jí nebylo spousta. Je to ale neduh, který z těch tří lze nejsnáze rozpoznat. Dokonce i u sebe. Na tento neduh Ježíš dává jednoznačnou odpověď, lék. Objevuje se i v tom dnešním textu. Ta odpověď je, že Každý je cenný v jeho očích. I ty děti, kterých si tehdejší společnost cenila méně než ta dnešní. Ne že by vztah k dětem byl tehdy ve všem jiný. Bylo jich ale více, polovina se jich nedožila dospělosti a chovaly se leckdy otravně, jak ostatně lze v zemích s podobnou skladbou obyvatelstva zažívat dodnes.

Ježíš však praví „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim.“

A tak, když si člověk říká, za co vlastně stojím, co se mi povedlo, čeho jsem dosáhl, tak si připomeňme, že směle můžeme přistoupit k trůnu milosti a radovat se z blízkosti našeho Pána. Každé údolí bude jednou zaplněno a každá výšina srovnána. Před jeho trůnem, ve svitu jeho slávy, závist nedává smysl. Stejně jako úspěchy, ať už domnělé nebo skutečné.

Nedůvěra. Co to je? Typicky postoj, kdy předpokládáme, že někdo něco říká a přitom tím sleduje něco jiného. Tváří se, že mu jde o něco dobrého pro ostatní, a přitom sleduje vlastní prospěch. Had říká Evě: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Had říká: Bůh Vám to ovoce zakázal pro vlastní prospěch, ne pro váš prospěch. Mediální svět je takových postojů plný. Rozhovory s politiky často o ničem jiném nebývají. Typicky „ale, co kdybych Vám namítl, že to je jen tah, jak získat voliče?“

Vzpomínám na Jana Sokola. Před Listopadem 89 jsem ho vídal často, pracovali jsme společně. Později to byla spíše jen náhodná setkání, občas nějaký email atd. A v jednom z nich si stěžoval, jak v pozici ministra školství musí neustále dokazovat, že nekrade, že tím či oním nesleduje vlastní prospěch. A to už nebyl v politice nováčkem. Evidentně ho to ponižovalo, trápilo, štvalo. A proč? Protože to byl člověk čistého srdce. Na mysl mu takové věci nevstoupily.

V Kázání na hoře čteme Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Kázání na hoře je k přečtenému oddílu v úzkém vztahu. Ježíš neříká „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě nebude spasen.“ Říká, „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něj nevejde.“

V úvodu Markova evangelia stojí – a já to chápu jako svého druhu nadpis pro všechno, co následuje – „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Kázání na Hoře, to je výklad, jak to v Království Božím chodí.

Ještě krátce k těm politikům. Jistě mnoho lidí napadne: vždyť oni si to zaslouží, oni jsou takoví. Možná. Jenomže Království Boží se nastoluje skrze to, že někomu nabídnu důvěru. Jako Ježíš celníkům. Tak, jak to umí děti. Děti, které důvěřovaly Ježíšovi. Skrze důvěru k Ježíši růste i důvěra k jeho slovům.

Římští vojáci taky byli všelijací. Přesto čteme: Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Ta služba na jednu míli, to podle vykladačů byla povinnost nést zbroj římskému vojákovi. Proč to Ježíš říká? Vede nás k tomu, abychom nabídli více, než musíme, než na kolik má ten druhý nárok. To se týká i důvěry. S tou se dnes hodně šetří. Ale bez ní to nepůjde.

A samozřejmě, není to bezbřehé. To snad ani nemusím rozvádět. Pořád někde vzadu stojí: Neházejte perly sviním. S tím se ale musí opatrně. Už jsem jednou o tom tady povídal.

Pýcha. Cricks a Watson, když zjistili strukturu DNA, tak šli do hospody, dali si pivo a prohlásili „Odhalili jsme tajemství života.“ Ten stůl je tam pořád, s pamětní tabulkou. Taky jsem si tam dal pivo. Oni v tu chvíli měli na svůj výrok do jisté míry právo. Byl to obrovský krok dopředu. Takových výroků a postojů se však zmocní jiní, kteří o tom sice mnoho nevědí, ale mají pocit, že jaksi kolektivně tomu dneska rozumíme a že to staré je potřeba vyřídit a překonat. A zrovna Cricks jim docela slušně přihrával. Křesťanství opravdu neměl rád. Hluboce a rozhodně. Považoval se za humanistu. Jeho slova: „Humanisté žijí v tajemném, vzrušujícím a intelektuálně expandujícím světě, do kterého když jenom nahlédnete, tak se vám starý svět náboženství začne jevit jako něco zatuchlého, co poskytuje jen falešnou útěchu.“

A tak lidé získali dojem, že žijeme v době, která je zvláště nadána k tomu, aby odhalovala skryté, aby ukazovala, jak je to doopravdy. Toho, jak je to doopravdy, je dnes plný internet. Slovy naší Dorothey, téměř vše se stalo jakové. Had vědu zdatně využil pro své účely. Tahle vášeň odhalovat, co je za tím, už dávno opustila její hranice. Odhaluje kdekdo kdekoho kdeco.

Nejde ale o nic nového. Had to už dělá dávno. Něco podobného se může dít i na rovině vztahu k druhým lidem. Mám na mysli to, když někdo je přesvědčený, že rozumí lidské povaze, každého prokoukne, na každého vyzraje. Znáte to: Každý se dá koupit, případně Každý, každá, … Však víte.

Každá doba, každá kultura, hledá nějaké potvrzení, že Ježíš je ten pravý. Ono je to vlastně jedno, zda se hledá znamení, zázrak nebo vědecký důkaz. Pořád se lidé ptají, společně s Janem Křtitelem, zda on je ten pravý, nebo zda máme čekat někoho nebo něco jiného. A pořád platí Ježíšova odpověď. Hluší slyší, slepí vidí a chudým se evangelium zvěstuje. Jinak řečeno, podívejte se, jaký je život s Ježíšem a jaký je život bez něj. Když tuhle základní zkušenost budete problematizovat, když ji nevezmeme tak, jak k nám přichází, jak jsme ji zažili, tak se cesta do Božího království poněkud protáhne.

Ježíšova blahoslavenství začínají slovy „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ Nikdo si neví s těmito slovy příliš rady. Je spousta vysvětlení. Osobně to vidím tak, že se tady mluví právě o té schopnosti člověka nabízet ta nejrůznější vymyšlená vysvětlení, co je za tím. Ne brát věci, jak se nabízejí, jak je vidím, jak je bere dítě, ale hned přijít s výkladem, že to vlastně znamená něco jiného. Být bohatý na takové výklady a vysvětlení. Člověk si tím ovšem nepozorovaně vytváří takové malé osobní peklíčko.

My ale vytváříme církev. Jsme tělo Kristovo. Máme příslib, že Království Boží bude mezi námi. Děje se tak. V Kristu. Bez důvěry v něj i jeden v druhého to nepůjde. Závist, nedůvěra, pýcha stojí jako překážky. Čas předvelikonoční je tradičně dobou, kdy máme takové překážky v sobě odstraňovat. Jsou to překážky, které sami stavíme Kristovu vítězství v nás. Ať se jejich odstraňování podaří. Přeji vám, i sobě.

Amen.