Mk 10,28-30 – sto sester, sto bratří, sborové shromáždění

1. čtení: Jr 31,31-34

Jeden přítel si mě tuhle dobíral: Víš že každé tvoje kázání začínáš otázkou? Na to se dá reagovat pouze jediným způsobem: Vážně to dělám?

Ano dělám to často. A není to náhoda. Protože víra je pro mě neustálou otázkou. Nesamozřejmostí. Asi tak jako když je člověk na cestě a pořád se musí ptát, jestli jde dobře. A jestli jeho cíl opravdu stojí za to. A naopak, mám za to, že když si je člověk až příliš jistý svým cílem a svou cestou, bývá často něco špatně.

Jednou z největších otázek je pro mě církev. Proč tu je? Šlo by to i bez ní? Potřebujeme ji ke své víře? Zní to možná trochu divně – od faráře, který s ní svázal svou profesní dráhu i ekonomické zázemí.

Ale otázka to je. Vždyť mnoho lidí dnes říká: Ano  jsem věřící, ale s církví nechci mít nic společného. A tak se ptám? Stojí to za to? Přidělávat si vrásky a ke všem starostem, které máme se svými životy, máme se ještě starat o sbor? Má to cenu? Nejsou na tom nakonec lépe ti, kteří zůstanou vně? Je církev potřeba? Musí, nebo má tu být? Nešlo by to stejně tak dobře bez ní?

Možná, že teď jenom kroutíte nevěřícně nebo nesouhlasně hlavou. „No kdybychom si nemysleli, že tu církev má být, že je potřeba, že je to Boží dílo, tak bychom tu přece neseděli.“ No ano, ale nejčastější námitka je: Tak dobře, vy tu církev, společenství, ke své víře potřebujete, ale já ne. Já můžu věřit i bez sboru, bez církve, bez druhých lidí. A tak by se nám možná hodil nějaký pádný argument, nejlépe z Bible, abychom umlčeli hlas pochybovačů. A protože jsme evangelíci tak tedy z evangelia, nejlépe nějaký přímý Kristův citát. No tak schválně, kolikrát mluví Ježíš o církvi? Toho přece musí být v evangeliích plno.

No jistě, přesně řečeno dva. Jedním je známý citát? Ty jsi Petr a na tobě vystavím svou církev. Druhý je výrok o bratrském napomínání: Když tě tvůj bratr neposlouchá, oznam to církvi.

To první se ovšem vztahuje k Petrovi spíš než k církvi.  Má posílit Petrovu autoritu ve vznikajícím společenství. Ten druhý vyjadřuje praxi, která vznikala a prosazovala se až v pozdějších křesťanských sborech a která je těžko myslitelná ve společenství dvanácti učedníků. Čili oba jsou to nejspíš pozdější dodatky samotných evangelistů. A i kdyby ne, tak je tématem kázeň ve společenství a nikoliv vznik či existence společenství samotného.

Zkusme tedy své dosavadní zkoumání uzavřít zjištěním, že existence církve není tak samozřejmá, jak se nám zdá. Že neexistuje vnější důvod, tlak, aby tu byla. Že tu není nějaký přímý Ježíšův rozkaz: Zařiďte církev, založte sbor. Ono nás to totiž osvobodí. Třeba od toho, abychom sebe či druhé nutili k církevnímu životu. Snažili se, třeba jen psychickým tlakem, někoho donutit k tomu, aby měl podíl na životě sboru.

Dobře, vnější důvod tu není. Ale pak se nabízí otázka: Je tu nějaký vnitřní důvod?

Tuhle ke mně promluvil anděl. Neměl křídla, zato měl bohatou zkušenost s hledáním víry. A tento posel od Boha mi najednou sám od sebe řekl: „Dnes už vidím, že víra se bez společenství neobejde.“ Když tohle řekne někdo, kdo nemá vztah k církvi předepsaný ani z rodiny ani z povinnosti, nutí to k přemýšlení. Je to skutečně tak, že víra ze své podstaty přivádí člověka k druhým lidem? Pokud si položíme otázku takto, pak musíme odpovědět ano. S tou výhradou, že ne ovšem víra jakákoliv, ale víra v Krista, křesťanská víra. Ano křesťanská víra je vnitřním důvodem církve. Nenajdeme v evangeliích přímý důkaz. Nenajdeme příkaz: Založte církev! Ale vidíme a vnímáme Kristovo působení. Čteme evangelia o Ježíši, který se otvíral druhým lidem. A zároveň otvíral druhé lidi Bohu i sobě navzájem. Aby milovali Boha a milovali bližního. Nebo přesněji: aby milovali Boha skrze bližního. Protože milovat Boha konkrétně znamená mít rád druhého člověka. Příkladů z Bible by se našlo spousta:

Samařan – tedy příběh o tom, že milosrdenství bylo pro Ježíše víc než čistota kultu. Podobenství o kozlech a ovcích – kde Kristu patří ti, kteří pomohou druhým. Kázání na hoře – které ukazuje, že Boží vůlí je odpouštět a milovat druhé lidi a to dokonce si své nepřátele. Podobenství o nemilosrdném služebníku – o tom, že na Boží odpuštění je potřeba reagovat stejným odpuštěním vůči druhým lidem. A nakonec příklad nejvyšší – život samotného Krista, který se vydal za nás, za naše viny, za to abychom znovu nalezli ztracený vztah k Bohu ale zároveň i k sobě navzájem. To je základ naší víry, která nás proto přirozeně vede ke společenství s druhými. Ke sdílení. K vytváření skutečnosti, kterou Ježíš nazýval Královstvím Božím.

Dnes je věk individuálního života. Života lidí, kteří dobrovolně či nedobrovolně volí samostatnost až osamělost. Těch, kteří navazují vztahy jenom podmíněně. A přitom je zajímavé, že to je zároveň doba masová – masové kultury, masové zábavy, masové výroby. Unifikované a bez individuální charakteristiky.

Projekt zvaný církev je alternativou. Je protestním hnutím, které vychází z individuální víry. Z víry, která je mezi mnou a Bohem. Ze vztahu – JÁ a TY. Zároveň je tato víra motivem, hnutím, impulsem, které chce pohnout naším životem k tomu, abychom se otevřeli druhým lidem. Kristus nás volá k lásce. A láska má smysl jen ve společenství. Proto ho přirozeně hledá a vytváří. Vytváří společenství, sbor, kde je respektována svoboda a odlišnost jednotlivce, ale zároveň se člověk učí žít mezi druhými a pro druhé.

Církev, sbor, společenství je vnitřní nutností naší víry. A naopak. Tam, kde se chceme udělat jen sami pro sebe, ukazuje to na to, že naše víra je nějak defektní či nezralá. Svým způsobem je osamělost jednodušší. Lze milovat lidstvo a dojímat se nad jeho osudem v tichu a klidu čtyř stěn zamčeného bytu. Milovat konkrétního člověka je neskonale těžší, protože ten konkrétní druhý člověk má svou hlavu, své názory, které nechce měnit, svou občas nepříjemnou povahu, své nálady. Jenže ta první, osamělá láska je vpodstatě jen zakuklené sobectví, které si dělá dobře na pocitem vlastní soucitnosti. Kdežto skutečná láska je umění otevřít se. Protože za tím vším, na čem se nemůžeme shodnout a o čem se třeba i hádáme je nesmírné bohatství, které si navzájem předáváme. Jako křesťané, jako bližní, jako lidé.

Nechodíme do kostela, protože musíme. Pokud je život sboru pro nás jenom další obtížnou povinností, asi to nemá cenu. Ale pokud milujeme Krista, můžeme ho tu najít – v sestrách a bratřích a být společně stokrát bohatší než když zůstaneme sami doma.

amen