Mk 10,32–45

Čtení: Gn 22,1–18
Text: Mk 10,32–45
Základem dnešního zamyšlení je text zapsaný v Evangeliu podle Marka, v kapitole 10., kde od 32. do 45. verše čteme:

Ježíš vzal k sobě opět svých Dvanáct a začal mluvit o tom, co ho má potkat: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech vstane“.

Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“

Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“ Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici ve tvé slávě“.

Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“

Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“

Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vašim služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Milí bratři a sestry!

Ještě nikdy nemluvil Ježíš tak otevřeně a naplno o svém utrpení, jako nyní, když jde s učedníky do Jeruzaléma. Nastal čas, aby jim řekl, co ho tam čeká. V sevřených, úsečných větách slyší o tom, co se stane s jejich Mistrem: „Odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí. A po třech dnech vstane.“

Co věta, to hrůza – ta poslední pak neproniknutelné tajemství. Čekali bychom, že učedníci budou zticha jako pěny, že se v nich všechno sevře a nevydají ze sebe ani hlásku. Nic takového.

Právě teď k němu přistupuje Jakub a Jan a už si chystají řeč, která je úplně o něčem jiném. Nejsou šokováni tím, co slyšeli – jako by jim vůbec nedocházelo, co to znamená. Pochopili vůbec Ježíšova slova?

Nejednou evangelia zmiňují, jak mu vůbec nerozuměli. I sám Petr, který tenkrát u Cesareje Filipovy jako vůbec první vyznal Ježíše jako Krista a Božího syna, musel slyšet z úst Páně smutné zjištění: „Nechápeš těch věcí, které jsou Boží, ale které jsou lidské.“ (Mt. 16,22)

Stejně jsou na tom ti dva, kteří teď mluví s Ježíšem. A je zřejmé, že nemyslí na něho, ale na sebe. Snad ze slov svého Pána získali dojem, že všechno spěje do finále, že se přibližuje nějaké vyvrcholení a oni nesmí promarnit svou šanci.

Jednají rychle a sebevědomě: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme!“ Jinými slovy: chceme, abys udělal to, co se nám líbí! Jako by se tu víra držela Ježíšova slibu učedníkům: „Budete-li mě za něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ (J 14,14)

Ale Ježíš to neučinil. Řekl jim, že nevědí, zač prosí. Ti dva jsou naopak přesvědčeni, že to vědí moc dobře. Chtějí přece přednostní místo v Ježíšově království: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě!“

Na hony je jim vzdálena skromnost starého šlapače měchů z básně Jarmily Urbánkové, který prosí o nenápadné místečko v nebi:

„Netoužím po slávě zpěváků,
až přijdu ve tvé stany.
Uveď mne ve svém království
v šerý kout za varhany.“

Učedníkům jde naopak o to, aby byli vidět a aby právě jim dal Ježíš ten nejlepší post. Jestliže tuto prosbu Ježíš nesplní, není to proto, že by neměli víru. Spíš je to proto, že jejich prosba není „v jeho jménu“, v jeho duchu, ale ve jménu vlastní seberealizace.

Když se člověk točí kolem sebe, když myslí především na své uplatnění, nemůže rozumět Ježíši. Zaslechne to, co chce slyšet a „vytěsní“ všechno ostatní, co mu jde proti srsti. Proto k učedníkům nedolehlo Ježíšovo slovo o utrpení. Odrazilo se od nich jako hrách od stěny. A je tomu tak dodnes.

Každý kazatel evangelia by mohl vyprávět o tom, jak posluchači slyší v kázání, co tam vůbec nebylo a naopak zcela přeslechnou to nejpodstatnější. Někdy za to může on sám, ale častěji – zdá se – se tu projevuje naše lidská touha slyšet co se nám líbí a ne to, co by nás zaskočilo a zpochybnilo naše zaběhané představy.

A toho je v Ježíšově zvěsti víc než dost. Upravit si ji tak, aby nám vyhovovala je trvalé pokušení nás všech, ať už sedíme v lavici či stojíme na kazatelně. Ti dva učedníci to jen potvrzují.

Když slyšíme z Písma o Abrahámovi, jehož víru zkouší Hospodin až k oběti vlastního dítěte, máme před sebou pravý opak těch, kteří přeslechli slova o utrpení a myslí na svou slávu. Abraham nikoliv. Slyší Boží rozkaz, z něhož jde hrůza: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mória a tam jej obětuj jako zápalnou oběť na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gn 22,2)

Nic nepřeslechne, nic si neupraví – prostě pokorně se vydá na cestu. Vedle něho ti dva učedníci zůstávají hodně na povrchu. Přisvědčují Ježíši, že mohou pít jeho kalich a křtít se jeho křtem. Příliš si věří a vůbec si ve své lehkomyslnosti neuvědomují, pro co se to vlastně rozhodují.

Kalich i křest jsou totiž obrazným vyjádřením utrpení a smrti na kříži. Buď vůbec nechápou, oč tu jde, nebo se nehorázně přeceňují. Ať je to jakkoliv, Ježíš je vezme za slovo. Ale ani to, že budou prožívat na vlastní kůži utrpení a bolest jako jejich Pán, ještě nezakládá právo na první místo v Božím království: „Udělovat místa po mé pravici či levici není má věc, ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“ A o těch ví nebeský Otec.

Ale o těch dvou teď vědí ostatní. Rozhněvali se na ně, protože je předběhli. I oni zřejmě mysleli stejně a chtěli být slavní a významní v Ježíšově království. Nikdo z nich se nechvěje hrůzou nad tím, co čeká jejich Pána, protože každý myslí na své uplatnění, na svůj nárok, na své právo.

Jako by v tom hněvu učedníků zněla ozvěna žalmového slova, jež dalo pojmenování dnešní páté postní neděli „Judica“ (Suď mne). Ekumenická bible toto krátké slovo překládá výstižně: „Dopomoz mi k právu!“ (Ž 43,1)

Já přece jsem ten důležitý a chci jen to, co mi patří! Takové právo si lidé rádi osobují. Ti, kdo jsou první, panují nad těmi ostatními, kdo získali moc, utlačují druhé. Tak to na světě chodí a je třeba s tím počítat. Pro všechny je to naprosto normální.

Ale – a právě to slyší rozhádané společenství učedníků – „ne tak bude mezi vámi!“ Mezi vámi totiž platí jiné právo, jiný hodnotový řád, který tvořím já svým příkladem: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vašim služebníkem, kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.“

Amen.