Mk 10,46–52

Introit: Ž 31,20–23
Čtení: Sk 9,1–18
Text: Mk 10,46–52
Ježíš vychází z Jericha a jde do Jeruzaléma, kde ho čeká kříž. A tento div uzdravení slepého, o němž nám vypráví dnes Marek, je v celé řadě jeho zázraků už ten poslední. Teď má Bartimaios svou poslední šanci dovolat se Ježíše, který se sem nikdy nevrátí. Teď – anebo nikdy, protože na této chvíli všechno záleží. Něco už o něm slyšel od lidí, kteří tvoří veliký zástup poutníků do svatého města. Nevidí ho, ale křičí ze vše sil: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Je to volání víry, které jde o všechno. Proto se ten slepý žebrák nenechá umlčet. A Pán Ježíš, který jej uzdraví, nemluví o sobě, ale o jeho víře, která mění jeho život: „Jdi, tvá víra tě uzdravila“. Je to víra, že Ježíš může všechno, protože je Pán.

Ten prostý příběh o lidské víře a Ježíšově moci mluví k nám a mluví o nás. Víra to nemá nikdy snadné a leccos ji chce umlčet jako ti lidé kolem Bartimea. Ale nesmí to vzdát, jako ten ubožák. Všichni mu říkají Mlč, ale „on však tím víc křičel“. Kdyby jeho volající víra ubrala na síle či dokonce byla jako pěna, všechno by zůstalo při starém. Už žalmista věděl, že ten který volá o pomoc, může mít přitom všelijaké pocity, že Bůh o něj nestojí: „Ukvapeně jsem si řekl: ‚Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět‘. Avšak vyslyšel jsi moje prosby, když jsem k tobě o pomoc volal.“ (Ž 31,23) A to je to první: když víra volá, nevolá zbytečně. Ale musí vydržet, jako Bartimaios.

To druhé: Ježíš jej slyší a může jej uzdravit hned. Ale on do toho zapojuje ty, kteří jsou kolem něho: „Ježíš se zastavil a řekl: Zavolejte ho“. Nezavolal jej sám, ale pověřil tím lidi, možná právě ty, kteří ho umlčovali. Boží nástroje nejsou nikdy bez kazu, ale Boží moc s nimi pracuje a užívá jich. Nedokonalí lidé jsou pověřeni samým Pánem, aby Bartimaie k němu zavolali. A právě oni slepému muži přinášejí evangelium v plném rozsahu: „Vzchop se (buď dobré mysli), vstaň, volá tě!“ Z lidských úst, a přece na příkaz Páně, zní i dnešnímu člověku slovo naděje. Ten sice mnohdy ani netuší, jakým žebrákem je v očích Božích navzdory své dobré životní úrovni, možná, že nedovede volat po pomoci ve víře, ale tu pomoc potřebuje; více než dvě stovky lidí, které skončily život pod Nuselským mostem, to dosvědčují. A proto má znít z každého kázání církve nikoliv moralizování, ale zvěst, která platí každému člověku bez výjimky: Ten, který za tebe dal život, tě k sobě volá, abys měl naději, abys navzdory všemu, co tě sráží do zoufalství, mohl se vzchopit. protože o tebe stojí.

Ze Skutků apoštolů jsme slyšeli o změně, kterou prožil Saul, pronásledovatel prvních křesťanů, než se stal apoštolem Pavlem. Nevidící oči se otvírají k světlu, když k němu přijde Ananiáš se slovy: Sauli, bratře, posílá mě k tobě Pán. V evangelijním vyprávění jdou za slepým mužem lidé s dobrou zprávou a právě tak to je i tady. Pán neposílá anděla, ale člověka, dokonce velmi polekaného, který není žádný hrdina. A přesto je to vyslanec vzkříšeného Krista, který skrze něho působ a jedná.

A to třetí, co je společné tomuto vyprávění s evangelijním příběhem o Bartimaiovi: oba byli slepí a oba vidí. Poslední zázrak Ježíšův před jeho ukřižováním a první zázrak v životě apoštola je uzdravení zraku. Tato souvislost není náhodná Má jistě v sobě skrytý význam nového pohledu na život. Však Bartimaios teď vidí, kam má jít. „Hned prohlédl a šel cestou za Ježíšem“. Saulovi se otevřely oči a dá se pokřtít. Má teď zcela jiný pohled: na celou svou dosavadní zbožnost pohlíží jako na smetí a nejcennější bohatství vidí v Ježíši Kristu. Ten, který nás dnes zve k svému stolu, i nám stále otevírá oči, abychom ve spleti cest, jež vedou do záhuby, viděli dobře jeho cestu k životu. Na ni nás zve. Vstaň, buď dobré mysli. Volá tě!

Amen.