Mk 1,1–8

Písně: 274, Jan Křtitel, 646, 292, 690

Introit: Ž 85,5–8
Čtení: Iz 40,1–8
Text: Mk 1,1–8
Poslání: 2Pt 3,9–12

Milé děti, milí bratři a sestry,

stále probíhá Advent a my víme, co to slovo znamená. Znamená „příchod“. Jde o příchod Pána Ježíše k nám. Dospělí by si třeba mohli vzpomenout na „čtverý příchod Páně“, o kterém jsme mluvili posledně – Vánoce, do srdce, při smrti a k soudu.

Dnešní povídání se asi nejvíc bude týkat toho druhého. Když chceme, aby Pán Ježíš vstoupil do našeho srdce. Když chceme, aby náš život nějak ovlivňoval. Tím, kdo nám k tomu poví nejvíc, bude hlavní postava dnešního čtení z Evangelia: Jan Křtitel. Z Markova evangelia jsme se o něm zas tak moc nedozvěděli, ale něco přece ano. A hodně věcí víme z jiných evangelií. Zkusme vytvořit jakýsi dotazník, CV, životopis, který by nám Jana Křtitele popsal.

Jméno a příjmení:
Jan. Jan řečený Křtitel. Jochanan ben Zekarjahu;
Datum narození:
v roce narození Pána Ježíše Krista;
Datum úmrtí:
cca v roce 30, popraven Herodem Antipou;
Bydliště:
poušť
Rodiče:
Zacharijáš a Alžběta;
Další významní členové rodiny:
Ježíš (vzdálený bratranec), Marie (vzdálená teta);
Současné zaměstnání:
„hlas volajícího na poušti“, předchůdce Boha („posel před Boží tváří“), prorok, křtitel, zpovědník, kazatel;
Zvláštní znamení:
plášť z velbloudí srsti, kožený pás, živí se kobylkami a medem divokých včel, jeho narození oznamoval anděl;
Reference:
Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma, prorok Izajáš
Je dobře, že jsme si to takto uspořádali, řada těchto informací se nám ještě dnes bude hodit.

Nic moc víc už asi o Janovi nevydumáme, tak se můžeme na to jeho působení podívat podrobněji. První důležitou informaci se dozvídáme už v prvním verši Markova evangelia. Čteme tam: Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Je to takový nadpis pro celou knihu. Půjde o evangelium. To slovo samo znamená „radostná zvěst“. To, co budeme číst, nám má přinést radost. Máme se na co těšit, když už se to rozhodneme si tento Markův spisek přečíst.

Další informace, kterou z nadpisku čteme, je jméno hlavní postavy celé knihy. Je evangelium Ježíše Krista, Syna Božího. Aha! Takže sice si povídáme o Janu Křtiteli, ale pořád by nám mělo v hlavě někde vzadu šrotovat, že tento Jan Křtitel není hlavní postavou. Sice se o něm píše hned v první kapitole, ale hlavní postava to není. Budeme se o něj zajímat, to ano, ale důležité na něm bude to, co ho tak či onak spojuje s hlavní postavou – s Pánem Ježíšem.

Hlavní postavou je Ježíš Kristus a ono je to zřetelné i z toho, co Jan Křtitel říká sám o sobě a co říká o Ježíši, který přijde po něm. Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Dneska bychom to mohli říct: Nejsem hoden mu rozvazovat tkaničky u bot. O Vánocích budou určitě dávat Pyšnou princeznu a tam bude princezna Krasomila říkat králi Miroslavovi převlečenému za zahradníka: „Zavaž mi střevíc!“ a chce mu tím ukázat, jak je ona důležitá a on jí musí sloužit.

Jan Křtitel řekne, že není hoden ani něčeho takového. Vidí to srovnání své vlastní důležitosti a důležitosti Pána Ježíše velice jasně a srozumitelně. Jan je důležitý v jedné jediné věci. Jeho úkolem je připravit cestu Páně. Všechno, co dělal, bylo připravovat cestu pro Pána Ježíše. Až Pán Ježíš přijde, měl by to mít co možná usnadněné. To, co dělá Jan Křtitel, to má Pánu Ježíši usnadnit jeho práci.

To je ovšem mimořádně zajímavé, protože to bychom se měli od Jana Křtitele naučit! Jestliže je něco, co usnadní Pánu Ježíši působit v našem životě či v tomto světě a my chceme, aby Pán Ježíš působil v našem životě a v tomto světě, tak bychom to měli umět a měli bychom to dělat!

Co tedy dělal Jan Křtitel? To přízvisko to říká docela jasně – Jan křtil. Koho křtil? Lidi, kteří za ním přicházeli. A co dělali lidé, kteří za ním přicházeli, než je pokřtil? Vyznávali své hříchy a pak už jim Jan jen řekl, že on sám není ten důležitý a ať spolu s ním čekají na toho, kdo přijde po něm. Jinak nic.

Lidé vyznávali své hříchy… Pak se nechali pokřtít a spolu s Janem vyhlíželi Pána Ježíše. Tohle je to, co bychom se dnes měli u Jana Křtitele naučit a co bychom si měli zapamatovat: Slavíme advent, tedy příchod. Vyhlížíme, že Pán Ježíš přijde. K tomuto vyhlížení tedy ale neoddělitelně patří vyznání vlastních hříchů.

Co to je vyznání hříchů? Uvědomit si, co jsem udělal špatně a prosit Pána Boha o odpuštění. Ono nás to pak rovnou cestou vede k tomu, abychom se šli omluvit i tomu člověku, kterému jsme ublížili a abychom se pokusili to nějak napravit. Tohle připravuje cestu Pánu Ježíši. Když takhle žijeme, tak o to snadněji za námi může přijít Pán Ježíš. Když k takovému životu vedeme druhé, tím spíš za nimi Pán Ježíš přijde.

Ono to platí i naopak – čím méně budeme ochotni přiznávat vlastní chyby, tím složitější to při setkání s Pánem Ježíšem budeme mít. Čím jsou lidé sami se sebou spokojenější, myslí si, že nedělají žádné chyby, že jsou úplně dokonalí – tím složitější to mají, když by se třeba přece jen chtěli s Pánem Ježíšem setkat.

Jan Křtitel možná vypadal divně a choval se divně, ale byl to prorok. Vyřizoval lidem Boží vůli. Přišel proto, aby připravil cestu Páně, vyrovnal mu stezky a dělal to tak, že vedl lidi k pokání. K vyznání hříchů. Ježíš později o Janovi řekl, že to byl ten největší člověk, jaký kdy žil. Tím spíš bychom měli brát Jana vážně. Učí nás, jak připravit cestu Pánu Ježíši. Moc si o sobě nemyslet „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne…“ Prorokoval Izajáš. Nejsme nijak spolehliví. To si musíme přiznat. Všude tam, kde jsme takhle uschli a zvadli, kde jsme nežili tak, jak jsme měli žít, tak je na místě vyznání hříchů a snaha o nápravu.

Tímto rozpoznáním začíná Evangelium Ježíše Krista. Je to radostná zvěst, že Pán Ježíš přichází, aby nám naše hříchy odpustil.

Amen.