Mk 1,12–13

Písně: 98, 667, 91, 246, 572, 118, 136, 397, 172

1. neděle postní (Invocavit)
Introit: Žd 4,14–15
Čtení: Ř 5,12–21
Text: Mk 1,12–13

Milí bratří a sestry,

dnešní neděle, první v postním období před Velikonocemi, má v církevním kalendáři latinské jméno „Invocavit“, „vzýval“. Toto jedno slovíčko z 91. Žalmu, jímž je nadepsána tato neděle, vyjadřuje vztah člověka, který se obrací k Bohu. Však jsme si tento Žalm před chvílí zpívali. A právě v tomto starozákonním zpěvu veliké naděje slyšíme i Boží ujištění, že modlitebník nevolá k mlčícímu nebi, kde je pusto a prázdno: „Mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou.“ (Ž 91,15)

Tento Žalm doslova překypuje radostí, že věřící člověk není na světě sám, dokonce ani v největším ohrožení a nebezpečí. Slyšíme tu o tajemné neviditelné ochraně, na kterou je možné spolehnout: „On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil, po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.“ (verše 11–13) Dnešní neděle nám však výběrem evangelijní perikopy o Ježíšově pokušení na poušti chce ukázat, jak jistotná slova o andělské ochraně mohou být zneužita, stejně jako kterékoliv jiné slovo Písma. Pak neslouží k posílení víry, ale k jejímu vyprázdnění. Slova o Božích pomáhajících andělích Ježíš slyší – a to nám shodně vypráví Matouš i Lukáš – v satanské citaci a se záměrem, aby skokem z vysokého chrámu dosvědčil, že je skutečně Syn Boží. To, co je a zůstává skryté tajemství, jež nezjevuje tělo a krev, ale Otec v nebesích, má být teď na Satanův podnět manifestováno a zviditelněno v jeho režii davům chrámových návštěvníků. Pokušitel k Ježíši přichází jako přítel, který má pro něj řešení v malých i velkých věcech: proč hladovět, když si přece dokážeš proměnit kameny v chléb, proč zvěstovat království Boží, když já ti za docela malý projev respektu mohu dát slávu všech království na zemi?

Odedávna se na dnešní 1. postní neděli čte právě zvěst o Ježíšově pokušení, kterou, zaznamenávají všechna tři synoptická evangelia. V podání Matouše i Lukáše se začíná právě tím, že Ježíš po čtyřiceti dnech na poušti dostal hlad. Snad proto tato událost se spojila se začátkem postního období, kterým se Církev připravuje na Velikonoce. Jistě je užitečné umět si něco odříci a držet se v kázni, ale křesťanství nezná žádnou povinnost postu, kterou by stanovil Pán Ježíš. Nic takového od něho neslyšíme. Čteme stále znovu, že volal k nebeskému Otci, dokonce i na kříži v prospěch svých nepřátel, celý jeho život je vlastně jediným velikým modlitebním Invocavit, užijeme-li jména dnešní neděle, ale ani jednou – kromě události pokušení – není v evangeliu zmínka o jeho postu. Farizeové, kteří se postili dvakrát v týdnu, měli za zlé jeho učedníkům, že tohle nedělali – a Pán Ježíš se jich jednoznačně zastal. Proto je křesťanství tak nepochopitelné muslimům či východním náboženstvím, kde neoddělitelnou složkou zbožnosti je půst, jehož nedodržení může být přísně trestáno. Pán Ježíš půst sice neodmítá, ale nijak jej nezdůrazňuje. Není to povinnost, ale chceš-li už se postit, pak to dělej tak, at“ o tom nikdo neví, jen Pán Bůh sám: „Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt.“ (Mt 6,17) Kdykoliv se z postu stala povinnost či zásluha – a právě proti tomu se postavila reformace, ztratila se svoboda, kterou nám přinesl Kristus Pán, svoboda, která ví totéž, co apoštol Pavel: „Království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.“ (Ř 14,17) Co jíst a co nejíst, kolikrát jíst a kdy si nechat zajít chuť na dobré sousto, tím se ani na první postní neděli trápit nemusíme. Jsou totiž věci mnohem důležitější. A to už dnes jako křesťané jsme pochopili. Proto moderní katolický Slovník biblické teologie definuje půst docela jinak než formu askese, odříkání či jakéhosi tréninku: „Pravý půst spočívá ve víře a touze po přítomnosti milovaného Pána.“ (tamtéž, str. 404) Jinými slovy: nejde o to, abych se postem očistil na těle i na duchu, ale aby byl stále se mnou ten, který – tak ujišťuje starý katechismus – „svou krví za mne dokonale zaplatil, mě z moci hříchů vykoupil a tak mě ostříhá, že bez vůle Otce mého nebeského ani vlásek mi nemůže spadnout z hlavy, ale všechno mi musí napomáhat k dobrému.“ Nejde o půst, který může být a nemusí, ale o lásku k Pánu Ježíši, v níž máme trvale zůstávat jako jeho učedníci.

Náš text o pokušení Páně je zapsán v evangeliu Markově. Snad smím říci, že jsem se nikdy na něj neodvážil kázat. To proto, že se mi zdál – ve srovnání s Matoušovým a Lukášovým podáním příliš stručný, zkratkovitý a nějak chudý. Co z toho jednoho verše, do něhož Marek celý dramatický děj zhustil, se dá zvěstovat jako potěšení a radost evangelia, kterou všichni tolik potřebujeme? Vždyť zde není zmíněn ani Ježíšův hlad, ani výstup na chrámovou střechu či vysokou horu, z níž je vidět moc a sláva světa. Neslyšíme tu žádné manažerské nabídky Pokušitele ani Ježíšovo odmítnutí slovy Písma.

„A hned ho Duch vyvedl na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.“ Stručněji se to už nedá vyjádřit. Přitom Marek nám neříká, jak dlouho pokušení trvalo ani jakou mělo podobu. „Satan ho pokoušel.“ A začalo to tím, že ho Duch vyvedl na pouštˇ. Ale právě jediný Marek užívá slovo, které je nahony vzdáleno od nějakého klidného a pokojného vedení; v řeckém textu čteme, že jej doslova „vyhodil“; v kralickém překladu „vypudil“. Ten Duch, který na něj sestoupil jako pokojná holubice při jeho křtu, jej až násilně žene do situace, do které by rozumný člověk nikdy nešel; je přece správné a moudré se pokušení vyhýbat, ne se do něho vrhat. Ježíš však je pod tlakem Ducha vržen tam, kde je satan, aby jej pokoušel. U Marka to není „třikrát a dost“, ale je to – zdá se – rozprostřeno do celých čtyřiceti dnů. A v té nejasnosti a neuchopitelnosti je něco děsivého. Přitom On se do toho všeho nedostal náhodou, ani vlastní vinou, ale je vypuzen na poušť, do mocenské sféry Pokušitele, aby už věděl, jaké to je. A protože poznal na sobě, co znamená být pokoušen satanem, mohl nás naučit modlitbu, v níž prosíme Otce: „Neuveď nás v pokušení.“ On tam je dotlačen proto, aby i nám znělo jistotné slovo, na které se můžeme spolehnout: „Nemáme přece velekněze, jemuž by byly cizí naše slabosti, vždyt“ na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ (Žd 5,15) Teď už můžeme vědět, že nic lidského mu není cizí, ani naše slabosti, ani naše pokušení, někdy docela specifická, skrývající se pod nejrůznějšími maskami. Poznal jejich moc, ale nedal se přemoci. Ti andělé, kteří mu na poušti slouží, aniž by si jejich pomoc vyvzdoroval, jsou toho důkazem.

V té kratičké větě, do níž Marek shrnul celý příběh Ježíšova pokušení na poušti, se dozvíme o svém Pánu něco, o čem ostatní evangelisté mlčí: „Byl tam s dravou zvěří.“ Sotva je to náhodný údaj. Řecký text tu užívá slovo THÉRION, které v poslední knize Bible je označením pro šelmu, jež patří do sféry Božích nepřátel. Latinský překlad zase mluví o bestiích. Jestliže Ježíš je s takovými bestiemi, aniž by mu mohly nějak ublížit, pak to znamená, že se naplňuje slovo 91. Žalmu: „Po lvu a zmiji budeš šlapat, pošlapeš lvíče i draka.“ Ale zdá se, že můžeme stejně dobře hledat vysvětlení evangelijního slova u apoštola Pavla, jehož úryvek epištoly Římanům jsme dnes slyšeli. Je tu zmíněn Adam, první člověk, jímž začínají také dějiny lidského hříchu. O něm čteme už na začátku Bible, že Pán Bůh mu dal ráj i zvířata, která v něm byla – dokonce je mohl pojmenovat; to je znamením jeho nadřazenosti. Ale to všechno ztratil, z ráje byl vyhnán do pustiny, která mu plodí jen trní a bodláčí a jeho neposlušností získala vládu smrt. „Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku Ježíši Kristu.“ (Ř 5,15) Ten první Adam umožnil, aby v celé přírodě platil zákon džungle, slabší byl sežrán silnějším a lidé se stali někdy doslova bestiemi; lidský hřích dokáže znetvořit Boží obraz k nepoznání, až k zvířecké karikatuře. Ale ten, jímž začíná věk spásy, věk Božího království, ten už od začátku svého působní je s šelmami, ať si pod tím představujeme cokoli ohrožujícího a nebezpečného. Je uprostřed nich na kříži, kde volá o smilování pro své nepřátele, na něž se vztahují slova mesiášského 22. Žalmu: „Množství býků mě kruhem svírá, bášanští tuři mě obstoupili, rozevírají na mě tlamu jako řvoucí lev, když trhá kořist.“ (verš 13) Až do temnot Pašijí může sahat význam Markovy zprávy o dravé zvěři, s níž Ježíš je. A až ke vzkříšení a slávě ukazuje údaj o andělích, kteří mu slouží jako Pánu. A že to všechno smíme také nějak spojit se svým životem, nám dosvědčuje každá Večeře Páně, i ta dnešní v neděli Invocavit. Pán Bůh smrtí a vzkříšením svého Syna uzavřel s námi smlouvu lásky. Přijal nás na milost a odpustil nám všechny naše vzpoury a viny kvůli němu. A proto – třebaže nejsme ušetřeni pokušení či zkoušek, je nám nablízku náš soucitný a vítězný Pán se svými anděli; dokonce i na poušti, kde by je nikdo nečekal. Nemusíme být právě panikáři, abychom věděli, že nejrůznějšího nebezpečí v našem hříšném světě je až až, důvodů k strachům a úzkostem také dost, ale víra v Pána Ježíše Krista smí vědět, že těch andělů je a bude vždycky o něco víc. Vždyť „kde se rozhojnil hřích, tam ještě víc se rozhojnila milost“. V této jistotě můžeme slyšet Markova slova o Tom, který pro nás prožil už na poušti kus pekla a na kříži unesl všechnu tíhu našeho do bestiality pokřiveného lidství, abychom měli s ním otevřený výhled k světlu a naději:

„Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.“

Amen.

Luděk Rejchrt