Mk 11,22

Introit: Žd 11,1
Čtení: Žd 11,8–10.23–27
Text: Mk 11,22
Slyšíme-li v evangelickém kostele slovo „víra“, pak se mnohým posluchačům automaticky vybaví z paměti to, co jsme si připomněli na začátku tohoto shromáždění z 11. kapitoly epištoly k Židům. V kralické češtině to zní:

„Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.“ – s dodatkem: „Bez víry pak nemožné jest líbiti se Bohu.“ Tak jsme se to učili ke konfirmaci, tak to slýcháme v kostele a tak to máme uloženo v paměti.

Otázkou však je jak to říci lidem a zvláště pak mladým lidem, kteří nikdy v kostele nebyli? Jak jim naznačit, co máme na mysli, když řekneme, že věříme?

Jedna možnost je vyprávět jim příběhy z Bible, kde se víra aktivně projevila. Tak postupuje i pisatel epištoly k Židům. Těm mohl vyprávět o tom, jak Abraham uposlechl Boží příkaz neboť znali celý příběh z Bible: obdobně tomu bylo s příběhem Jákoba, Mojžíše, Davida a jiných.

Jak o tom, co je pro nás víra, říci lidem a zvláště pak mladým lidem, kteří nikdy v kostele nebyli? Jak jim naznačit, co máme na mysli, když řekneme, že věříme?

Max Kašparů (lékař a terciář) to vyjádřil obrazně: Vyprávěl o tom, jak na vesnici přijeli provazolezci…

Jiný milý bratr farář to vyjádřil též obrazně, ale jinak: Využil k tomu obraz zcény z 18. století, kdy do města přijeli vojáci verbovat dobrovolníky do královského vojska. Kdo se přihlásí a půjde? Kdo se rozhodne a bude královým vojákem?

Co je oběma obrazům společného? Je to volba – rozhodnutí, které je projevem důvěry.

Biblicky to vyjadřuje např. Jozue. Čteme tam:

„Pakli se vám zdá zle sloužiti Hospodinu, vyvolte sobě dnes, komu byste sloužili, buď bohy, jimž sloužili otcové vaši, kteříž byli za řekou, buď bohy Amorejských, v jichž zemi bydlíte; jáť pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu.“

Dnes nemáme kolem sebe bohy Amorejských či jiných kmenů. A přece máme – a to doslova – „svobodný trh možností volby“ – toho, čemu dáme svou důvěru.

Hovoříme-li zde o víře, máme na mysli křesťanskou víru – tu, a níž se setkáváme v křesťanském náboženství. Existují však i jiná náboženství – a i ta vyžadují vědomé rozhodnutí od těch, kteří se k nim hlásí. Nejen to. Ti, kteří se zabývají religionistikou hovoří i o tzv. skrytých čili implicitních formách náboženství – jejich příkladem může být víra nacistů či komunistů.

Existuje i tzv. kryptonáboženství tj. oblasti, kterým se lidé upisují – i když říkají, že nevěří. Příkladem kryptonáboženství může být konzum, kariéra, kladný image, rozum, sport, astrologie, ten či onen hudební směr atp.

Nejen to. Existuje i pseudonáboženství – něco, co se tváří, jako by to bylo náboženství, ale ve skutečnosti to je něco jiného. Příkladem může být scientologická společnost.

A i ti, kteří si řeknou, že nepatří do žádné z výše uvedených skupin náboženství věří v „něco“ – jak Tomáš Halík říká: „věří v něcismus.“ Nakonec zde máme ateisty – ale i ti věří v ten svůj ateismus! A do toho zní slovo našeho textu: Mějte víru Boží!

A tak tu stojíme jako ti, kteří jsou vyzváni dobrovolně se rozhodnout vstoupit do zcela určitého královského vojska. Podle čeho se máme rozhodnout?

Uveďme příklad: V zahradě Čech na Litoměřicku se prodávají ovocné stromky. Sadař se rozhoduje mezi několika různými druhy jabloní. Podle čeho se rozhoduje? Podle toho, jaké ovoce ten který druh jabloně přináší. Do určité míry je tomu tak i u rozhodování se na křižovatce života: i tam je dobré podívat se na ovoce. A jaké ovoce nabízí křesťanství?

Jeho výčet čteme u Galatských v 5. kap.:

„Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ Nedejme se mýlit – není to naivní optimismus! K tomu, abychom při tom neklesali na mysli je dobré mít před očima jak to vypadá v tomto vojsku, do kterého vstupujeme.

Čteme tam i o tom, čeho se máme jako křesťané vyvarovat:

„Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci.“ Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.

Výzva „Mějte víru Boží“ nám pomáhá orientovat se na trhu nabídek – i dnes. Vyzývá nás k volbě a rozhodnutí. Nejen k tomu. Ukazuje nám i co na každém kroku života od chvíle rozhodnutí dělat máme a co dělat nemáme.

Budeme jednat tak, jak jednal Izaiáš?

„Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!““

Zůstane naše víra jen v vírou v něcismus nebo to bude víra Boží?

Bude to jen víra o které diskutujeme nebo to bude víra živá – víra žitá?

Bude to víra, o které jsme dnes ráno v knize biblických úvah „Na každý den“ pro dnešní den (27.1.08) četli: „Víra, že Bohu patřím, že bez Boha není život, že Bůh je věrný.“

I pro nás platí – včera i dnes – slova Jozue:

„Vyvolte sobě dnes, komu byste sloužili, jáť pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu.“

A to jsou i slova mého osobního vyznání.

Amen.