Mk 12,1–12

Písně: 71, 483, 443, 322, 572, 136, 408, 118, 397, 510
Introit: Ž 25,5–7
Čtení: 1Pt 2,1–10
Text: Mk 12,1–12
Když Ježíš mluví v podobenstvích, ani jeho učedníci často nerozumí oč jde a potřebují vysvětlení. Ale teď to není třeba: „Nepřátelé se chtěli Ježíše zmocnit, neboť poznali, že to podobenství řekl proti nim.“ Poznali sami sebe v těch zlotřilých vinařích, kteří zabíjejí jednoho služebníka po druhém a nakonec zavraždí i syna majitele. Přitom je to hodně nepravděpodobné, že by ten majitel k vysloveným zločincům, kteří mu zabili jeho výběrčí, poslal vlastního syna s naivní myšlenkou: „Na mého syna budou mít přece ohled.“ Ale ta zřejmá nelogičnost Ježíšovy nepřátele nezaráží: oni pochopili to podstatné, že se jedná o ně, kteří o něco později Ježíše odsoudí a dají ukřižovat.

Ježíšova slova skutečně mluví do určité situace, a přece tu můžeme i my najít něco pro sebe. Především tu slyšíme o Boží neuvěřitelné trpělivost s člověkem; stále znovu jej oslovuje, stále znovu to s ním zkouší po dobrém. Vypadá to jako slabost, ale je to láska, která má naději pro hříšného člověka, že se vzpamatuje. A ten reaguje pořád stejně. Bouří se proti němu v pýše těch zaslepených vinařů, uráží jej, prolévá krev. Nechce mít s ním nic společného, je to tak dodnes. Jen zmínka o něm a o jeho synu Ježíši vyvolá u mnoha lidí u nás odpor a pobouření, ne-li zuřivost. Jako ti vinaři odmítli právo majitele, tak celá naše civilizace ve svém celku stojí proti svému Stvořiteli s proti jeho lásce, která se stala tak skutečnou v Pánu Ježíši. Lidstvo dělá snad všechno pro to, aby Bůh nakonec ztratil s námi trpělivost a začal spravedlivě trestat – však tak to slyšíme i v našem podobenství. To, co Pán Bůh určil jako to nejlepší pro nás, jsme zahodili a zavrhli.

Ale celé to smutné a polemické podobenství, které je „proti“, nekončí beznadějí. Pán Ježíš nás ujišťuje, že ani lidský hřích nemá poslední slovo. V podobenství o vinařích celý smutný děj skončí smrtí majitelova syna: „Chytli jej, zabili a vyhodili z vinice.“ Tak to udělají s Ježíšem. Ale tady není konec, ale pokračování. On vstal z mrtvých a je živ a je s námi. Lidstvo jej zavrhlo jako nepotřebný kámen, který se nedá použít k ničemu. Ale Pán Ježíš říká – a říká to o sobě: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným,“ tedy tím, na němž všechno stojí. Pyšné lidské stavby se rozpadají, ale stavba na tomto základním kameni trvá a roste. A pisatel listu Petrova nás zve:„Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž byl od lidí zavržen, ale před Bohem je vyvolený a vzácný.“

Navzdory lidskému odporu, jak o tom vypráví dnešní podobenství, Pán Ježíš se stal základním kamenem, na němž roste Církev, živá stavba z živých lidí, z nás, kteří jsme mu dali svou důvěru. Když slyšíme jeho evangelium, nejsou to už slova „proti nám“, jak je vnímali jeho nepřátelé, ale slova „pro nás“: vždyť kdo v něho věří, nebude zahanben (1 Pt 2,6).

A protože smíme spoléhat na to, že nás nezklame, můžeme dnes v neděli Reminiscere (Pamatuj) tváří v tvář možné válce pokorně volat: „Pamatuj na slitování svá a na své milosrdenství, jež je od věčnosti.“ (Žalm 25,6)

Amen.